Šla jsem chodbami svého vězení s hlavou hrdě vztyčenou, procházela jsem kolem šklebícího se smrtijeda, jehož jméno jsem neznala, tak jsem se mu zadívala do očí. Probodla jsem ho pohledem a pomalu mrkla očima, po čemž se mi na obličeji usadil ještě chladnější a temnější výraz hrdého odhodlání. Smrtijedovi ztuhl úsměv na rtech a já se nenápadně ušklíbla.

Ač se moje tělo vzpíralo, narovnala jsem záda a pozvedla hlavu hrdě výš. Bez toho, abych potřebovala vést, jsem procházela chodbou a nechávala Malfoye jen klusat za mnou, aby moji rychlou chůzi stihnul. Svaly mě bolely a nedostatek vody se na mě podepisoval, jak se mi motala hlava, ale já to nehodlala vzdát. Aspoň ve své poslední chvíli ne.

Za jedněmi dveřmi se ozýval šum hlasů, mezi kterými byl slyšet hlavně jeden syčivý a stejně temný jako jeho rozpolcená duše. Položila jsem dlaň na dveře a vteřinu počkala, abych se ujistila, že to budu mít plně pod kontrolou já. Nepokoušela jsem se utéct, stejně by mě chytili.

"Počkej, tam ne-" pokusil se mě zadržet Malfoy, slyšela jsem v jeho hlase strach a děs. Hrůzu z toho, co by se mohlo stát. Jenže ne mně. Já budu mrtvá, takže je mi jedno, co může jeho pán udělat. Můj pán to není a nebude.

Prudce jsem rozrazila dlaní dveře a vešla dovnitř. "Tak jsem tady," pronesla jsem do ztichlé místnosti a podívala se Voldemortovi těsně nad hlavu, aby nemohl zachytit můj pohled a uvěznit mě ve svém kouzlu nitrozpytu. Cítila jsem na sobě desítky pohledů pouhých smrtijedů, zatímco jejich pán nenacházel slova. Zjevně jsem něco přerušila.

Ticho se stávalo ubíjejícím, nohy se mi začínaly třást nedostatkem energie a trochu i strachem. Musela jsem si přiznat pravdu, bála jsem se. Předstírala jsem, jak jsem nad věcí, jak mě nedokáže ani Voldemortova přítomnost rozhodit, ale dokázala. Více než to. Klepala bych se jako ratlík, kdyby si pak za to sama nemusela plivnout na hrob.

Málem bych pronesla další slova, ale zachránil mě od toho Voldemortův hlas. "Malfoyi!" prohnal se ten výkřik sídlem, kde jsem byla vězněná, a očekával, že jeho smrtijedi padnou k zemi a budou ho uctívat. Sama jsem se divila, že to někteří z nich neudělají. Taková Bellatrix se na to jistě třásla, viděla jsem jí to v očích.

A Lucius nezklamal. Jako vždy běžel tam, kam ho kdo zavolal. Ušklíbla jsem se nad tím, jak to bylo absurdní. Sama jsem jako trestanec měla více svobody. Sice jen na chvíli, ale nebudu celý život vězněm vědomí jiného muže, monstra.

"Narušila schůzi. Jistě víš, co to znamená," zasyčel nebezpečně Voldemort. Lucius strnule přikývl. I zezadu jsem viděla, jak se napjal. Očividně nebylo o co stát.

"Pane, je to jen vězeň..." začal mluvit, až jsem údivem zamrkala. Znělo to snad jako slova na moji obranu? Ne, spíše na tu jeho. A druhá část věty mi to potvrdila. "Sám jste říkal, že na ni stačí jeden smrtijed," ušklíbla jsem se nad jeho slovy a spolkla slzy, co se mi zcela iracionálně vehnaly do očí. Srdce už nejspíše cítilo přítomnost smrti.

"Jak se opovažuješ?" zaječela Bellatrix a vrhla se kupředu. Samým úlekem jsem ustoupila o malý krůček dozadu, jak jsem se lekla jejího prudkého pohybu. Nebyla jsem sama. Smrtijedi sebou trhli, někteří dokonce slabě vykvikli.

"Bello, nech mluvit našeho pána," ozval se líně kdosi z přítomných. Otočila jsem k němu hlavu, ale nestihla ho, protože po něm Bellatrix vypálila kletbu. Teď už jsem se nezdráhala a uskočila jsem doopravdy. Možná jsem také poděšeně vyjekla, nebyla jsem schopná si to vybavit.

"Dost!" ozval se opět Voldemort. Na mysl mi vytanulo rčení, co říkávala moje matka. Pes, co štěká, nekouše. A otec jí vždy doplnil, že stejně kousali všichni. Aspoň dřív. Než zjistil, co je má matka zač a rozvedl se s ní. A mě nechal na krku Bradavicím. Napospas světu kouzel, který se v tu chvíli zdál být dokonalým.

"Vyřídím si to s ní hned. Všichni ven!" promluvil znovu Voldemort a pouhým pohybem ruky všechny smrtijedy vyhodil ze sálu. Zůstala jsem tam pouze s ním a Malfoyem, který byl nejspíše pasován na mého strážce. Nebo něco takového.

"Lidé z Řádu mohou být nebezpeční, a tahle obzvlášť," šeptal si pro sebe, když se ke mně blížil s pozvednutou hůlkou. Nebránila jsem se. Neměla jsem jak. Prostě jsem počkala, až kouzlo narazí do měkké plochy na mém hrudníku. Nebylo zelené, to bylo špatné. Bude mě to bolet, došlo mi ve chvíli, kdy jsem se vznesla do vzduchu.

"A teď mi pověz..." začal, ale zbytek věty zanikl v mém křiku. Nedokázala jsem pochopit, jak se z mého unaveného a zmučeného hrdla dokázal dostat výkřik, ale dokázal to. Vyklouzl ven a vynikl v tichu místnosti. Prudce jsem zavřela oči a znovu zakřičela bolestí. 

V tu chvíli kouzlo ustalo. Já spadla na zem a poprvé pocítila tu bolest opětovně přeráženého žebra. Každý nádech mě bolel, bodal mi do plic a já nebyla schopná zaostřit na svět kolem. Raději jsem opět zavřela oči a počkala, dokud se mi z nich nepřestanou valit slzy.

"Co víš o Řádu?" zeptal se prostě Pán zla. 

Dýchala jsem zrychleně, pokoušela se nezatěžovat zlomené žebro, v puse jsem cítila pachuť krve. I přes to jsem zavrtěla hlavou. "Nic," odsekla jsem zmučeně tichým hlasem.

"No, dobrá," prohodil skoro potěšeně. Znovu jsem se vznesla do vzduchu. Tentokrát dlouhé minuty splynuly do toho jediného prasknutí, kterým se mi rozdrtil první prst. Nechtěla jsem si představovat, co s ním teď mám, co místo něj mám. Jestli tam zbyl aspoň kousíček kosti v celku.

"A teď?" zeptal se mě mile. Prudce jsem zavrtěla hlavou a raději nechala oči zavřené. Nechtěla jsem vidět, co se stane teď. A dobře jsem udělala. Další minuty se pro mě staly osobním peklem.

"No, snad si vzpomeneš zítra," prohodil tiše a slabě. Nebo jsem ho tak možná jen slyšela, protože moje vědomí to začínalo vzdávat. Nebylo to jako prvotní temnota. Tohle bylo potácení se ve zkreslených jevech skutečnosti. Vzlykala jsem vzdáleně, bolest byla také menší, což si moje tělo přálo.

Když už jsem si myslela, že to skončilo, pocítila jsem opět příšernou bolest ve zlomeném žebru. Vyjekla jsem, ale znělo to spíše jako zakňučení. Ztěžklá víčka mi nedovolila se podívat na to, co se to se mnou dělo. Co se mnou zase prováděl.

Náhle jsem opět přestala cítit chladnou zem pod svými zády, ze kterých jsem si málem vyrazila dech neustálými pády. Svaly mě odmítly poslouchat, zhroutila jsem se jako panenka a přestala řešit, co to zase bude. Jistě brzy omdlím, a to mi přinese konečný klid. Možná zemřu na vnitřní krvácení, jistě nějaké mám.

Hlava se mi zvrátila dozadu, což jsem poznala jen podle bolesti žebra a krční páteře. Opět jsem vzlykla, když mi žebrem projela otupující bolest. Před očima se mi udělaly mžitky, že jsem měla pocit, že mě od bezvědomí musí držet nějaké kouzlo. Ta bolest se nedala vydržet, moje tělo ji muselo vypnout, mělo omdlít. Jenže to neudělalo.

Pod sebou jsem ucítila prázdno, přesto jsem však nepadala. Až po zdlouhavé chvíli, co jsem se pokoušela spojit si hmatové vjemy, mi došlo, že mě někdo nejspíše přenáší. Houpavý pohyb a neustálá bolest v žebrech ale nasvědčovaly tomu, že v tomhle žádné kouzlo nebude.

"Víš vůbec něco?" ozvalo se mi nad hlavou. Nebo pod hlavou. Ztratila jsem pojem o slovech nahoře a dole. Nedokázala jsem je rozlišit, svět se točil v nekonečných spirálách, kdybych ho viděla, připomněl by mi jistě svět po tolika skleničkách s Marlene a Siriusem. Až na to, že teď jsem se nechichotala a nepotácela Prasinkami.

Nedokázala jsem odpovědět. Chtěla jsem otevřít pusu, ale nešlo to. Neměla jsem sílu pohnout tím svalem v čelisti. 

"Víš vůbec něco o Řádu?" ozvalo se tišeji a vzdáleněji. Temnota se mě konečně zmocňovala, já ji ale na chvíli odstrčila. Musela jsem odpovědět. Musela jsem říct to, co mi jistě podepíše rozsudek smrti.

"N-nic..." dostala jsem ze sebe slabě. "Nic neřeknu," špitla jsem, než se mi pod víčky zatočila i tma a konečně pohltila moje vědomí. Konečně mě zachránila od bolesti, co mi způsobil Pán zla.