Povím vám příběh o tajemné síle lásky, které člověk neuteče ani po letech. Pokud je totiž někdo vaším osudem, vždycky si k sobě najdete cestu zpátky, ať už vás kdysi rozdělilo cokoliv.

Haha, kecám.

Obvykle vás za ním beztak nepřivede ryzí cit, ale vzpomínka na merlinovsky boží sex, kterej si chcete aspoň jednou zopakovat. Jenom jednou. To přece dokážete ovládat, ne? Jenže to je jako se zákuskem. Jednou olíznete šlehačku a za hodinu vás najdou schovanýho v šatní skříni, jak se pokoušíte potají sežrat celej oslavencův dort. Jen tak mimochodem – to nebyla metafora. Můj debilní brácha Oliver tohle fakt udělal a na moje desátý narozeniny mi přesně tahle vyfoukl dort. Bratříček k pohledání, fakt.

No, ale zpátky k naší story.

Hladovej, zablešenej Sirius se totiž rozhodl si tý šlehačky taky líznout.

Tohle už metafora byla.

Jedna taková zaprcatělá mudlovská holka od hnoje ho totiž přesvědčila, že lízat šlehačku, která patří manželce nejlepšího kamaráda, je naprosto perfektní nápad!

A já s ní rozhodně souhlasila.

To byste nevěřili, jak lehký je rozeštvat novomanžele, i když se zdaj bejt ták moc děsně zaláskovaní jako Lily s Jamesem. Jejich rozchod sice nakonec nebyl tak úplně naše zásluha, ale důležitej byl stejně výsledek, že jo?

Ne, ale teď vážně.

Evanska měla ve skutečnosti Paroháče fakt ráda. Za poslední roky trochu dospěl a stal se z něj vcelku zodpovědnej dospělej. Alespoň tak moc, jak to u Jamese Pottera bylo možný. Lily chtěla s tím střapatým pakem strávit zbytek života, protože věřila, že už ji její osudová láska prostě nemiluje a s Potterem byla vlastně šťastná. Teda aspoň do chvíle, než Black zdrhnul z její svatby jako spráskanej pes.

Myslím, že v tu chvíli došlo spoustě z nás, že tahle romance ještě rozhodně neskončila... teda až na Jamese, ale to až takový překvápko nebylo. Pořád měl pozorovací schopnosti pařezu.

Některý věci se prostě neměněj, co si budem.

Já ale dobře věděla, že v tomhle zvráceným trojúhelníku chci stát za Siriusem; jako ostatně už kdysi na škole. Dobře jsem totiž věděla, po čem Lily opravdu prahla. Řekla bych, že množná mnohem líp než ona sama. Byla koneckonců moje nejlepší kamarádka. Znala jsem ji jako svý boty. Nebo spíš líp, bot já totiž měla fakt hodně.

Nechtěla jsem tím Paroháčovi nijak ublížit. James byl můj kamarád, moje dávná láska, skvělej kluk, kterej měl občas jenom trochu nasráno v hlavě. Ve skutečnosti jsme toho měli dost společnýho a vždycky jsem ho měla radši než Blacka. Jenže Sily... to byl prostě osud.

A my se rozhodli tomu osudu dopomoct.

Abych to shrnula – mise dopadla úspěšně. James s Lily se fakt rozešli, Evanska se vrátila ke svý bejvalý lásce s naprosto božským zadkem, no a Paroháč se prostě vypařil. Ale žádný strachy! On totiž vůbec nezahálel a nabalil si tu holku, co kdysi Black vyhrabal někde na poli mezi bramborama. Tu holku od hnoje, co jsem zmiňovala před chvílí. Vzpomínáte? Jmenuje se Jill, tak na ni nezapomeňte, ještě se tu párkrát projde ve svejch zabahněnejch holinách.

No, a tak jsme byli všichni najednou happy, jak po panáku Felixe.

Black konečně překonal problémy s erekcí, Potter zjistil, že z něj bude fotřík – s Lily, ne s Jill – a narodil se malej Harry Bambi, já se měla vdávat a válka pořád pokračovala, i když se nám zatím vcelku obstojně vyhejbala. Vlastně jsme si neměli až tak na co stěžovat. Naše životy nebyly tak zlý. Mohli jsme dopadnout i mnohem hůř.

Jenže pak přišel rok jednaosmdesát a stal se mou osobní noční můrou.

A v prdeli bylo, že se z ní nedalo probudit. 

****

Krátké shrnutí Čaroděje máme za sebou a už víme, že na něj navážeme v jednaosmdesátém roce, tedy těsně před jeho koncem. Sirius s Lily si koupili dům, Harry už je na světě, James randí s Jill, Marlene se má vdávat a všechno se zdá bejt na dobrý cestě...zatím.