Slyšela jsem kapat vodu. Slyšela jsem ji dlouho. Ve stejně tmavé cele jsem byla týdny, možná dny nebo jen pouhou hodinu. Voda kapala ve stejně neměnném rytmu. Kap, kap, kap kap. Pomalu, pomaleji a dva rychlé. Stále dokola. Kap, kap, kap kap. 

Nejspíše šlo opravdu jen o pouhé minuty a hodiny, které se mi jen zdály jako dlouhé dny, protože se dveře otevřely a dovnitř vstoupil ten, kdo mě dostal na starost. Neočekávala jsem návštěvu tak brzy. A už vůbec ne tuhle.

Ani se nepokusili mě spoutat. Pouze mě pohodili na ledovou podlahu a očekávali, že se ani nehnu. A měli pravdu. Každý nádech mě pálil v plicích a já kdesi v dálce pomalu viděla jistý konec. Bohužel pro mě se neustále vytrácel a místo něj sem přicházela bolestná realita.

"Nic neřeknu," zopakovala jsem svá slova a lehce se odsunula od Malfoye dál. Každý pohyb mě bolel, až jsem sykla, jak jsem si pohnula rozdrcenou rukou. Ta mě momentálně bolela nejvíce. Moje tělo se soustředilo na ni, proto jsem necítila drobnosti jako zlomené žebro nebo snad vykloubená kolena.

Malfoy ale neodpověděl, pouze se ohlédl a zavřel za sebou dveře. To mě donutilo otočit hlavu k místu, kde měl stát. "Lumos," zašeptal a náhlé světlo z hůlky osvětlilo jeho obličej, co byl jako vytesaný z kamene. Namodralé světlo jeho hůlky mnoho neodhalovalo, pouze obličej s mnoha stíny, které snad tvořily ještě dokonalejší obraz aristokratických rysů.

"Neřeknu," zopakovala jsem slaběji a poraženěji. To se mnou udělal Pán zla, Voldemort. Bolestí mě zlomil, že jsem nebyla schopna se postavit ani svému nepříteli z Bradavic. 

"To ani nikdo nechce," odsekl mi Malfoy a opět se přiblížil. Já se zase o kousek odsunula, jak to jen šlo. Jenže má cela měla omezené rozměry. Na ty jsem narazila, takže jsem mohla jen čekat, co se mnou udělá. Byla jsem mu vydána na milost a nemilost. A zrovna jemu, Malfoyovi.

"Být tebou, nehýbu se, nechceš si přece propíchnout plíci," ušklíbl se Malfoy, když jsem bolestně sykla po nárazu do zdi.

"Kdyby se tvůj pán ovládal, nikdy by mi to nehrozilo," odsekla jsem rázně, ale v cele a s bolestí v těle to znělo spíše odevzdaně. Nenáviděla jsem se za ten tón.

Malfoy na tohle nejspíše neměl, co říct, protože pouze poklekl vedle mě a posvítil na mě hůlkou. Nemohla jsem si nevšimnout jeho pohledu v očích. Dokud jsem na něj viděla, přišel mi trochu jiný, možná milejší. Možná si s Voldemortem hráli na hodného a zlého poldu, ta hra by jim jistě šla.

"Episkey," rozlehl se jeho ledový hlas po ještě ledovější cele. Dokonale k sobě zapadaly. Cítila jsem, jak jakási kost v rozdrcené ruce přesunula na své původní místo. Příšerná bolest ale nemohla přehlušit bolest v mém nitru. Tu spalující sílu, co mi oznamovala, že jsem právě dostala laskavost.

"Nic po tobě nechci. Schovej si svoje laskavosti pro někoho jiného," zavrčela jsem na něj a odtáhla se od něj ještě o kousíček. Jenže bylo těžké nepokukovat po hůlce, jež mě mohla zbavit utrpení. Stačilo by se natáhnout a sebrat ji. Jen kousíček a byla by moje. Pak bych mohla zmizet. Navždy zmizet z kouzelnického světa, abych se sem už nikdy nedostala. 

A než se stihl Lucius vzpamatovat, prudce jsem sebou škubla, zaúpěla jsem, ale to mi bylo jedno, a natáhla se po hůlce. Špičkami prstů jsem se jí dotkla, málem jsem ji získala pro sebe, stačil by kousíček, jenže Lucius ji vytrhl z mého skoro sevření a přitáhl si ji k sobě. Ruka mi ochable klesla na zem ke zbytku těla.

"Pokusila ses utéct? Znovu..." zamumlal a prohlédl si mě podivným pohledem. Snad zvědavým, možná lehce s respektem. Následně ale výraz zatvrdil a namířil na mě hůlkou. V očekávání bolesti jsem zpevnila zbývající svaly a připravila se tím na náraz mučícího kouzla.

"Budu bojovat. Do posledního úderu srdce se budu snažit," oznámila jsem mu tvrdě, ale slabě a tiše. Z mého chrapotu snad nebylo nic poznat. Podle jeho výrazu jsem ale poznala, že pochopil.

"Ten přijde dřív, než se naděješ, když se budeš neustále hýbat," opět mi namířil hůlku na žebra a pronesl kouzlo, jež jsem neznala. Z hůlky vyšlo k mému údivu žluté světlo, které nebolelo. Jeho dotyk prvně zahřál, a pak pomalu udělal to, co by jiná kouzla zvládla jen za kruté bolesti a mého utrpení. Vyjeveně jsem zírala na Luciuse, který by takové kouzlo jistě znát neměl.

Mlčela jsem a jen se dívala, jak stejné kouzlo aplikuje na moji ruku. Nebránila jsem se. Na to jsem byla příliš slabá. Pomáhalo mi to, nebyla jsem schopná to odmítnout. A nenáviděla jsem se za to snad ještě víc než předtím za přijetí laskavosti.

Jakmile žlutá dozářila, kolem nás se rozprostřela tma, kterou nepřerušilo ani obyčejné Lumos. Slyšela jsem svoje i jeho nádechy a kapající vodu, co mi měřila čas na tomto místě. Jedna, dva, tři, čtyři... Vteřiny ubíhaly pomaleji a pomaleji, až jsem měla pocit, že se zastavily docela.

"Proč?" vypadlo ze mě prostě. Nezmohla jsem se na víc. 

Slyšela jsem zašustění, jako by látka třela o látku, snad jako by se zvedal ze země. Pak se ozvaly kroky. Mířily ode mě pryč. Malfoy šel opět ke dveřím. Vrznutí prozradilo otevření dveří následováno světlem, v němž jsem ho konečně spatřila.

Na maličký okamžik se mi ukázal celý jako silueta. Neviděla jsem nic než temnou postavu v pruhu světla. 

"Počkej, proč?" zavolala jsem o trochu silněji, aby mě slyšel. Potřebovala jsem to vědět. Jistě za to bude něco chtít, jistě to byla léčka. Jistě jsem se do ní chytila. A v tuto chvíli mi to zcela jistě bylo jedno.

Slova ke mně dolehla jen jako pouhý šepot, až jsem si nebyla jistá, jestli jsem si je nevymyslela sama, abych svoji fantazii uspokojila. "Možná jsem jen nechtěl, abys zemřela takhle."

Dech se mi na okamžik zadrhl v krku, chtěla jsem něco říct, ale nestihla jsem to. Dveře vrzly znovu, zavřely se za Malfoyem, který mi jako jediný mohl dát odpovědi na otázky ohledně jeho chování. Stejně to jistě dělal na příkaz Voldemorta. Bude to jedna z jeho zvrácených her.

Opatrně jsem zakroužila rukou a odsunula se od ledové zdi. Nebolelo to. Skutečně jsem se mohla hýbat lépe. Opatrně jsem se posadila a hmátla rukou vedle sebe a strnula. Místo chladné země jsem nahmatala cosi hebkého a měkkého. Poznala jsem to okamžitě.

Nepotřebovala jsem světlo, abych viděla, co to držím v rukou. Zvedla jsem ten kousek látky ze země a s údivem ho ještě jednou prohmatala. Skutečně to bylo ono. Jednalo se o bradavickou šálu, tu, co jsme všichni nosili v zimě. Ve tmě jsem nemohla poznat barvy, ale bylo mi to jedno.

Bylo mi jedno, že přijímám laskavost, bylo mi jedno, že je to od Malfoye. Bylo mi jedno spousta věcí, ale moje přežití ne. Pomalu jsem šálu roztáhla a přehodila si ji kolem ramen. Následně jsem se do ní zamotala, jak nejlépe to šlo. Stočila jsem se do ní a ulehla na ledovou zem, která pod onou šálou už nebyla tak ledová.

Přitáhla jsem si kolena k hrudi a s mnohem větším údivem konstatovala, že to vůbec nebolí. Objala jsem se rukama a zachumlala se více do šály. Při tom jsem nechtěně nasála lehkou vůni toho kousku látky. Cítila jsem z ní vodu po holení a ještě cosi, co jsem neuměla určit. Nikdy jsem na takové věci nebyla příliš dobrá. V tu chvíli mi ale došlo, jakou barvu bude mít tato šála a čí doopravdy je. Nad tím náznakem lidskosti jsem se musela pozastavit v myšlenkách.

Lucius Malfoy mi totiž věnoval vlastní šálu. V Bradavicích bych se tomu vysmála, probrala to s kamarády a společně se tomu snažila přijít na kloub. Moje zvědavost ale vždy pracovala proti mně, proto jsem ji pro jednou nechala spát. Stejně tak jsem to měla v plánu i já.

Usínala jsem s pocitem, že je všechno ztraceno. Jenže kdesi v nitru mi zahlodala maličká myšlenka naděje, že možná tu mám něco jako spojence. Možná jsem viděla kousek čehosi tajného a skrytého. Možná jsem viděla známku lidskosti v tomhle příšerně chladném světě i vězení. I na tomto místě mohla lidskost existovat. Nebo aspoň její náznaky.