S příjezdem domů se vlastně nic moc nezměnilo. Dvojčata byla uložena do nových postýlek, Helena se sama uložila do té naší. Všichni byli po cestě vyčerpání, avšak nikdo z nich nenesl na bedrech krutou pravdu, kterou jsem věděl jen já (Helena stále něco takového odmítala přijmout).

Cítil jsem se být ve svém domě hostem. Všechny své sešity a dokumenty do práce jsem si pro sichr zamknul v šuplíku. Nehodlal jsem riskovat, že by mi na ně dvojčata napsala nějaký bestseller. Netvrdím, že by to kdejaké nakladatelství neocenilo, vím však jistě, že šéf by z toho nadšený nebyl.

První dny a týdny byly vcelku to samé. Domů jsem se vracel vyčerpaný z práce k ještě vyčerpanější manželce a dvěma malým Satanům, jak jsem je s mateřskou láskou nazýval.

S každým dnem se blížil den další, kdy byli Radim a Žaneta zase o den starší a tedy i zdatnější. Brzy už toho uměli mnohem více, než jen nehybně ležet na zádech v postýlkách, a já se konečně mohl opravněně začít obávat nejhoršího.

Už první zkouška dopadla značně negativně, a to tehdy, když jsem těm dvěma koupil hračku.

Roztrhl jsem tvrdý papírový obal, ve kterém byla zabalená, odložil ho vedle a podal jim chrastítko.

Chvíli na něj zírali jak vyvorané myši, následně jej bez zájmu zahodili a začali se přetahovat o ten kus papíru.

Bylo mi jasné, kam toto vše spěje. Hned jsem s tím běžel za Helenou, abych jí dokázal, že jsem měl celou dobu pravdu.

Seřvala mě, ať jim ten papír okamžitě seberu, že by ho mohli spolknout. A tak jsem dopadl. Pro dobrotu na žebrotu.