Je to už rok co byl Tajemný zabit, a větší skupina Matmágů byla osvobozena a znovu nalezena.

Můj příběh Vám nemusí být jasný, ne pokud nemáte představivost.

Vžijte se do mě.
Do dívky s duší Irbise.

Tichým krokem jsem tě následovala. V ruce puget kopretin. On je měl rád, tvrdila si. Když jsem došla k hrobu, ve kterém odpočíval tvůj přítel a uviděla tě, měla jsem na krajíčku.

Kopretinu si drtila v ruce a skloněná s rukou staženou v pěst jsi klela na hromadu hlíny. Tvé slané slzy stékaly po šedavém šatu a mysl bloudila. Když jsem ti došla po boku a upřela jsi na mě ten pár modrých očí... Steskla jsem si. Věděla jsem, co mi tím chceš říct.

A proto jsem se ani nedivila, že když jsem konečně objevila stracenou tetu Miku, policie ohlásila mrtvé tělo v našem bytě.

A i když jsem viděla, jak ostrý provaz prořezává tvůj krk a ty se bezvládně houpeš... Věřila jsem, že společně s ním běháš ve své šelmí podobě.

Děkuji ti.

Konec knihy je tu.
Sice kratičká, ale přeci.
Jaký z ní máte pocit?