Nebyli nic. Jen dvě náhodné duše, které se potkaly na cestě životem. Proč to tak bolelo, když se v podstatě neznali? Proč se jí do mysli zařezávaly všechny jeho fotky, na kterých se usmíval, protože věděla, že jeho úsměvy nejsou určeny pro ni?

Tíha na srdci, kterou nevyléčí žádný doktor. Chvíle štěstí a ztrápenosti, střídalo se to jako na horské dráze. Plakala, najednou jí všechno připadalo zbytečné. Proč by se měla snažit? Nikdy to nedopadlo podle jejích představ. Už nechtěla zažívat tu bolest.

„Běž pryč...!" křičela zoufale, snažíc se od sebe odehnat své problémy. Podzimní listí šustící jí pod nohama jí na náladě taky moc nepřidávalo, spolu se zamračenou oblohou měla pocit, jako by celý svět odrážel její mizernou náladu.

Pláč se stal její ukolébavkou a nedílnou součástí, jelikož si naivně myslela, že jí pomáhá ventilovat zadržované emoce. Místo toho ji spíš jen vyčerpával, až nebyla schopná ničeho jiného, než jen bezduše ležet v posteli a popotahovat.

Bylo to dlouhé a bolestné období, jehož konec byl kdesi v nedohlednu. Život ztratil jiskru a ona s ním. Jako by se celý svět propadl do tmy. A i když se na obzoru objevilo světlo naděje, bylo jí to jedno. Ona přestala bojovat.