Všichni jsme v životě zažili chvíle, který se daj zapomenout leda tak dobře zvládnutým obliviem. Pamatujeme si z nich každej moment, každej pocit, co nás v tu chvíli zaplavil, jako kdyby se to stalo včera. Jsou to ty zlomový okamžik, který nás pomalu utvářej a měněj. Dělaj nás tím, kým jsme.

I já bych jich pár našla.

Vybavuju si třeba moment, kdy jsem poprvý nastoupila do Bradavickýho expresu a uvědomila si, že dalších devět měsíců nemusím bydlet v tý klaustrofobický krabici, co se nazývala našim domem.

Nebo moje první muchlovačka v Prasinkách – bylo mi čtrnáct a šlo o moje první a poslední pořádný rande s Blackem. Pak se zblbnul do Lily a já měla po ptákách; a to jsem toho jeho ani neviděla.

Určitě bych k nim přidala i Peterovu žádost o ruku tehdy o Vánocích, protože ta byla prostě sladká, ač na svatbu nikdy nedošlo. Ta s Jamesem ve víru Ria ale taky stála za to. Celej ten měsíc v Jižní Americe byl vlastně dočista splněnej sen.

Jo a taky byl super moment, kdy jsem poprvý viděla vývěsku na Příčný ulici, která hlásala: Malkinová a McKinnonová.

To bylo fakt fajn.

Těch blbejch chvilek mám ale o dost víc. Pravda je, že si daleko spíš zapamatujeme ty mizerný věci. Ty, co nám rozlámaly srdce i duši na malý podělaný kousíčky, co celej zbytek života dáváte dohromady a stejně je nikdy úplně nespravíte.

Dost takovejch – troufám si tvrdit, že dokonce jedny z těch nejhorších – jsem měla ze života před Bradavicema.

Říká se, že dětství vás z velký části formuje a nejspíš na tom bude dost pravdy. Není divu, že ze mě vyrostla sebestředná mrcha, co roky nedokázala navázat žádnej funkční vztah, ale o tom až jindy. Nebo spíš nikdy. Že mi trvalo skoro pět let, než jsem si našla ve škole opravdový kamarády, bude nejspíš taky vedlejší výsledek minulosti.

Živě si vybavuju třeba i chvíli, kdy jsem zjistila, že se James s Lily dali dohromady. Ta rezavá roura mi to neřekla a nechala mě, abych si na to přišla sama. Dokážu si vzpomenout na každej detail tý chvíle. Zvuky, vůně, dokonce i to blbý teplo, co se mi rozlejvalo tělem, když jsem si zula boty a natáhla je k plamenům ve společenský místnosti. Otočila jsem se k těm dvěma, co se do tý doby handrkovali kvůli Bertíkovejm fazolkám, abych jim sdělila nějakej svůj poznatek, a zjistila, že se líbaj. Všechno ve mně se v tu chvíli bolestivě sevřelo a já se nemohla ani nadechnout.

Děsná vzpomínka.

To bylo poprvý, kdy jsem pochopila, jak děsně bolí zlomený srdce.

A pak se začaly sypat další a další rány.

Peterova máma, která mě nazvala nejhorší věcí, co se kdy jejímu synovi stala. Pak jsem přišla o svý první dítě. Rok nato o celou svou rodinu. O Gideona. O Petera. A nakonec i o další dítě.

Občas si říkám, že život nejspíš zkoušel, co vydržím.

Toho březnovýho dne v osmaosmdesátým se rozhodl uskutečnit další takovej pokus, kterej měl vyzkoušet mou příčetnost.

Začalo to jako skvělej den – ráno jsem udělala vafle, který jsem se mimochodem naučila fakt skvěle, jelikož Harry je naprosto zbožňoval. Vždycky mi s nima pomáhal. Bylo mu sedm a už vlastně vařil líp než já, což je možná trochu znepokojující, ale rozhodně ne dvakrát překvapivý.

„Borůvky, jahody, nebo šlehačka?" dotazovala jsem se ho, když jsem vejrala do lednice.

Lednice byla mimochodem naprosto skvělej mudlovskej vynález, kde vydrželo jídlo docela dlouho čerstvý. Rozhodně byli vynalejzavý, to se jim muselo nechat.

„Všechno najednou!" rozhodnul okamžitě.

„Hm, vlastně proč ne," pokrčila jsem ramenama, načež jsme na ty čerstvý vafle naflákali snad všechno, co jsme doma našli. Kromě ovoce a šlehačky i čokoládu od Rema a Bertíkovy fazolky. „Nádhera!"

„Jo, viď?" zazubil se na mě a já na něj hravě mrkla, než jsem mu škádlivě rozcuchala ty jeho rozčepejřený vlasy. Měl je úplně stejně neposedný jako James a mě bylo jasný, že jednou z něj holky půjdou do kolen. Bude je balit na vlasy, jiskry v očích, na famfrpálovej um a možná dokonce i na to vaření, to bylo už teď úplně jasný.

Naše megapřísný vafle, jak jsme je nazvali, jsme pak odnesli Jamesovi až pod čumák. Ten se totiž zrovna vyvaloval na gauči a s rukou za hlavou sledoval bednu. To bylo něco, co ho naučila lady Holínka a já proti tomu vlastně vůbec nic neměla; občas to byla docela prdel.

„Co sledujeme, Paroháči?" zazubila jsem se a nacpala mu vafli pod nos, aby si z ní mohl ukousnout. To druhý sousto už jsem mu naschvál plácla na nos. Zašpinila jsem mu u toho i brejle, ale co na tom. Sranda musí bejt.

„No, teď už nic," poznamenal s letmým uchechtnutím.

„Ale nekecej! Co je to? Šlehačka za oknem? Krém v krmelci? Nebo snad Sladké vrcholky?"

„Ti dám takové Sladké vrcholky, až z toho zapomeneš mluvit, McKinnonová!"

„Tak to zní jako splněnej sen," uculila jsem se a mávnutím hůlky mu ty brejle vyčistila, protože už mě nebavilo, že mu nevidím do očí. „Dostaň mě až na ten nejvyšší vrchol a já pak budu jako beránek!"

„Na jaké vrcholky?" Chytil se toho vzápětí Harry. „Můžu tam jít s vámi? To zní jako sranda!"

„Na tenhle vrcholek musí teta Marlene vylézt sama, víš? A navíc se u toho musí naučit mlčet!" poznamenal James, prudce mě čapnul a zakryl mi pusu rukou, protože už jsem se nadechovala k odpovědi.

„Né, tati, neposílej ji tam samotnou! Co když se jí něco stane?!"

To už mi z očí tekly proudem slzy smíchu, jelikož mi Jamieho ruka bránila v hlasitým řehotu. Celá tahle debata nakonec skončila tím, že jsme se všichni svou nešikovností pokydali roztejkající šlehačkou, hledali fazolky v záhybech gauče a nepřestali u toho ani na chvíli blbnout.

Prostě dopoledne podle mýho gusta.

Před dvanáctou jsme se pak Jamesem dost vehementně přetahovali o ovladač, protože on se chtěl koukat na Rockyho a já si chtěla pustit svou oblíbenou mudlovskou romantiku. Harry ten naštěstí nebyl náročnej. Myslím, že mu stačilo sledovat, jak se hašteříme.

„Hele, já tu televizi pořídil, můžu si vybírat první!" hájil se Jimmy paličatě.

„To teda ne! Marlene nebude sedět v koutě!" protestovala jsem.

„Slyšíš se? Už ty hlášky znáš nazpaměť, nepotřebuješ si to pouštět znovu!"

„Jamesiiii! Aspoň první hodinu! Tam, co je Patrick svlečenej do půl těla!"

„Radši přines meloun, Baby."

Se zazubením jsem vyskočila na nohy a předvedla dost nemocnou piruetu, kterou ovšem přerušilo hlasitý prásknutí přímo uprostřed obýváku jenom dvě stopy ode mě. Najednou jsem zírala z očí do očí Siriusovi a neodpustila si rozpustilou poznámku: „Vidíš? Tohle je osud, fešáku. Dáme zvedačku?"

„O čem to mluví?" obrátil se Zablešenec nechápavě na Jamese, kterej jenom se smíchem mávnul rukou.

„Neřeš, jen jí hrabe. Děje se něco? Vypadáš, jako kdybys viděl ducha, brácho."

„Musíme si o něčem promluvit, Dvanácteráku," začal dost vážným tónem a dokonce i mě zmizel úsměv z tváře, protože jsem tušila nějakej průser. Takhle se obvykle netvářil a rozhodně to ve mně nevzbuzovalo kdo ví jakej klid.

James se posadil, spojil si ruce v klíně a zadíval se na něj. „Tak povídej."

„Já bych jen," nadechl se a obrátil pohled k Harrymu, „chlape, mohl by sis jít na chvíli hrát do pokoje?"

„Ale–," nadechl se prcek okamžitě k protestu.

„Žádný ale, Harry! Běž do pokoje, pak za tebou přijdu, hm?"

Harry cosi vzdorovitě zabručel, po cestě ještě kopl do několika věcí, ale nakonec vztekle vydupal po schodech a hlasitě za sebou prásknul dveřma. Super. Ten zas bude mít náladu.

„Ševelissimo." Sirius mávnul hůlkou, aby nám dal soukromí a pak se konečně rozhodl mluvit: „Jde o Jillino dítě."

Cože?!

Od kdy má Bramboračka dítě? Co mi uniká?

„Jill má dítě? Který traktorista si ho s ní pořídil?" povytáhl James obočí. „A proč by to pro mě vůbec mělo být důležité? Chce snad koupit další kamna?"

Zablešenec si nervózně promnul zátylek a mě v tu chvíli polil hodně, hodně nepříjemnej pocit. Sice jsem si nebyla úplně jistá, ale rozhodně jsem věděla, že se mi jeho odpověď rozhodně nebude líbit.

„Protože se u něj dneska poprvý projevila magie, Dvanácteráku, a já jsem... musel jsem ti to říct. Je mu šest, jmenuje se Jim a..."

„...je Jamesův," doplnila jsem za něj tlumeně.

Tohle, přesně tohle, byl ten okamžik, kterej si budu pamatovat navždycky. Svět se se mnou zatočil, když Sirius kejvnul a potvrdil tím moje domněnky. Prsty pravý ruky jsem si zapletla do vlasů, zadržela dech a zadívala se na Jamieho.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Tohle byla noční můra.

Sledoval Siriuse s pootevřenou pusou a nejspíš mu to ještě pořád v hlavě šrotovalo. Pak se zvednul a několikrát přešel po místnosti sem a tam, jako nějaký vzteklý zvíře v kleci. „To je... to přece..." mumlal si pro sebe. Ten nevěřícnej pohled ale hodně brzo nahradil upřímnej hněv, když stisknul obě ruce v pěst a zaťal čelist. „Ta zatracená potvora!"

„Jamesi, měl by ses ukl–," začal Black, ale nedostal šanci tu větu dokončit. James totiž ani jednomu z nás nevěnoval pohled, nebo aspoň blbý slovo vysvětlení, a přemístil se pryč.

Já i Sirius jsme stáli mlčky a bez hnutí a jak blázni se dívali na místo, kde Paroháč ještě před chvílí stál.

Bylo mi děsně. Bylo mi naprosto příšerně. Hrudník jsem měla jako ve svěráku a žaludek plaval na vodě. Chtělo se mi zvracet a zároveň s tím i brečet a křičet. Místo toho jsem ale prostě jen zírala do vzduchu.

„Marlene," oslovil mě nakonec Zablešenec nejistě.

Nevěnovala jsem mu pozornost. Teprve když mě oslovil znovu, jsem na něj pomalu obrátila hlavu a zadívala se mu přímo do očí. Vypadal provinile. Sakra, tvářil se jako nějaký blbý štěně na trhu, ale tentokrát to na mě neplatilo. Tentokrát ne.

„Tys to věděl," zamumlala jsem nevěřícně. „Věděls to celou dobu, viď?"

Celej se napjal a sevřel víčka těsně k sobě, než s hlubokým povzdechem kejvnul.

„Jak... jak jsi mohl?"

„Jill mě o to požádala, já..."

„Ty? Ty?!" zavrčela jsem. „Co to mělo společný s tebou, ty podělanej prašivej čokle?!"

„Dlužil jsem jí za to, co pro mě udělala."

„Ona? Fakt ona?" Zvedla jsem hlas. „A já byla co, do prdele? Komická vložka?! A James? Tvůj nejlepší kamarád? Můžeš mi do hajzlu vysvětlit, proč byla ona pro tebe něco víc?"

Sáhla jsem na stůl po hůlce, ale ta mi v tu samou chvíli vyletěla z ruky. Sirius na mě byl připravenej; očividně se fakt neminul povoláním. Moc si ale nepomohl, protože jsem místo toho sebrala vázu s čerstvou růží, co mi James předevčírem donesl, a mrskla ji po něm. Samotná váza ho sice netrefila, protože ji mávnutím roztříštil dřív, než k němu doletěla, ale i tak ho zranilo pár střípků a navíc ho ohodila všechna voda.

„Uklidni se, Marlene!" zavrčel dost direktivně, čímž mě vytočil ještě o chlup víc, takže jsem si začala vyhrnovat rukávy až nad lokty.

„Mám se uklidnit?! Uklidním se teprve potom, co ti srovnám ciferník!"

Udělala jsem k němu výhružně krok. Couvnul, ale pořád stál s bradou hrdě zvednutou a nevypadal, že by ho to nějak extrémně mrzelo. Žádný výčitky jsem v jeho tváři rozhodně neviděla, což mě vytáčelo snad ještě víc.

„Proč tak vyvádíš? Nejde přece o tvoje dítě!"

Jestli mi chtěl tou jedinou blbou větou ublížit, rozhodně se mu to povedlo. Nadechla jsem se k odpovědi, ale doslova jsem cejtila, jak se mi do očí derou slzy, takže jsem zase zmlkla. Několikrát jsem si odkašlala, než jsem byla schopná vůbec mluvit.

„Dík za připomenutí, blbečku," dostala jsem ze sebe. „Jasně, že to není moje dítě, protože žádný Jamesovo dítě očividně nebude moje!"

„Já jsem to tak přece nemys–"

„Ale řekl jsi to! Zatraceně, Blacku! Jak jsi nám to mohl tajit? I po tom... po tom všem, co jsem ti řekla? Svěřila jsem se ti a tys to už tehdy věděl! Sakra, už jsi to věděl a mlčel jsi!"

„Chtěl jsem ti to říct, jenže..."

„Jenže ti nějaká podělaná holka s holínkama od hnoje byla přednější než lidi, co s tebou prožili pěknej kus života. Chápu, naprosto to chápu," sykla jsem s notnou dávkou ironie.

Předklonila jsem se a zajela si oběma rukama do vlasů. Stiskla jsem je tak pevně, že jsem si jich pěknejch pár nejspíš musela vytrhat, ale v tu chvíli mě to vůbec netrápilo. Nebylo to důležitý. Šlo jenom o to, že James měl další dítě, který mu někdo prakticky vyrval z náruče. Už jsem se nezvládala hádat. Už jsem nedokázala dál mluvit. Ramena se mi začínaly třást pod návalama pláče, co jsem nedokázala zastavit.

„Marlene," zašeptal Sirius znova a přešel až ke mně. Položil mi ruku na záda a já se po něm ohnala. Nenechal se odradit a dal ji tam znova. Tentokrát už jsem ji nedala pryč. „To bude dobrý, Marlene. Bude to dobrý."

„Jak to můžeš říct?" vzlykla jsem. „Chápeš to vůbec? Vždyť já jsem to nejhorší, co se mu mohlo stát..."

„To přece nedává smysl. Kdes na to přišla?"

Hranou dlaní jsem si otřela oči od slz, který se tam ale stejně objevily znova, takže jsem to vzdala. Byl to naprosto marnej boj. Stejně nedokázaly ulevit tý příšerný bolesti, co mě trávila zaživa a nutila mě přát si, abych necejtila vůbec nic.

„Pomohla jsem... pomohla jsem ti s Lily a vzala mu tím možnost vychovávat Harryho. Pak jsem ho ukradla Jill a... připravila ho o to znova. A nakonec..." znova jsem vzlykla a přitiskla si obě ruce na svý vlastní břicho. „Nemůžu mu ho dát já. Nemůžu... Sakra, chápeš, jak moc to bolí?!"

„To nechápu," přiznal tiše a mírným tlakem mě donutil se narovnat. „On to takhle ale nevidí, Marlene. Miluje tě. Je šťastný. Nic mu nechybí."

„Jo, kromě šesti let života jeho vlastního dítěte!" obořila jsem se na něj, i když tentokrát už jenom vlažně. Bojovnost ze mě vyprchávala stejně rychle, jako ji nahrazovalo zoufalství. „Kdo jí dal právo o tomhle rozhodnout?!"

„Je matka, tak může–"

„Může leda hovno, Blacku," zamračila jsem se. „Žádná ženská na tohle nemá právo! James není tyran, ani kriminálník. Je to dobrej táta! A žádný dítě si nezaslouží, aby ho někdo připravil o úžasnýho tatínka, kterej by ho miloval víc než sebe! Nevzala tu šanci jenom Jamesovi, vzala to i svýmu synovi! Co za zkurvenou matku tohle udělá?!"

„Teď to napraví," ujišťoval mě, jak nějaký malý dítě. „Všechno bude zase dobrý. Vynahradí si to."

Dlouho jsem mlčela a nedokázala se na něj ani podívat. Objala jsem si hrudník rukama a sevřela k sobě víčka tak pevně, až jsem měla mžitky před očima. Ztěžka jsem polykala všechny ty slzy, co se zas a znova dral ven. Byla jsem rozložená až někam na dřeň svý vlastní příčetnosti a každou další vteřinou to bylo horší a horší.

„Co když se nevrátí?" zašeptala jsem nakonec.

„Jak to myslíš?"

„Co když... Co když bude chtít opravdovou rodinu? Něco, co mu nemůžu dát. Siriusi... Tam to teď může mít. Všechno."

„Nikdy v životě jsi o sobě v tomhle směru nepochybovala, Marlene. Nezačínej s tím teď. Takhle to nedopadne a ty to víš."

„Vím to?" zašeptala jsem. Teď už ve mně zbejvalo jenom zoufalství a pochybnosti. Nic víc. Nebylo mi to vůbec podobný, ale já taky ještě nikdy nestála před představou, že by mě James mohl opustit. Děsilo mě to víc, než bych si byla vůbec ochotná přiznat. „Já nejsem žádná výhra, Blacku, a víc než sebe mu nemůžu nabídnout."

„To mu stačí. Věř mi."

„Mám ti věřit? Jsi zatracenej lhář..."

„Tak to tentokrát zkus," zamumlal a dlaněma mi odhrnul vlasy z uslzenejch tváří. „Jsi Marlene McKinnonová. Tebe nic nezlomí a se vším se popereš líp než my všichni dohromady. Prošla sis peklem a stejně ses pořád smála a žila i pro nás ostatní. Proto vím, že se vrátí. Protože jsi jedinečná, jasný?"

„Snažíš se mě dostat do postele?" zamumlala jsem ubuleně.

„Daří se mi to?" pousmál se.

„Ještě chvíli pokračuj a možná se svlíknu sama," uchechtla jsem se a nakonec ho i přes prvotní vlnu nenávisti, která se ve mně vzedmula, pevně objala. „Seš kretén, Zablešenče."

Nakonec se mnou zůstal celý odpoledne, během kterýho byl James v tahu. Hrál si s Harrym a snažil se ho zabavit, abych já mohla sedět v křesle, objímat si kolena a civět do ohně. Ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem se s nima smát. A Black to naštěstí chápal, takže mě nechával dejchat, i když mě neustále po očku kontroloval.

S každou další hodinou, kdy se James nevracel, mě zaplavovaly další a další vlny úzkosti. Srdce mi bušilo v nepravidelným rytmu, každej nádech mě příšerně bolel a všechno se ve mně svíralo tak moc, že jsem se chvílema bála, jestli náhodou neumírám. Uklidnit mě dokázal až Harry, kterej se po setmění přesunul do mý náruče, hladil mě a opakoval mi, jak moc mě má rád. Věděl, že to potřebuju, i když nechápal proč, a já mu za to byla neuvěřitelně vděčná.

Děti jsou prostě dar.

James se vrátil domů až kolem jedenáctý. Dokonce přišel dovnitř dveřma a zůstal stát u prvního křesla, jen pár metrů ode mě. Sledoval mě a trpělivě čekal, než na něj i já obrátím pohled.

„Tak abych šel," zamumlal Sirius, kterej doteď lehce podřimoval na gauči. Nechtěl mě totiž nechávat samotnou. Teď jenom jemně zvednul Harryho z mý náruče a přešel ke krbu. „Zítra ho dovedu. Kdyby něco, dejte vědět."

Pak se zábleskem zelenejch plamenů zmizel.

„Lene," zašeptal James a přešel až před křeslo, kde jsem seděla schoulená do klubíčka. Tam si kleknul a položil mi obě ruce na kolena. „Je hrozně podobný Harrymu. Hádám, že vážně bude můj," zamumlal.

„Jak to teď bude?" zeptala jsem se tiše.

„Já vím, že... takhle sis to asi nepředstavovala. Mrzí mě to. Vážně mě to mrzí." Hrudník se mi znova sevřel. Netušila jsem, co si z jeho slov vzít. Chtěl mě opustit? Proto říkal, že ho to mrzí? Sakra, Paroháči, tak se konečně vymáčkni! „Zvládneš to?"

„Co jestli zvládnu?"

„Žít s blbcem, co si očividně neumí dávat pozor, a pomáhat mu s jeho dětma?"

Díval se na mě tak prosebně a provinile, že se mi chtělo už zase bulet. Asi jsem byla dneska fakt děsně nevyrovnaná, jenže ten obrovskej kámen, co mi v tu chvíli spadl ze srdce, nejspíš musel vychýlit i gravitaci. Zvedla jsem ruku a dlaní mu přejela po tváři.

„Tvoje děti jsou i moje, Jamie. Určitě si v životě najdu místo pro další. Pokud mi slíbíš, že si sem nebude nosit žádný oblečení, co mu koupí Jill."

Tiše se zasmál. „Klidně všechno osobně spálím, jestli ti to udělá dobře, Lene."

„Miluju tě, Paroháči," zašeptala jsem a přitáhla si ho blíž k rtům. „I kdybych měla vychovávat celý tvý famfrpálový družstvo."

Něžně mě políbil a opřel si svoje čelo o mý. Obě dlaně přitom nechal na mý čelisti a chvíli jenom se zavřenýma očima dejchal v rytmu mýho dechu.

„Děkuju," zamumlal po chvíli.

„Za co?"

„Za to, že jsi," dodal tiše a znova si mě přitáhl k polibku, kterej jsem vzápětí prohloubila.

Tehdy jsem uvěřila, že spolu zvládneme cokoliv.

Já a James. James a já.

Možná byl vážně čas začít věřit na osudovou lásku. 

****

Velké tajemství Jill konečně prasklo a Marlene se s tím teď bude muset vyrovnat. Otázka je, jak se jí zadaří a jestli bude mít tahle situace ještě dohru, jelikož... no známe Marlene :D