Po měsíci a půl
Procházela jsem se zahradou plnou různobarevných růží a přitom jsem si četla knihu, co jsem po chvíli zavřela a hlavu otočila k nebi, vzpomněla jsem si na rodiče. Chtělo se mi brečet ale udržela jsem slzy na uzdě. V hlavě jsem si říkala že za měsíc a půl budu se svojí rodinou. Minulí týden mi poslali dopis kde psali že jsou v Německu a mají se tam dobře, taky navštívili mojí babičku Martelu. Byla jsem ráda že se jim nic nestalo a mají se dobře. „Lui je mi to tak líto." Řekl za mnou udýchaný Laito se špatným výrazem a v rukou měl dopis. V dopise psali rodiče: „Naše milá Lui, asi když tenhle dopis čteš už nejsme mezi živími......." Přečetla jsem si první řádek a padla jsem na kolena, začala jsem brečet a knihu si silně tiskla na hruď. Laito se ke mě sehl do obětí, tiskl si mě k hrudi a utěšovat mě. „Šššššš neplakej Lui ššš to bude dobrý uvidíš."
Asi po 5 minutách jsem přestala brečet, Laito mě pomalu začal zvedat na nohy. Vzal si mě do náruče a šel se mnou do domu, dopis nechal na zemi když jsem ho upustila do louže.

Rodiče Lui Yukami

Doma
Laito mě donesl do pokoje a položil mě na postel, sundal mi boty a lehl si ke mě do postele a přitáhl si mě k sobě, po chvíli jsem usla v Laitově náručí.

Ráno
Vzbudila jsem se ale Laito vedle mě už nebyl. Koukla jsem se kolik je hodin bylo 07:16, sedla jsem si na okraj postele a nadechla jsem se, zvedla jsem se z postele ale trochu se mi zamotala hlava, naštěstí jsem se udržela na nohou a šla ke dveřím uslyšela jsem jak se někdo s někým hádá. „Ty jedna děvko jak si mohla.!!" Poznala jsem hlas ale že by to Ayato křičel na ženu. Nevěřila jsem svým uším, a radčí jsem to šla prozkoumat. Šla jsem ke schodišti, sešla jsem pár schodů a bych věděla na jako ženu křičí, Ayato křičel na Ellantri. Byla to Ellantri Tyjero Ayatova snoubenka, byli spolu už od chvíle co jsem přijela ale moc jsem sní nemluvila. Oba se na mě podívali ale mě se zamotala hlava a spadla jsem na kolena jednou rukou jsem se ještě držela zábradlí. Ayato se neudržel a křikl na Ellantri a ona zase na Ayata. „UŽ DOST !!!!!" křikla jsem na ně přes celé sídlo. Všichni bratři příběhli z jídelny a dívali se na mě zvyděšenými výrazi. Seděla jsem pořád na schodech. Ruku jsem sundala ze zábradlí. Stoupla jsem si na nohy a podívala se na jsou ruku, byla ze mě stvůra kterou jsem tak nenáviděla už od dětství. Byla jsem démon. Takže z toho vyplývá že nejsem normální démon ale démon smrti třetí nejhorší démon na světě. O kterém mi dříve otec vyprávěl že když se takový démon smrti naštve tak se kdykoli může proměnit na nestvůru, která vše hezké zničí. Ale normální démon se může jen když chce být navždy zlí nebo jen při úplňku. Laito začal koktat nějakou větu Reijimu. „Reiji to..... je... " Reiji si poposunul brýle a odpověděl mu. „Ano Laito, to je sestra nejhorší démona na světě, je stejné krve jako její bratr ...... Azazel." „Co to znamená Reiji?! " Zeptal se vyděšeně Ayato. „Já ti řeknu co to znamená hloupí upíre hahahaaaa." „Co to bylo kluci?" řekli všichni. Na sedačce seděl démon, který se na mě koukal jako na něco co chce právě sežrat. Zvedl se ze sedačky a šel za mnou já se ho bála a kuli tomu jsem spadla zase na kolena. „Neboj se mě má milovaná Lui." Zvedl mě ze schodů a šel se mnou dolů k bratrům Sakamaki. „Děkuji zato že jsete mi ji pohlídali upíři." Usmíval se na mě a pořád na mě koukal a prohlížel si mě. „Jsi sexy když jseš démoní slečna, Lui." Pošeptal mi do ucha ale Shu s Reijim na něj zaútočili. „Omluv mě Lui něco musí zabít." Než jsem se z pamatovala tak Azazel zarazil svůj meče do Reijiho. „NÉÉÉÉeeee!!!" Zařvala jsem na Azazel ten se otočil a šel ke mě a vrazil mi facku do tváře. „Jednou si protebe přídu Lui i pro tvého syna zrozeného za krvavého uplňku!!" Já ho neposlouchala a račí jsem se přeměnila spátky do upíří podoby. A tím zmizel i Azazel s úsměvem mířený na mě. Přiběhla jsem k Reijimu a vytáhla jsem z něj Azazelům meč a tím mečem jsem se řízla do tepny ze které se začala hned valit spousta krve. Svou ruku jsem přeložila Reijimu na ústa aby neumřel, po chvíli mi Reiji vysál spoustu krve a já omdlela.

Po dvou týdnech
„...Re...i.. ji... Reiji.." začala jsem mumlat Reijiho jméno v tu chvíli jsem otevřela oči. Vedle mé postele stál Reiji s knihou co jsem si vzala z domova. „Reiji já už nemám domov ani rodiče." Řekla jsem slabím hlase směrem k Reijimu. „Lui ty máš domov, a nejsi sama máš nás. Všichni kromě mě a Kanata jeli do vašeho sídla propustit služebnictvo a z balit ti všechny tvoje věci a taky věci po tvých rodičích abys měla na ně památku, jo." „Děkuji " Usla jsem když mě Reiji hladil po vlasech do té doby dokud nepřišli jeho bratři s mími věcmi. Kluci byli hodní a pokládali mi je do polic. Asi po dvou týdnech co jsem byla mimo se Ayato rozešel s Ellantri a od té doby jsem ji už v životě neviděla. Ale Ayato byl na tom špatně nemohl uvěřit že ho Ellantri podvedla s jiným klukem. Já byla taky smutná že mi moji rodiče zemřeli. 10.6. 2096 měli velký pohřeb protože je milovalo hodně lidí, šli se mnou bratři Sakamaki a ostatní z rodiny i moje sestřenky tam byli. Po pohřbu se se mnou přes mobil spojila Mai moje sestřenka, která je o pár let starší než její dvojče Kai. Mai si se mnou každý den píše sms. Po mém zotavení jsem šla za Reijim a zeptala jsem se ho jestli bychom všichni nemohli jet k vodě že by to ale aspoň trochu zvedlo Ayatova náladu. „Není to špatný nápad ale mám jednu podmínku." „Jakou?? " „Musí tam jet i tvoje sestřenice Mai protože na pohřbu jsem se koukal na Ayata a on pořád po ní pokukoval."„Takže jsi myslíš že se Ayato zamiloval do Mai??" „Ano Lui." „To je super."  Vyjekla jsem na Reijiho. „Ale kdy tam pojedem a vůbec kam??"„15.6. a ostatní na mě nech, jdi to všem oznámit ale neříkej Ayatova že jede Mai." „Rozkaz Reiji." Všem jsem řekla že jedeme k vodě a Ayatovi jsem podle rozkazu neřekla že jede i Mai.

Pokračování příště...

Snad se vám líbila třetí část. Omlouvám se za chyby v textu a za skloňování jmen.
Tak zase příště vaše Lucy 1349.