Chtěla přestat brečet. Bojovala s tím. A potom, docela dávno to vzdala. To jsou už tak dva roky. Nyní brečela skoro pořád. Dříve to bylo tak, že když se vybrečela, jako by se slzami odtekl i smutek. Nyní již plakala ve víře, že jí bude lépe, ale nebylo.

Nyní brečela pro svého strýce, kterého vlastně ani neměla ráda. Byl to krutý a vypočítavý člověk, pokud tedy nebyl opilý, to se potom vytrácela vypočítavost a zůstala jen krutost.

A i její kamarádky ji přestaly utěšovat. Marianna odešla bez vysvětlení s otráveným výrazem v obličeji a po chvíli breku ji opustila i dobrosrdečná a trpělivá Bety s omluvou, že musí pomáhat doma.

A tak se Lotta sama toulala ulicemi Havránkova a vzpomínala na to, jaký úžasný život vedla v Havranově, v městě kde bydlela. Když ale ztratil Charlottin otec práci, museli se přestěhovat do menšího města.

Městem kolem ní procházelo spoustu lidí spěchající ke svým domovům. V tom ji upoutal jeden chlapec, spíše muž. Kdyby ho měla zpětně popsat, nedokázala by to, jenom jediné, jeho oči.

Byly to oči ve kterých bylo mnoho a ještě víc a nejednou se cítila tak klidná. Nechápala to, jediný pohled a byl tak mocný, že ji dočista změnil. Osušila slzy a věděla, že už nikdy nebude brečet bez důvodu a že se nikdy nevzdá.