Den nato jsem musel jet do nemocnice pro Helenu, Radima a Žanetu. Předpokládal jsem, že se teď nejméně rok nevyspím a s touto pozitivní představou jsme zamířili domů. Heleně to nejspíš došlo taky, jelikož si už začala dělat rezervy a celou cestu prospala.

Děti vzadu byly též překvapivě klidné, za což jsem byl rád, než mi ovšem došlo, že jistě v duchu filozofují nad tou řadou lékařských lejster, které za ten den a den předchozí aktivně četly.

Snažil jsem se ignorovat myšlenky, které jim zcela určitě plynuly hlavami a nuceně se zaposlouchal do jakéhosi nejnovějšího hitu od Lucky Bílé, který hrál v rádiu.

Písničku však po chvíli přerušily reklamy.

„Kupte si nejnovější bestseller, thriller psaný očima vraha!“

Věnoval jsem rádiu vyčítavý pohled a přepnul na jinou stanici.

Dvojčata vzadu se rozplakala.

Helena se probrala a věnovala mi stejně vyčítavý pohled, jako jsem já před chvílí věnoval rádiu. Celkově bylo v éteru až nějak moc vyčítavých pohledů.

Přepnul jsem zpět na onu první stanici a děti se uklidnily.

I Helena se uklidnila a znovu se uchýlila ke spánku.

Jedinou uklidněnou osobou v autě jsem nebyl já, začínající uvažovat o tom, zda i ty kuchařky neumístím o polici výš.

Kdo ví, jestli dvojčata nemají i sklony ke kanibalismu.