Ani nečekal na odpověď a otevřel dveře. Dělal to tak vždy. Už o tom ani nepřemýšlel. Pohled, který se mu naskytl, by ho možná pobavil před pár lety, ale nyní se nad ním ani nepozastavil.

V místnosti stály tři osoby, rodiče s dcerou. Matka, mírně obtloustlá žena s tmavými vlasy spletenými do drdolu. Otec, šedivějící muž s knírkem a pohledem mandlových očí, který by nejspíš většinu lidí v nejmenším rozhodil.
Mezi nimi stála dívka s vlnitými tmavými vlasy a mandlovýma očima po otci. Byla poměrně malá, nic na ní nebylo zvláštního. To ale nebyl pro Tichého nikdo.

„Tak, kdo je tu oslavenec?” otázal se. Osoby v domě nejspíš něco pobavilo a všichni se zasmáli. Nechápal to, čemu se smějí? Dál to ale už neřešil, protože mladá dívka postoupila odhodlaně směrem k němu. Pohlédl jí do očí a ona mu pohled opětovala. To nebylo právě časté, většina lidí jeho pohledu uhla, ale proč by jej to mělo zajímat. „Mohli bychom jít prosím do nějeké jiné místnosti?” Otázal se směrem k rodičům. „ Ano, jistě. Vedle je volno” pokynula mu žena s pevně semknutými rty. Dívka ho předešla, otevřela dveře a pokynula mu, že má vejít. A tak Robert šel. Dívka za ním potom zavřela.