Zalapala jsem po dechu jako ryba hozená na souš. To jediné si pamatuji. Nic, černo, nevědomí, a pak prudký nádech a opět černo. Rozevřela jsem oči, ale temnota nezmizela. Neviděla jsem svoje ruce, necítila jsem, co s nimi mám. Vytrhla jsem se z bezvědomí, aniž bych věděla jak.

O souši a rybách jsem ale nepřemýšlela nadarmo. V hrdle jsem pocítila palčivou bolest, pálení, a každé polknutí mě stálo neuvěřitelně moc síly. V krku jsem měla vyprahlo až na struhadlo, podle čehož jsem usuzovala víc jak celý den bez vody. Museli mě dostat před třiceti hodinami, možná víc možná míň.

Trhla jsem rukama dopředu, abych se zmučeného krku dotkla, narazila jsem ale na problém. Zápěstí mi obepínaly těžké válce kovu, který byl řetězem přichycen kamsi, kam jsem nedohlédla. Řetěz jsem musela také z větší části odhadnout, ale řinčel i při sebemenším pohybu, takže aspoň to jsem poznala.

Zaposlouchala jsem se do okolí. Slyšela jsem svoje přerývané nádechy, sípání, co mi vydávaly plíce, jež jistě taková aktivita zmohla, ale nic víc. Kdesi v dálce kapala voda, řetěz občas cinknul, což mě donutilo sebou trhnout pokaždé, když jsem to zaslechla.

Aspoň jsem seděla. Nevím, jestli jsem si představovala, že budu někde viset jako Mason. Možná mě příliš ovlivnila jakási mudlovská písnička, co jsem zpívala jako dítě. Pověste ho vejš, ať se houpá... Cítila jsem se podobně.

Jenže zem mě studila do zadku, který jsem už skoro necítila. Ruce mi dřevěněly a krev se jen pomalu nechala donutit rozběhnout a kolovat. Ač srdce bušilo jako splašené, krev jsem necítila. Možná mi ji vypumpovali, oni by toho jistě byli schopní. Zbavit se té nečisté krve, jistě by to tak nějak udělali.

Přitáhla jsem si nohy k hrudi a položila na ně unaveně hlavu. Vlasy se mi svezly z ramene a hladivě mi přejely po zádech. Splývaly s temnotou. Stejně černé jako tma, stejně temné jako smrt samotná. O trochu víc jsem se schoulila do klubíčka a nechala své černé vlasy překrýt má ramena i kolena. Oči jsem opět zavřela a hlavu si vložila na kolena, aby byla schovaná.

Má nečistá krev se rozproudila rychleji. Spolu s ní se mi vytvořily i slzy. Pomalu mi smočily řasy i tváře. Velice pomalu se koulely a kapaly na studenou kamennou zem stejně jako ta voda kdesi na míle daleko od mého místa.

Ráda bych řekla, že se mi před očima odehrál celý život, ale nestalo se tak. Musela jsem si ho přehrát sama. Začala jsem svojí první vzpomínkou. Byla až příliš dávná, muselo mi být kolem čtyř let. Smála jsem se a držela v rukou bublifuk, ze kterého jsem foukala bublinky na Alexe, tehdy mého nejlepšího kamaráda. A také své první lásky. Vydrželo nám to přesně tři hodiny, než jsme se pohádali a rozešli se. Příštího dne jsme se opět udobřili. Stejně jako mnoho dalších dětí ve školce.

Jenže Alex z mého života zmizel spolu s ostatními úderem jedenáctých narozenin. Tehdy na konci srpna mi přišel dopis, co všechno změnil. Dozvěděla jsem se o té drobnosti matčina života. A to, že nám celou dobu lhala. Mně a tátovi to dlouhou dobu nedocházelo, často jsem si kladla otázku proč. Jenže teď jsem ji chápala až příliš dobře. Proč někdo odejde z kouzelnického světa a žije jako mudla, to bych jako malá nepochopila.

Kouzla mě od prvního okamžiku fascinovala. Nadšeně jsem sledovala profesorku McGonagallovou, co mi poprvé předvedla skutečné kouzlo U Děravého kotle. Tehdy jsem se matce vytrhla, protože mě fascinovalo cosi u zdi. A tam jsem narazila na paní profesorku. Musela jsem být neodbytná, když se na mě nakonec usmála a předvedla mi, jak z hůlky vychází jiskry, co se složily do obrazce. Zírala jsem na to jako nikdo jiný. A přesně v tu chvíli jsem pochopila, že chci být jako ona.

První cestu do Bradavic jsem poznala Marlene. Nemohla najít volné kupé, a tak si přisedla do mého. Ihned jsme našly společnou řeč, do Velké síně jsme došly už jako nerozlučné kamarádky. Vzpomínala jsem, jak ji zavolala profesorka McGonagallová přede mnou. Marlene neměla na hlavě klobouk ani deset vteřin, když vykřikl Nebelvír. 

A pak jsem přišla na řadu já. Posadila jsem se na židličku a nechala si klobouk spadnout přes oči. Zírala jsem do temné látky a pokusila se přijít na to, co se to bude dít dál, když tu klobouk promluvil. Úlekem jsem nadskočila a když se mi zasmál, musela jsem se nervózně smát sama sobě.

"Kam tě poslat?" šeptal mi tehdy. Odpovídala jsem, že nevím. Neznala jsem pravidla. Ptal se mě, jestli vím, co je Zmijozel zač. Říkala jsem, že nevím, že jsem v kouzelnickém světě nová. Zvědavě jsem se vyptávala, ale neřekl mi, proč se na to ptal. A zvědavost bylo nejspíše to, co mě poslalo do koleje jezevců.

Když jsem si sedala k jejich stolu, rozhlédla jsem se po Velké síni a spočinula pohledem na těch, na něž se mě klobouk ptal. Zmijozelští. Většina z nich měla zamračené výrazy, ti další se nezúčastněně bavili mezi sebou. Nechápala jsem to. Proč nebyli tak nadšení ze všech těch kouzel? Proč se neradovali z tohohle života?

Život šel ale dál. Našla jsem si přátele, soupeře i spolužáky. S Marlene nás nerozdělily ani koleje. Ona se sice bavila s Lily Evansovou, já ale měla Dorcas Meadowesovou. Moje kamarádka původem také z Nebelvíru, ale o rok starší. Když odešla, zůstala jsem tam jen s Marlene, Lily a Alicí. My čtyři jsme byly jako sestry.

Postupem času posledního ročníku nás ale začalo cosi rozdělovat. Lily si našla Jamese, Marlene to nějakou dobu táhla se Siriusem, společně tak tvořili cosi zvláštního, co jsem já nemohla nikdy pochopit. Marlene se mi tak každým dnem odcizovala a odcizovala.

Alice se zase postupně dostávala pod kůži Frankovi, který chodil o rok níž. Netrvalo to ani celý rok a z Bradavic jsme odjížděli jako Lily a James, Marlene a Sirius, Alice a Frank a já. A stejně tak jsme se i rozprchli do světa.

I po těch letech jsem za svůj vzor měla profesorku McGonagallovou, proto jsem se v pouhých sedmnácti letech stala členkou Fénixova řádu stejně jako jiní. Bojovat pro dobrou stranu, pro stranu, co se zastávala lidských práv, těch, co byli jako já nebo Lily. Pokrevně jsme na tom možná stejně nebyly, ale ten nepatrný rozdíl nebyl důležitý, ve výsledku jsme na tom byly stejně.

Jenže první smrt nám všem vzala vítr z plachet. A mně asi nejvíc. Když mi Dorcas zemřela v náručí, ztratila jsem chuť přežívat. Dlouho jsem se potácela v temnotě. Nedocházela jsem do práce, nechodila do Fénixova řádu, nevycházela vůbec ven.

Po dlouhém měsíci jsem poprvé vyšla mezi lidi. Jenže za tu dobu se všechno změnilo. Já už najednou nebyla jen mudlovská šmejdka, na kterou se pořvává na chodbě, ale někdo, kdo může za všechny špatnosti světa. Já byla tím, na koho se mělo všechno svést.

V dlouhých měsících jsem docházela do práce na ministerstvo. Do Fénixova řádu jsem ale už nevešla. Smrt Dorcas byla stále příliš v paměti. První měsíce jsem tam nechodila kvůli tomu, pak už jen ze strachu z odmítnutí a nakonec jsem to zavrhla pro svoji hloupost. Bála jsem se tam přijít a ukázat se znovu. Raději jsem začala bojovat po svém.

Na ministerstvu jsem falšovala rodokmeny, varovala jsem lidi chvíli před útokem na jejich osoby, hledala a odhalovala jsem hrozby. Nechtěla jsem, aby někdo z nich skončil jako Dorcas. Jenže pak nám ministerstvo otevřelo brány pro všechny.

Být pod kontrolou každou minutu bylo hrozné. Nedokázala jsem se donutit nebát se. Bála jsem se. Všichni jsme se báli. Stále jsem se ale snažila pokračovat v záchranně těch, co to sami nedokázali. Jenže při všem tom zachraňování jsem zapomněla na sebe.

A tak mě našli. Vyhmátli si mě přímo v kanceláři. Přímo tam mě donutili odejít. Přímo tam jsem ztratila naději. A s ní i všichni ti, co ji možná pomalu získávali. Kdybych unikla, možná by se o něco pokusili i jiní. Jenže já neunikla. Dolohov mě dostal v poslední možné chvíli.

A teď jsem seděla tady. V temnotě, sama, opuštěná. Navždy. Tedy jen do doby, co cvaknou dveře a někdo mi přijde říct, že už je to tady. Že moje vězení končí. Že mě život za okamžik propustí ze svých služeb. 

Jen jsem doufala, že to bude rychlé. Možná na mně budou zaučovat nováčky. Možná si se mnou budou chtít pohrát. Možná mě zabije On osobně. A možná mi prostě jen někdo vezme život.

Jako bych to snad svými myšlenkami přivolala, mé nohy zaplavilo světlo. Vzhlédla jsem opuchlýma očima a pohodila hlavou, aby mi černé vlasy padly opět na záda. V tenkém sloupku světla stála postava, na jejíž obličej jsem nemohla zaostřit.

"Je čas," oznámil mi prostě chladný hlas. Znala jsem ho. Už z Bradavic. Dostudoval o dva roky dříve než já. Do této chvíle jsem si ale dokázala vybavit ten chladně arogantní hlas, co mi říkal, že nemám právo na život. Mudlovští šmejdi ho prý neměli.

"Na moji smrt?" zachraptěla jsem a počkala, až k mému zesláblému tělu přijde ladnou a elegantní chůzí. Pomalu mi sundával řetězy z rukou a spouštěl je s chřestěním na zem. 

"Pokusíš se zase utéct?" zeptal se přímo, zatímco na mě mířil hůlkou, abych náhodou něco nevyvedla. Já ale neměla sílu, cokoliv vyvést. 

"Vypadám na to, Malfoyi?" zašeptala jsem opět příliš ochraptěle. Lucius se jen ušklíbl, sundal mi druhý řetěz a uvázal mi na ruce něco, co mohlo mít mnoho věcí společných s vodítkem. Smrtijedi si mě nejspíše prvně vychutnají.

"Na ministerstvu jsi na to taky nevypadala," oznámil mi chladně a postrčil mě hůlkou dopředu. To už se ale do dveří naklonil kdosi další, koho jsem kvůli světlu opět neviděla.

"Pán čeká, pohni," zavrčela osoba, načež hned zmizela ze dveří. Prudce jsem vydechla. Tak Pán mě připraví o život osobně? Jaká to pocta pro ubohého mudlovského šmejda. Počkala jsem, až do mě Malfoy dloubne a rozešla se vstříc náruči smrti.