Jednaosmdesátej rok měl bejt tím úplně nejlepším rokem mýho života.

Británií sice pořád otřásala válka a nad hlavou nám kvůli tomu visel docela nepříjemnej tmavej mrak, ale kvůli tomu jsme rozhodně nemínili přestávat žít na plnej plyn. Kdybychom se poddali strachu a nechali ho ovládat naše životy, Voldemort by už dávno zvítězil, a to jsme fakt nemínili připustit.

Nasrat na něj.

Já před sebou měla skvělou budoucnost, kterou jsem si fakt neplánovala nechat zkazit nějakým fanatickým dementem, kterej si na všech kolem sebe léčil komplexy ze svýho malýho péra.

Od minulýho roku jsem pracovala u madam Malkinový, která mi ve svým krámě nabídla docela slušně placenou brigádu. Móda byla můj život a tohle byl tak trochu splněnej sen. Žrala jsem to tak moc, že mi Malkinová na jaře nabídla rozšíření spolupráce a já dostala šanci navrhovat svoje vlastní hábity.

Chápete to?! Mohla jsem si vytvořit svůj vlastní design hadrů a podepsat se pod něj! To je fakt síla, ne?!

Navíc jsem byla zasnoubená a už někdy od března se pomalu připravovala na svou vysněnou svatbu, ke který jsem měla přichystanou objemnou složku od svejch asi tak sedmi let. Bylo v ní naprosto všechno – šaty, kytky, dekorace, zákusky – nezapomněla jsem snad vůbec na nic.

Jo, stavět si vzdušný zámky, to já uměla naprosto skvěle.

Dobře jsem věděla, že chci svatbu v zimě. Toužila jsem po norkovým kabátku přehozeným přes ramena, po všeobjímajícím sněhu, kterej dodá světu úplně jiný kouzlo, a po červenejch tvářích od mrazu, který mi zatraceně slušely! Měla se se konat v prosinci a všechno mělo bejt naprosto perfektní.

Hloupá, hloupá Marlene.

Ještě v červenci bylo všechno totálně perfektní. Seděla jsem na terase za Oceánem u Blacka s Evanskou, kam se společně nastěhovali, poskakoval kolem mě ten jejich uslintanej čokl a na klíně jsem měla posazenýho toho mrňavýho raubíře, kterýho jsem nade všechno zbožňovala. Sluníčko svítilo, ptáci řvali jako na lesy a z okna se linula naprosto boží vůně pečenýho koláče, kterej vevnitř vyráběl Peter s Lily. 

Všechno bylo prostě perfektní.

„Tak, Harry," obrátila jsem se na svý nejoblíbenější děcko na planetě. Už od malička byl úplně celej James. Škoda, že po něm zdědil i ty pitomý rozčepejřený vlasy. Můj úkol byl proto naprosto jasnej. Naučit ho něco, co se Jamie nenaučil za posledních jednadvacet let – česat se. „Teta Marlene ti teď dá pár dost důležitejch rad do života, jo?"

Upřel na mě ty svoje zelený kukadla, jako kdyby mi snad fakt rozuměl a strčil si přitom do pusy skoro celou ruku. Nevím, jestli měl hlad, nebo mu chyběl dudlík, ale co na tom. Neřešila jsem ani fakt, že se jen chvíli předtím hrabal v hlíně. Jen ať se kluk zocelí.

„Pravidlo první: Hráči famfrpálu jsou nejvíc sexy týpci na světě. Pamatuj si to! Až přijdou první konkurzy do školního týmu, rozhodně se na ně přihlaš. Ženský ti budou totálně zobat z ruky!"

Harry si vytáhl ruku z pusy a roztáhl rty do toho nejsladšího úsměvu, co dokázal vykouzlit. Šmarja, normálně bych ho samou láskou sežrala, kdyby to šlo. To škvrně se vyšplhalo po mým žebříčku oblíbenosti až někam ke stropu a bylo mi jasný, že se to jen tak nezmění.

„Pravidlo druhý. A tohle je fakt děsně důležitý! Nikdy nechtěj rady ohledně ženských od svýho tatínka! Neumí v tom chodit. Vždycky, ale naprosto vždycky přijď za tetou Marlene."

Nadšeně zavýsknul a zatleskal. Moje rady už teď očividně padaj na úrodnou půdu.

„A pravidlo třetí: Pamatuj si, že teta Marlene tě miluje až na měsíc a zpátky!"

Uculila jsem se, postavila jsem se i s ním z proutěnýho křesla a zvedla ho nad hlavu jako letadlo, abych se s ním vzápětí párkrát otočila, což ho nadchlo ještě mnohem víc. Hihňal se a křičel zároveň, čímž jsme okamžitě přivolali Blacka, kterej byl fakt jak nějakej honící pes.

Haha, pes, chápete to, že jo?!

„Marlene!" zamračil se na mě. „Co tady s ním vyvádíš?"

„Učím ho!" odvětila jsem bezstarostně. „Jak si užívat život plnými doušky. Tak mi to tu laskavě nekaž, Zablešenče!"

„Proč je celý špinavý?!" zamračil se Sirius, kterej očividně postrádal smysl pro humor, když došlo na jeho nevlastního synka. „To jste snad lezli nějakýma zákopama?"

„Jen jsme si hráli, skoro-taťko. Se uklidni né? Nejhorší smrt je z vyděšení!"

„Střílej s ním dovnitř a umej ho, než to uvidí Lily a zabije nás za to oba! Za deset minut bude oběd."

S tím se otočil a zmizel zase vevnitř. Prstama pravý ruky jsem naznačila žvatlání a protočila oči. Naštěstí mě u toho neviděl. Možná bych pak dostala zákaz navštěvovat tuhle jejich slavnou rezidenci.

Nakonec jsem se ale rozhodla splnit jeho přání a zlepšit mu tím den. Jsem totiž ve skutečnosti úžasná a všem splním, co jim na očích vidím, víte? Proto jsem prcka převlíkla a umyla a za chvíli už poctivě seděl ve svý jídelní stoličce a řinkal lžící o zatím prázdnej talíř. Asi měl nakonec fakt hlad a tu svou ruku se prostě pokoušel sníst.

„Pete, můžu dostat ochutnat ten koláč?" zaprosila jsem a objala svýho snoubence zezadu kolem pasu. „Strašně hezky to voní."

„Ještě není hotový, Marlenko," usmál se a položil si ruce na ty moje. „Ale slibuju, že dostaneš první kousek."

„Ty jsi ten nejúžasnější mužskej na planetě," zazubila jsem se, líbla ho na tvář a zase ho pustila.

To už se do jídelny otevřeným oknem vřítil drobnej sýček, kterej mi přímo do rukou hodil dopis, načež zase odletěl. Ani nepočkal, jestli nebudu chtít odpovědět! Ten byl očividně bratrův, jeho ignorantský chování bylo totiž zřejmě nakažlivý.

„Kdo ti píše?" zajímal se okamžitě Pete.

„Nejspíš nějakej fanoušek," odvětila jsem pobaveně.

Dopis jsem otevřela a přeletěla očima těch pár v rychlosti načmáranejch řádků. Jasně, že byl od bratra. I to jeho písmo bylo úplně debilní a obsah sdělení mě naštval ještě mnohem víc.

„No to si snad dělá prdel!" zaklela jsem. „Všechno už je naplánovaný a on přijde s tímhle? No ty vole!"

Upřelo se na mě několik tázavejch pohledů, který jsem ale okázale ignorovala. Bez vysvětlení jsem přešla ke krbu, hodila do něj trochu letaxu a téměř vzápětí se objevila v obývacím pokoji naší povedený rodinky.

„Co to má znamenat?" zamávala jsem v ruce dopisem, když jsem se vztekle obořila na svýho staršího bráchu Olivera. Ten seděl v křesle, nohy přehozený přes opěradlo a přiblble se na mě tlemil. „Jak jako, že se Florida ruší? Všechno jsem to domluvila! Strávila jsem nad tím čtrnáct dní, ty ignorante!"

„Marlene!" okřikla mě z kuchyně máma a dokonce si založila ruce v bok. „Znáš pravidla. Tady na sebe nekřičíme, ani nemluvíme sprostě."

„Odpusť, drahá matinko. A ty, bratře s inteligencí průměrného tlustočerva, můžeš mi tento rozmilý vzkaz laskavě osvětlit?"

„Není co vysvětlovat," pokrčil ramenama a ještě se na mě ušklíbnul. „Fakt si vážím tvojí snahy, ale moje drahá polovička a tvá budoucí švagrová se rozhodla, že by moc chtěla svatbu v tomhle termínu. Co bych to byl za snoubence, kdyby jí nevyhověl?"

„A tos jako nevěděl dřív?" prskla jsem a znova zvedla hlas. „To se rozhodla teďka právě? Ráno se prostě vzbudila a řekla ti, že posunete svatbu?!"

„Jen jsem ti to zapomněl říct," pokrčil nezaujatě ramenama. „Snad se tolik nestalo, ne?"

„Ty seš fakt takovej kretén, Olivere!" štěkla jsem.

„Marlene!" okřikla mě znova máma. Za její sukní se přitom objevila hlava mojí nejmladší sestřičky, který bylo teprve deset. „Co jsem teď řekla? Svatba je snad důležitější, než ta naplánovaná dovolená, nemyslíš? Můžeš to přece přesunout a poletíme později."

„Ne, mami, to fakt nemůžu, protože už jsem všechno domluvila a zaplatila!" obořila jsem se na ni. „Chtěli jste na chvíli vypnout a odpočinout si od toho stresu kolem, takže jsem všechno zařídila, abych vám udělala radost. No nejsem já pitomá?! Jak mě mohlo napadnout, že by na tom snad někomu záleželo!"

„Tak teď trochu přeháníš, ségra," poznamenal brácha s úšklebkem. „Nehraj si tady na chudinku a prostě se trochu kousni, ne? Holt nachytáme bronz jindy."

„Super. Fakt super," procedila jsem skrz zuby. „Tak já zas půjdu. Najít si nějakou další práci, abych to mohla všechno zaplatit! Jste fakt debilové! Všichni do jednoho!"

A s těmi slovy jsem se přemístila pryč.

Vědět, co přinese blízká budoucnost, nikdy bych to neudělala. Nikdy bych nekřičela. Nikdy bych nenadávala. Nikdy bych neodešla ve zlým.

Jenže jsem to udělala. A teď se s tím budu muset naučit žít. 

****

První kapitola je za námi, zatím jsme krátce nahlédli do alternativní reality, která se v brzké době doslova obrátí vzhůru nohama. Jedna drobná událost, která zachrání Marlene před jejím nepěkným osudem, kde se náš příběh začne ubírat úplně jiným směrem :)