Vždycky jsem měla dost zkreslenej pohled na to, co je dobrý a co je zlý. Byla jsem schopná mávnou rukou nad věcma, který by nejspíš jinejm přišly naprosto neodpustitelný, čímž jsem často tak nějak vybočovala z řady. Všude mě bylo plno a spoustě lidí to bylo proti srsti. Za ty roky na škole jsem dostala spousty přezdívek. Od rozhoďnožek a radodajek, přes Marlenku Prdlenku (což rozhodně nebyla lichotka), McBlbonovou, až po ty, který tu snad ani nebudu reprodukovat.

Nikdy jsem si z toho moc nedělala – aspoň jsem nebyla neviditelná.

Existovala ale jedna věc, na kterou jsem byla až nepochopitelně citlivá, a tou byla rodina. Onehdá jsem přímo uprostřed chodby omlátila hlavu o zeď Agnes Macnairový, protože řekla, že moje máma musela bejt neskutečná megera, když dokázala zplodit někoho, jako jsem já. A když myslím, že jsem jí omlátila hlavu o zeď, fakt to není nadsázka. Ani nevím, kde se ve mně všechen ten vztek vzal, ale moc dobře si vybavuju, že mě od ní tenkrát odtrhl až Mulciber, protože jsem měla totální výpadek a byla bych jí snad schopná na místě zabít. Takhle skončila jenom v bezvědomí na ošetřovně a já si vysloužila čtvrt roku školního trestu a výhružku vyloučením od McGonagallový.

To tričko se šmouhama od její krve mám dodneška schovaný v krabici a pokaždý, když na něj narazím, cejtím až podivný uspokojení. Byl to skvělej den. I za ten dlouhej trest to stálo.

Nejspíš jsem fakt cvok.

A tuhle moji pošahanou stránku měla v následujícím měsíci pocejtit Bramboračka na vlastní kůži.

Jenom tejden po tom obrovským zjištění jsem totiž měla šanci poznat Jima – dítko, který si ta zahnojená pizda hlídala ve svým bramborovým království jako nějakou Lociku. Jako kdyby snad zapomněla, že je to dítě, který potřebuje objevovat svět, do kterýho patří, a ne bejt zamčený v zaprášeným baráku, kterej smrděl polem a zborcenejma snama, kde mu společnost dělala jenom sobecká bestie, který byla přednější její uražená pýcha, než vlastní dítě. Sakra, jakou já měla chuť chytit ji pod krkem a připlácnou jí xicht na ty blbý kamna, co jí kdysi koupil James. Měla jediný štěstí, že jsem ji neměla šanci potkat, když Jamiemu prcka předávala. Paroháč mě od ní naprosto záměrně držel dál a nejspíš moc dobře věděl proč.

Jim byl fajn děcko. Sice byl ze všeho dost vykulenej a taky trochu zakřiknutej, ale tak to dopadá, když se po šesti letech poprvý dostanete dál než na nějaký vidlácký tržiště. Však my to z něj dostaneme. Měli jsme totiž tajnou zbraň – vlastně dvě.

„A ty fakt neznáš famfrpál?" dotazoval se ho nevěřícně už potřetí Harry, když jsme seděli na zahrádce u Floreana a ládovali se pořádným zmrzlinovým pohárem.

Jim zavrtěl hlavou a trochu nervózně zatěkal očima mezi náma ostatníma. „Co je to?"

„Nejlepší sport na světě! Létá se při něm na košťatech!"

„To je kravina!" odvětil nevěřícně. „Košťata nelítají!"

„Ale jo! Mám jedno u táty a je tam dokonce i hřiště. Ukážu ti to! Bude se ti to líbit!"

„Famfrpál je blbej," vložila se jim do konverzace malá Rory, který tou dobou sice nebylo ještě ani šest, jenže byla už od malička takovej svéráz, že měla na všechno vždycky svůj názor.

„Ty seš blbá!" zamračil se na ni Harry.

„Můžete se aspoň tady přestat na chvíli hádat?" okřikl je James a na oba ukázal svou lžičkou od poháru. „Aspoň předstírejte, že se máte rádi."

Rory se chvíli na Jamese dívala tak vzpurně, až jsem čekala, že mu každou chvíli vzplanou vlasy. Nakonec se ale pousmála a obrátila pohled na Harryho. „Mám tě ráda." S těmi slovy mu strčila zbytek svý zmrzliny přímo do klína a ještě na něj vyplázla jazyk. Pak chytila Jima za ruku a stáhla ho ze židličky. „Pojď, ukážu ti Kouzelnej zvěřinec!"

Než jsme vůbec stihli mrknout, už byli pryč.

„Vidíte, jak je blbá?!" vztekal se Harry při pohledu na svoje špinavý kalhoty, který mu jeho táta mávnutím hůlky zase vyčistil.

„Nechápu, že se musíte pořád dotahovat," zavrtěl Jamie hlavou. „Umíte se vůbec někdy shodnout?"

„Spíš ne," zabručel a posunul si kulatý obroučky vejš po nose. „Půjdu za nima."

Odložil lžičku a bez dalších řečí zmizel k obchodu přes ulici, kde už postávala Rory, která držela Jima za ruku a ukazovala mu na nejrůznější potvory ve výloze.

„Sourozenci se vždycky nemusej mít rádi. Vlastní zkušenost," poznamenala jsem a nespouštěla přitom oči z těch tří raubířů. „Ale zdá se, že s Jimem to sfouknou. Vypadá docela spokojeně, co myslíš?"

„Kdybych tě neznal, řekl bych, že ti na tom vážně záleží," uculil se a naklonil se, aby mě mohl jemně líbnout na tvář. „Bude to dobré, bude se mu tu líbit."

S tichým zabručením jsem trhla ramenama a zatvářila se naoko vzdorovitě. „Jen chci bejt lepší teta, než je Jill máma! Jde o mou čest!"

„Ale notak. Vždyť ty už dávno jsi nejlepší teta na světě," zazubil se a sklonil se ke mně níž, aby mě mohl políbit na rty, ze kterejch přešel na čelist, až ke krku. „A taky manželka, milenka..."

„A taky návrhářka?" zavrněla jsem a zavřela oči, abych si mohla užívat horkost jeho kůže proti svý.

„To samozřejmě taky!"

„Fuj, hnus!" ozvalo se vedle nás jednohlasně. „Přestaňte!"

Otevřela jsem oči a zahleděla se do tří dětskejch tváří, na kterejch bylo jasně vidět znechucení. Rory na tváři navíc pohrával takovej úšklebek, ve kterým jsem naprosto zřetelně poznávala Zablešence. Ta holka byla už tehdy jeho malá, a musím říct, že o dost roztomilejší, verze.

„Něco proti, drahoušci?" poznamenala jsem klidně a odhrnula si mírně rozcuchaný vlasy z obličeje. „Připomenu vám to, až vás jednou chytím, jak se v pokoji s někým muchlujete."

„Tak to se rozhodně nestane!" zaprotestovala Rory. „Kluci jsou trapný!"

„Jo? Určitě?" Povytáhla jsem hravě obočí a naklonila se přes zábradlí, abych se jí mohla zblízka zadívat do tváře. „I strejda Bill?"

Ta malá divoška vmžiku zmlkla a do tváří se jí nahrnula barva, která by bez problémů dokázala konkurovat odstínu vlasů její dětský lásky. Rory byla už od dětství komplikovaná osobnost a rozhodně sebou nenechala zametat, ale jednu slabost přece jenom měla – nejstaršího syna Molly Weasleyové. To, jak se rozzářila pokaždý, když byl v její blízkosti, bylo naprosto k sežrání.

Chvíli si mě měřila přimhouřenýma očima, načež založila ruce na hrudníku – přesně jako to uměla Lily – a do hlasu se jí znova vkradl vzdor. „To se nepočítá! On není kluk!"

„Rory miluje Billa! Rory miluje Billa!" začal prozpěvovat Harry, za což od svý mladší sestřičky schytal takovej kopanec do holeně, že by se za něj nemusel stydět kdejakej míčista, nebo jak se jmenovali ty mudlovský sportovci, co se jako cvoci honili za balónem.

Než jsem se vůbec stačila rozkoukat, už leželi na zemi v jednom divokým propletenci a pokoušeli se jeden druhýho zbušit. Jim je sledoval dost vyděšeně a James zrovna tak. Vlastně se tvářili oba dost podobně; příbuzenství v sobě rozhodně nezapřeli.

Já si zhluboka a co nejhlasitějc povzdechla. „No, tak to vypadá, že do Šprýmů a kratochvílí půjdeme jenom s Jimem, protože děti, co se neumí chovat, tam prodavač nepustí."

„Nene!" vyhrkli ti dva svorně a vmžiku se přestali rvát jako zvířata. Harrymu visely brejle jenom na jednom uchu a Rořino tričko s kočkodlakem (Lily jí ho koupila v mudlovským obchodě. Já ani netušila, že něco jako kočkodlak existuje!) mělo na zádech velkou tmavou skvrnu, jelikož se vyválela v kaluži. „My nutně potřebujeme bomby hnojůvky!"

„K čemu je potřebujete? A co to vůbec je?" obrátil se na ně Jim a zvědavost v jeho očích nahradila předchozí nejistotu.

„Na pokusy!" odpověděla Rory důležitě.

„Jo," přitakal Harry, „Fred s Georgem říkali, že potřebujeme aspoň jednu celou krabici. Jsou to takové kuličky, co děsně páchnou, když se hodí!"

„Fákt? Hustý!" vyjekl Jim. „Ukážete mi to? Vzal bych jich pár mámě!"

„Určitě z nich bude mít ohromnou radost. Možná bys jí mohl dát jednu do postele," usmála jsem se sladce, za což jsem si od Jamese vysloužila menší drcnutí loktem do žeber. „Co? Nejspíš to ani nepozná. Je na hnůj zvyklá," zamumlala jsem tiše.

„Já přece nic neřekl," uchechtl se James, „jen mě napadlo, že by možná bylo zábavnější hodit jich pár do kamen."

„Páni! Tak jo!" chytil se toho okamžitě Jim, chytil bez dalších okolků Rory zase za ruku a vyrazil po ulici směrem ke Gringottovic bance. „Pojďme tam, honem!"

Jamie nechal na stole pro obsluhu pár galeonů a společně jsme vyrazili za tou bandou nadšenejch dětí, který už netrpělivě stepovali před obchodem a vejrali do výlohy. Nemohla jsem si nevšimnout spokojenýho úsměvu, kterej mu pohrával na rtech. Kolem očí se mu dělaly šťastný vrásky a já mimoděk zvedla ruku, abych mu něžně projela ty jeho divoký vlasy.

„Máš radost, že jsou víc po vás se Siriusem než po Lily, co?" zeptala jsem se poťouchle. Zkrátka jsem přesně věděla, na co myslel. Ten záblesk hrdosti se totiž nedal ani za nic přehlídnout.

„Občas mě trochu znepokojuje, jak dobře mě znáš." Při chůzi mi ovinul ruku kolem ramen a věnoval mi letmej polibek do vlasů. „Ne, že bych snad chtěl tvrdit, že je Lily prudérní, ale musím uznat, že to její chorobné dodržování pravidel bylo občas dost otravné. U nich to očividně nehrozí."

„Máme tu slušnej základ pro další generaci pobertů! Jen počkej, až tě bude Brumbál volat do ředitelny, protože ti dva donutí Hagridova psa sníst paní Norrisovou."

„No, někdo to udělat musí!" zazubil se. „Byl bych rozhodně hrdý."

„A Lily by tě za to zabila."

„Stálo by to za to!"

„Jasně, ty hrdino," zasmála jsem se a postrčila ho do obchodu s žertovnejma předmětama, kde se okamžitě připojil k dětem a nadšeně jim ukazoval každou blbost, kterou vzal do rukou. Ve skutečnosti myslím, že jeho to bavilo ze všeho nejvíc.

A možná proto jsem toho blázna tak moc milovala.

Příčnou ulici jsme nakonec opouštěli až před setměním, jelikož Jim si potřeboval prohlídnout úplně všechno. Rozhodně jsem mu to neměla za zlý a dokonce ho v tom podporovala. Jeho touha poznat kouzelnickej svět z něj dočista tryskala a co bych byla zač, kdybych mu tenhle dětskej sen, kterej si právě plnil, chtěla kazit?

Jelikož se děcka rozhodly, že budou ve svým řádění pokračovat u nás, poslala jsem je s Jamesem do Godrikova dolu a vyrazila za Lily do květinářství. Chtěla jsem jí oznámit, že si můžou s Blackem udělat divokej večer, oblíct si nějaký kostýmy a pořádně si zašpásovat. Věděla jsem, že tam ještě bude, ač už bylo zavřeno, protože byla svou prací tak trochu posedlá. Milovala hrabat se v hlíně a na jejích nehtech to bylo dost znát. Kdybych ji měla pozvat na nějakou návrhářskou konferenci, musela bych jí snad navlíct rukavice, aby to nikdo neviděl, protože by mi jinak mohla udělat ostudu.

„Lily?" zahulákala jsem hned po vstupu do obchodu. „Je čas oblíknout podvazky a začít se svůdně vlnit! Dneska si musíš užít Blackova božího zadku i za mě! Děcka chtěj přes noc zůstat u nás. Malej princ od hnoje byl z Příčný úplně hotovej a ještě nechce zpátky domů!"

„Tak to by o tom asi jako první měla vědět jeho máma, nemyslíš?!"

Ve dveřích se objevila Jill v šíleně nevkusnejch khaki kapsáčích a s účesem, o kterým by měl můj kadeřník nejspíš dost dlouho noční můry. Pořád se vůbec nic nenaučila; že já se ještě vůbec divím.

„Jeho máma na tyhle informace ztratila nárok ve chvíli, kdy se ho rozhodla tajit před jeho tátou," ušklíbla jsem se.

Rozhodně jsem s ní nechtěla trávit víc času, než bylo nezbytně nutný. Furt jsem si musela připomínat Jamesova slova, který mi klad na srdce. Prý se ji mám pokusit nezabít a já se fakt snažila, ale už po minutě v jedný místnosti s jejíma holínkama mi dost slušně stoupal tlak.

„Říká ženská, proti který má i brambora lepší morální kompas. Divím se, žes ještě nevyměnila Pottera za nějakej lepší model, ačkoliv vy jste oba takový úchylácí, že vám stejně není rovno."

„Neboj, určitě Jimovi trochu toho úchyláctví předáme. Jen tak pro jistotu." Založila jsem si ruce na hrudníku a ještě jí sjela pohledem od hlavy k patě. „A taky trochu smyslu pro módu, aby nevypadal jako nějakej sedlák. Však víš, po mamince."

V tu chvíli už se Jill slušně načepejřila a po tváři jí naskákaly rudý skvrny. Nejspíš jsem jí šlápla na kuří oko. „Neopovažuj se takhle mluvit o Jimovi!" zavrčela. „Není to tvůj syn! Nemáš právo rozhodovat o tom, co pro něj je, nebo není dobrý, je ti to jasný, modelko?!"

„Jo, o to ses postarala, když jsi ho zavřela v tý svý zahnojený špeluňce!"

Obě jsme zvedaly hlas a stály proti sobě jako dva dost naštvaný krocani. Teda... já byla spíš něco jako páv a ona zabahněná slepice, ale což, chápete, jak to myslím. V tu chvíli mě rozčiloval už jenom ten její pitomej hlas. Měla jsem chuť jí vyškrábat oči, ale pořád jsem se ještě držela, i když jen tak tak.

„Bože můj," odfrkla si a rozhodila rukama. „Aby ses nepodělala. Jestli chceš nějaký dítě dirigovat, laskavě si pořiď vlastní a moje nech na pokoji!"

Po tý její poslední větě už jsem viděla rudě. Bezmyšlenkovitě jsem k ní udělala dva kroky a pravou rukou jí prudce narazila na regál, až se ozvalo zapraskání a jeden z květináčů se převrátil a dopadl k našim nohám, kde se z něj vysypala hlína. V druhý ruce jsem přitom svírala hůlku, kterou jsem jí přitiskla hrotem ke krku, až bolestně sykla. Očividně jsem ji zaskočila tak moc, že se ani nestihla bránit. Nebo za to možná mohla moje němá výhružka v podobě kouzel, po který jsem v jejích očích zahlídla záblesk strachu, kterej mi dělal neuvěřitelně dobře.

„Co se to tady děje?!" vyjekla Lily, která do místnosti vběhla jako velká voda, nejspíš přivábená rámusem, kterej jsme udělaly. „Marlene! Zbláznila ses?!"

„Zabiju ji! Prostě jí zabiju a zakopu tady v záhoně, abys měla hnojivo pro kytky!" procedila jsem skrz zuby a ještě víc přitlačila hůlku k její kůži. „James mi to určitě promine."

„Ty seš pošahaná!" vyhrkla Bramboračka, když konečně našla svůj na chvíli ztracenej hlas. „Nech mě laskavě bejt! Nic jsem ti neudělala!"

„Co si o sobě vůbec myslíš? Myslíš, že seš lepší než já, protože ses nechala nabouchat a nedokázala se k tomu postavit čelem?! To, že seš máma, ti snad dává patent na rozum?!"

„Co to meleš?!" Pokusila se pohnout hlavou tak, aby se vymanila z doteku mý hůlky, ale já jí držela až moc pevně na to, aby se jí to povedlo.

Ani jsem netušila, že v sobě mám tolik síly.

To už za mnou ale stála Lily, která mi položila ruku na rameno a pokusila se mě od ní jemně odtáhnout. „Marlene, přestaň... prosím... ona to přece neví. Neví to, chápeš? Vím, že tě to bolí, ale ona za to nemůže, zlato. Tohle nic nevyřeší."

Zavřela jsem oči. Cejtila jsem, jak mi moje nejlepší kamarádce lehce tiskne rameno a hledala v tom doteku tak rychle ztracenou půdu pod nohama. Věděla jsem, že měla pravdu. Vždycky ji měla. Jenom díky ní jsem povolila svůj stisk a spustila ruku s hůlkou k zemi. V další chvíli jsem se ale napřáhla a vylila si svůj vztek na dřevěný polici plný květináčů. Pár z nich jsem svým zásahem poslala k zemi, přičemž mi jeden z keramickejch střepů otevřel hlubokou ránu mezi ukazováčkem a prostředníčkem, ze který se okamžitě spustila krev.

„Do prdele! Do prdele!" ulevila jsem si a ještě párkrát o něco vlažněji praštila do regálu, na kterým jsem zanechala rudý otisky vlastních prstů, než jsem se pootočila a po zádech se svezla k zemi. Tam jsem si skryla obličej do předloktí a oběma rukama si pevně stiskla vlasy. „Já nechtěla. Tohle jsem nechtěla," zamumlala jsem a nevnímala přitom tichej šepot, kterým Lily vysvětlovala Jill, proč jsem se nechala takhle absurdně vyprovokovat a vybuchla.

Abych pravdu řekla, vůbec netuším, jak dlouho jsem tam takhle seděla a pokoušela se sebrat. Vlastně si nejsem vůbec jistá, proč jsem reagovala takhle moc přehnaně, jenže já holt byla taky trochu na hlavu. I přesto jak moc pitomá jsem občas dokázala bejt, jsem kolem sebe ale měla lidi, který mi to dokázali odpustit. A jedním takovým člověkem byla právě Lily, která poslala Jill domů a zůstala se mnou mlčky sedět na podlaze, dokud jsem nebyla schopná zase fungovat.

„Lepší?" pousmála se, když jsem konečně zvedla hlavu z vlastních kolen.

„Jo," zamumlala jsem. „Myslím, že jo. Díky. A promiň za ten bordel. Já... uklidím to."

„S tím se netrap, zlato." Pohladila mě po zádech, načež se natáhla pro mou zraněnou ruku a jednoduchým kouzlem ji zahojila, aby mi pak mohla s až mateřskou pečlivostí otřít všechny zbytky krve z kůže. „Vůbec nevím, co bych dělala na tvém místě. Nejspíš jsem se nezachovala fér, když jsem ti to neřekla, jenže... ať tak nebo tak, někoho bych stejně zklamala."

„Proč sis vybrala ji, Lily?" zašeptala jsem. „Myslela jsem, že... že jsme nejlepší kamarádky."

„To jsme, Marlene," povzdechla si. „Nechtěla jsem ti tím nijak ublížit. Tohle přece není soutěž, není žádná její a tvoje strana"

„Na to jsem se neptala."

„Neodsuzuji tebe ani Jamese. Obě víme, že jsem ta poslední, kdo by mohl moralizovat. Prostě jste šli za svým srdcem, jenže to byla Jill, kdo zůstal sám, víš? Vím, žes přišla o Petera, a že to bylo daleko horší než jeden rozpadnutý vztah, ale tys měla Jamese. Jí po dvou letech vztahu zbyly jen oči pro pláč a to malé dítě, co v ní rostlo. Můžeš se jí divit, že se o něj po tom všem nechtěla dělit?"

Odmlčela jsem se. Nikdy mě nenapadlo podívat se na to z jinýho pohledu, než toho svýho. V tomhle jsme si byli s Jamesem možná až moc podobný. Náš svět byl ten nejdůležitější na světě a nic kolem pro nás nemělo takovej význam, jakej by si možná zasluhovalo. Mysleli jsme jenom na tu křivdu, co nám Jill způsobila. Nejspíš jsem si nechtěli připouštět, že z její perspektivy to mohlo vypadat úplně jinak.

„Asi ne," připustila jsem; ač dost neochotně. „Nejspíš s náma nechtěla mít nic společnýho."

„Udělala chybu, ale vy jste ji udělali taky, Mar. Co to zkusit hodit za hlavu? Nemělo by teď jít hlavně o Jima a o to, aby byl spokojený? Hádám, že nebude chtít sledovat, jak se jeho rodiče div nepokouší zabít, nemyslíš?"

„Přestaň už s tou psychologií, Bublinko," zašklebila jsem se na ni. „Chápu, kam tím míříš, ale všeho moc škodí, jasný? Beru tvoje argumenty, ale už zmlkni, než si to zase zkazíš."

Zavrtěla hlavou a tiše se přitom zasmála. „Zdá se, že McKinnonová je zase sama sebou, takže toho necháme."

„Přesně tak," přitakala jsem důležitě, opřela si hlavu o poličku a krátce se odmlčela. „Hej, Lily?"

„Ano?"

„Mám tě ráda."

„A já tebe."

„Jo a Lils?"

„Hm?" pousmála se a zadívala se na mě. Páni, ty její oči byly fakt výrazný, nedivím se, že je Black tak opěvoval.

„Dík, žes přestala spát s Potterem. Dost mi to bodlo."

„Ty seš fakt pitomá," rozesmála se, aby si mě vzápětí přitáhla do hřejivý přátelský náruče.

Lily mě občas vážně štvala, ale zároveň byla tou nejlepší kamarádkou, jakou si člověk mohl přát. Nikdy mě nenechala ve štychu a očividně s tím neplánovala začínat. Stala se mým hlasem rozumu, když ten Peterův utichl. Zkrátka ze mě dělala lepšího člověka a navíc měla pravdu – teď byl čas postarat se o to, aby Jim poznal náš svět a naučil se ho milovat...

****

Drazí a milí, už se pomalu blížíme ke konci. V tomhle příběhu už toho zbývá povědět jenom málo, ale doufám, že i to málo Vás potěší. V příští kapitole se totiž trochu zaměříme na vztah Marlene a Jima, který má tady určitě své místo. Pak už se s našimi hrdiny pomalu rozloučíme a necháme je žít jejich další životy ♥

P.S. Doufám, že vás potěšilo cameo malé Rory, rozhodně si tu ještě menší roličku střihne! :D