Slyšel jsem těžkopádné kroky, které zněly prázdnou chodbou jako výstřely z pušky. Dozor. Učitel se rozhodl pro namátkovou kontrolu pokojů.

Po zádech mi přeběhl mráz. Měl jsem jen několik málo minut, ne-li dokonce vteřin, než učitel vtrhne i ke mně. Proto na mě Bailey skočila - na učitele má čich a ví, že na koleji zvířata být nesmí.

Pohled mi létal z místa na místo. Jediný obstojný úkryt byla skříň, ale tu kantoři do své namátkové kontroly nezapomínali obvykle zařadit. Tam tedy ne.

Kroky se blížili čím dál více. Můj tep nabral zběsilé tempo, které museli snad slyšet i ve vedlejším pokoji. Bailey seděla na okenním parapetu a chystala se k nenadálému úprku, pokud se dveře otevřou. A tak jsem se uchýlil k nebezpečnému, naprosto šílenému a nezodpovědnému řešení.

Kroky se zastavili a následujících pár sekund bylo ticho. Pak se dveře rozrazily, div z pantů nevyletěly. Stál tam napůl plešatej dědek co o sobě na potkání s hrdostí vyprávěl, jak sloužil třicet let u mariňáků, pohledem nechal vybuchnout nepřátelskou flotilu letadlových lodí, a dokonce snad bojoval v Afghánistánu. Pokud pomineme drobný fakt, že mu je jen sedmatřicet, a tedy vše tohle musel zvládnout ve svých sedmi, stále to byl jeden z nejděsivějších kantorů tady na škole - totiž můj třídní.

,,Pane Grayi! Z pokoje!" Zakřičel na mě velitelským tónem. Vymotal jsem se tedy z naaranžované přikrývky a protáhl se okolo učitele ven. Neměl jsem strach, že by se mu můj pokoj zdál neuklizený, byl jsem moc líný na to, abych udělal bordel.

Jak jsem tam tak stál, všiml jsem si, jak ke mně jde William. Byl to jeden z mých lepších kamarádů, praštěnej magor s hlavou věčně v oblacích a s občasnými problémy s agresí. Většinou mě chodíval varovat před kontrolami a brával si k sobě Bailey. Nu, dnes to asi nestihl.

S napětím v očích mě pozdravil a já jeho. Zvedlým obočím jakoby se ptal: kde je? A já v odpověď pusou vytvaroval jediné slovo - čekej.

Učitel se zdál být spokojen s mým pokojem dostatečně na to, aby jen utrousil nemístnou poznámku o mém šatníku a odešel. S Williamem jsme se nacpali do mého pokoje a já se nahrnul k oknu. Na vnějším parapetu, zkrčena za rámem okna, seděla Bailey. Vzal jsem si ji na klín, ale William ji ihned zabavil pro sebe a já zůstal s prázdnýma rukama.

,,Sorry že jsem tě nevaroval," omlouval se, zatímco si hrál s mojí kočkou. ,,Dneska šli z obou stran najednou, prej někdo na policii ohlásil, že se tu ukrývá nějakej uprchlík či co. Poldy sem nepustili, ale učitelé to stejně vzali vážně."

,,Co čekali, že šestnáctiletý parchanti budou ukrejvat pedofila ve skříni?" Ťukal jsem si na čelo a William se zasmál. Pak jsme se začali bavit o náhodných teoriích a více a více se přesouvali k pomlouvání učitelů.

Čím déle William zůstával, tím větší jsem měl pocit, že je něco špatně. Jistě, povídalo se s ním fajn, byli jsme naladěni na stejné mentální vlně, ale já prostě dostal pocit, že ho bolí ruka. Vlastně jsem úplně cítil tu bolest, jako kdyby tisíce jehliček v rychlém sledu zajížděli do masa a zase ven.

,,Williame? Mám hrozně random otázku."

,,To je většina," zasmál se černovlásek.

,,Nemáš něco se zápěstím?"

,,Jo, asi jsem si udělal něco se šlachama, ale na ošetřovnu půjdu až pozejtří. Zítra máme závody v plavání a kdybych odpadl, tým nemůže soutěžit," zdařile imitoval roztřesený hlas našeho trpasličího tělocvikáře, ,,pro nedostatek silných a pohybu schopných mladých chlapců, jako jste vy."

Oba jsme se zasmáli a ještě chvíli si povídali, ale pak už William musel jít. Jakmile zavřel dveře, zvláštní bolest v zápěstí zmizela. Bailey, ta malá zrádkyně za ním smutně koukala a dokonce i mňoukla, což mně nikdy neudělala. Za to dostane konzervu bez rybiček, potvora.

A tak jsem si šel za vymýšlení konspiračních teorií lehnout a spát. Doufám, že tentokrát mě Bailey nevzbudí.

Aloha, here I am!

Elias začíná být v bolestech! (Note: teď se máte jakože zasmát, protože název knížky, jo? Jo? Tak... Tak ne, no...)

Kapitola má 642 slov.

Sè onr sverdar sitja hvass