Marianna na ulici spozorovala nějaký rozruch. Zvedla oči od ovesné kaše, ve které se právě nimrala a líně přešla k oknu. Tiší právě odváděli jakéhosi muže.
Byl asi kolem padesátky, brunátný v obličeji, oblečení pozvracené a každou chvílí to vypadalo, že upadne. To by se nejspíš i stalo, nebýt toho, že jej velmi pevně drželi.

Marianna si říkala, co asi provedl, že pro něj přisli Tiší, ti se v údolí totiž moc neukazovali.
Potom už muže nepozorovala, co jí bylo do něj. Marianna nebyla necitlivá, byla dokonce velmi empatická, ale ve chvílích jako byla tato, nedokázala nikoho litovat. Vždyť to byla jeho hloupost, že provedl něco tak velkého, že byl odveden dokonce elitní jednotkou čtyř údolí.

Marianna byla dcerou ševce. Její otec se za pomoci své manželky stal nejlepším ševcem v Havraním údolí.  A jejich dcera jim všemožně pomáhala. Dnes měla ale vyjímečně volno a tak se šla projít po městě. A následně se měla setkat se svými dvěmi kamarádkami.
    
Dojedla a šla. Marianna milovala ranní Havránkov. Další věc, kterou milovala byl podzim. I jaro měla ráda, ale podzim v ní navozoval takový zvláštní pocit klidu.

Tu se zastavila na kus řeči, tam pohladila kočku vyhřívající se na římse. Když procházela kolem pekárny, zavanula k ní vůně pečícího se chleba. Zasněně pohlédla směrem k obchodu. Ne že by měla hlad, jen měla ráda tu vůni.
    
Najednou jí někdo dal ruce na oči. Trochu otráveně podotkla:„Bety víš, že tohle nikdo jiný než ty nedělá?” Ruce zmizely a Marianna hladěla na svou usmívající se kamarádku. „No já jsem si říkala, jestli si mě vůbec všimneš, když stojíš u pekárny, nevšímáš si nikoho a ničeho.” Marianna se zasmála a zeptala se: „Jdeš se mnou vyzvednout ještě Lottu?” Jenom přikývla.                     
Kráčeli spolu po kamenné dlažbě a povídali si: „ Tak co, těšíš se na zítra Mari?” „ Jo, teda asi” Marianna zítra slavila své patnácté narozeniny. Ve čtyřech údolích byl takový zvyk, že do domu oslavence přišli Tiší a zkoušeli, jestli by se daná osoba neměla stát součástí této skupiny, zahalené tajemstvími. „Proč jen asi, vždyť to bude dobré, ne?” Chvíli bylo ticho. Marianna nechtěla přiznat, jak moc ji Tiší děsí. Potom se začaly bavit o něčem jiném. Mezitím už dívky odbočily z hlavní cesty a vcházely do chudších částí města.
    
Bety zaklepala na dveře malého domku. Vyšel malý, asi pětiletý chlapec s čupřinou světlých vlasů a nádhernýma modrýma očima. To byl jeden z Charlottiných bratrů. V tuto chvíli jich měla Lotta šest. „ Co chcete?” Otázal se malý chlapec dost příkře. „ Je tu Lotta?” Chlapec jen nedůvěřivě pokýval hlavou a malým baculatým palečkem ukázal za dům.
    
Tam také obě dívky zamířily. Zde našly svoji kamarádku sedět vedle špalku na sekání dřeva. Když dívka uslyšela kroky, zvedla hlavu. Oči měla zarudlé. Marianna si pomyslela, že asi vybuchne. Měla sice Charlotte moc ráda, ale to, jak byla pořád tak hrozně ubrečená jí už lezlo na mozek. Bety tento názor asi nezdílela. Okamžitě se k Lottě rozběhla, objala ji a vyptávala se, co se stalo. „Mého strýčka... Tiší... Odvedli ho...” Potom už jí nebylo rozumět přes vzlykot. Bety vrhla tázavý pohled na Mariannu.
     
Protože té došlo, o co jde, začala to osvětlovat: „Víš, dnes ráno Tiší odvedli nějakého muže. Viděla jsem to. No a to byl asi Lottin strýc.” „ Ale on byl nevinný!” Dostala ještě ze sebe a začala brečet už naplno.
    
Marianna dost pochybovala o mužově nevině. Tiší byli mnoho věcí, ale ne nespravedliví. V tuto chvíli už věděla, že je zde zcela zbytečná a tak šla. Možná že byla špatná kamarádka, ale Charlotte scénu udělala v tomto týdnu už dvakrát a i když s ní Marianna vždy zůstala, nejspíš jí nijak nepomohla.