Hleděla na muže, který stál proti ní. Měl od neštovic poďobaný, trochu zarudlý obličej, hnědé oči a kraťoučké vlasy. Nevyhlížel nijak děsivě, ale choval se tak nějak strojeně, a to ji mírně rozhodilo. „Jméno."zeptal se , ale nevypadal, že by jej to nějak zajímalo. „Marianna, dcera ševce z Havránkova."

„Jistě. Proč si myslíš, že takto obcházíme každého, kdo dovrší patnáctý rok?" Chvíli uvažovala, proč se ptá, jestli to není nějaká past. Když usoudila, že nejspíš ne, odpověděla: „Snažíte se nějak vybrat lidi, kteří by se hodili mezi Tiché, ne?" „Zmínila jsi Tiché, ale víš vůbec kdo jsou? Víš co dělají, jak tato organizace vznikla?" Marianna opravdu nechápala kam tím míří. „Vlastně máte pravdu, nic o nich nevím, netuším kdy, ani jak vznikli. Ale jsou to bojovníci, kteří chytají zločince, nebo alespoň se tak říká."

„Ano, to je velmi hezké. Myslíš si tedy, že je to vyloženě dobrá a pro občany milá skupina?" Marianna už chtěla podlézat a říci, že určitě. V tom si uvědomila, že ona se Tichou stát nechce, tak co by podlézala. „Jak jsem řekla, já o Tichých téměř nic nevím. Nemohu to posoudit."
„Ale něco můžeš usoudit z činů, které jsme provedli. Nevím, jestli sis všimla, ale nedávno zde byl zatčen jistý muž..." Přerušila ho v půli věty, už ji začal unavovat: „Ano viděla jsem, jak jste jej odváděli. Dokonce to byl strýc jedné mé kamarádky. No, ale nic z toho soudit nemohu, neznala jsem jej."

„Chápu. Nyní už zbývá poslední část testu. Potřebuji zjistit, jak je tvoje tělo přizpůsobeno k velké zátěži. Svlékni se." Marianně probíhalo hlavou spoustu myšlenek. Jediné co ze sebe ale dokázala vysoukat bylo: „Co?Ne... Já?Proč?" „Okamžitě se svlékni, nebo to budu muset udělat násilím a to by se ti asi moc nelíbilo!"

Tak hrozně se bála. Věděla, že to může udělat a udělá a ona se měla docela ráda bez modřin a šrámů, kterým by zřejmě, když by jí "pomáhal" neušla. A tak si zula boty a potom i zbytek svého ošacení. Cítila se tak slabá a zranitelná bez svého oblečení. Tichý se na ni ale ani nepodíval a dovolil jí se opět obléci. A tak se s klidným srdcem, že ji do Tichých nechtějí, oblékla.

„Marianno, dcero ševce z Havránkova, v tuto chvíli se dostáváš do výcviku na Tichého."Ta slova jí otřásla jako blesk z čistého nebe. Opět se cítila stejně, jako když byla nahá. Nechápala to. Vždyť je jen obyčejná slabá dívka. Ona se Tichou zkrátka stát nemůže. Po chvilkové naprosté panice se párkrát nadechla, to jí radila maminka, když se bála, nebo byla naštvaná. Asi to pomohlo, protože dokázala zformulovat otázku, která jí nejvíce vrtala hlavou.

„Proč? Myslím, jak jste to z mých odpovědí usoudil?" Tichý na ni naprosto bez zájmu pohlédl, ale odpověděl. „Protože jsi nijak nevyjádřila svůj osobní názor. A když jsem ti přikázal věc, která ti v tuto chvíli byla nejvíce proti srsti, poslechla jsi."

„Počkat a tohle jsou věci, které od svých členů chcete? Nevyjadřovat se a poslouchat?" Už ve chvíli, kdy to říkala jí to došlo. Ano, toto je přesně ono. Proto se vždy Tiší chovají jako neživý. Ten výcvik změní normální lidi v monstra bez citů a názorů.

A v tu chvíli si Marianna něco slíbila. Netušila, co ji čeká, ale rozhodla se nikdy nepodlehnout, ať už bude nátlak jakýkoli.

Snažila se dělat, jak je silná. Dokázala se ovládnout natolik, že nebrečela, kolena se jí ale třásla tak, že si říkala, že to musí být slyšet i ve vedlejší místnosti. „Tak jdeme. Ty jsi poslední, koho jsem měl dnes vyzkoušet." „Dobře, tak já se jdu zbalit a rozloučit se s rodiči" Ano, povedlo se jí to bez jediného třasu hlasu. Její euforii zkazila jeho další slova: „Vyrazíme hned. Žádné věci nebudeš potřebovat, vše ti dáme. A půjdeme rovnou, oknem. Tvým rodičům asi dojde, že máš tu čest, pokusit se být Tichým."

Nyní už to neudržela, po tváři jí skanula jedna osamocená slza. Naprosto lhostejně na ni pohlédl. „No, tak už jdeme." řekl a zamířil k oknu. Otevřel ho a vyskočil ven, otočil se na Mariannu a vybídl ji, aby jej následovala. Nyní byl ten nejlepší čas k tomu, aby utekla. Bylo jí ale jasné, že by neutekla daleko. A tak jej následovala.

Doskočila na trávu jejich zahrádky za domem. Tichý na ni nečekal a již vyrazil. Ani se neohlédl, zřejmě mu bylo jasné, že není tak hloupá, aby se pokusila utéct. To sice nechtěla udělat, na druhou stranu nechtěla vypadat, že se k němu nějak příliš hlásí. A tak zůstala v uctivé vzdálenosti.

Nyní si tu cestu ranním Havránkovem příliš neužívala. Stejně jí pořád nedocházelo, jak moc se její život změní. A také stále nechápala, jak mohla odejít bez jediného slůvka. Ve městě ještě nebylo příliš lidí. Pomalu se dostávali k chudším částem města, tam kde bydlela Charlotte. Marianna se modlila, aby ji nepotkali. Nejspíš ji opravdu někdo vyslyšel, protože prošli městem, aniž by potkali kohokoliv známého.

Když procházeli branami města, zastavili je strážní: „Takže tentokrát jen jedna? Hele, ta mládež je pořád horší a horší!” Tichý jim nijak neoponoval, jen jim podal zapečetěný dopis s mým jménem na přední straně. Tentokrát začal piskovat druhý hlídač: „Proč máme dávat jejím rodičům peníze, vždyť ten spratek je z jedné z nejbohatších rodin ve městě. Oni to nepotřebují, zato mně by se to hodilo. Víte, jak málo tady dostáváme?”

Mariannin zamlklý společník jen zavrtěl hlavou a šel dál, ven směrem k lesu. Kolem města byl nádherný smíšený les. Marianně jeho nádhera téměř vyrazila dech. Tmavé smrky, vedle nich žluté duby, červené javory ještě zelené a vysoké topoly. To všechno se mísilo v nádhernou klenbu, jaké by se ani největší mistři stavilelé nemohli rovnat. Dívka na to hleděla s otevřenou pusou, za hradbami byla jen párkrát a to nikdy na podzim.

Šli vedle sebe po štěrkem vysypané cestě pro povozy za naprostého ticha. Oba za to ale byli rádi. Když už šli poměrně dlouho, tak se Marianna chtěla zaptat, kam že to jdou. Potom jí ale došlo, že by se jí odpovědi stejně nedostalo, a tak raději mlčela.