Boj tehdy pokračoval, byla to již dobrá hodina, a pak nastal zlom.

,,Vzdej to, Mathewe.''
Lev zavrčel, držíc si jednu tlapu u těla. Jeho, předtím nádherná slunečná hříva byla teď potřísněná rudou krví.

Pomale, ale jistě si umíral, Mathewe. Kdybych tenkrát jen více pochopila, co protebe znamená, sestřičko, neudělala bych ten poslední tah.

Se sklopenou hlavou a zuby připravenými na nečekaný útok jsem přistoupila blíž. V hlavě mi zazněla věta z oné knihy. Celý děj, vše co se psalo v knize bylo jasně dané, vše byla pravda. ,,Padlý nechť ožijí, a zlomení ať odevzdají sílu svého srdce.'' S těmito slavnostními slovy jsem poklesla s tesáky k jeho hrdlu.

Sestra sice odvrátila pohled, ale já věděla, že ti pomohu. Ta bolest tě zžírala, byť jsem zde nepopsala celý průběh boje. V tvých očích jsem viděla, že jsi s tím byl smířený, a ta slova jenž si zasýpal, když mé tesáky prolazily tvrdou kůži a ponořily se do tepny nemohu dostat z hlavy. ,,Miluji tě, Asti.''