"Emmelina Vanceová?" rozlehl se hlas mojí kanceláří. Vzhlédla jsem od papírů s děsem v očích. Pochopila jsem to příliš brzy na to, abych byla klidná, ale příliš pozdě na to, abych stihla zmizet nebo předstírat, že ona Emmelina nejsem já. Bylo pro mě pozdě.

"Máte potvrzení o čistém rodokmenu?" zeptal se muž, jehož jméno jsem neznala. Vídávala jsem ho ale každé ráno v atriu. Stejně jako mnoho dalších smrtijedů věrných ideologii čisté krve. Krve, kterou jsem já neměla.

"Muselo se mi někam vytrousit," získávala jsem čas a pokusila jsem se nahlédnout do šuplíku, kde jsem měla připravenou kabelku s věcmi pro případ nouze. Sotva jsem se dotkla šuplíku, ozvalo se nespokojeně netrpělivé mlasknutí a na moji ruku se bolestivě přitiskly ledové prsty toho smrtijeda.

"Ne ne ne, to bych být Vámi nezkoušel," zavrněl sladce, čímž jsem pomalu ztrácela naději. Čekal mě osud jako každý jiný. Prostě zmizím beze stopy. Já se ale nemohla nechat bez boje. Ten muž už stejně věděl, že žádné potvrzení nemám. Jinak by nepřišel. Ty čisté totiž nekontrolovali.

"Ale tam by mělo být," pípla jsem v závanu poslední naděje, že třeba poleví ve své ostražitosti před ubohou holkou. Jenže moje taktika vycházela jen na lidi. A tím smrtijedi rozhodně nebyli.

"Avery, pohni si," zaslechla jsem z chodby. Takže za mnou přišel samotný Avery? Trochu zděšeně jsem polkla, abych si pročistila hrdlo. Bude se mi to hodit, v neverbálních kouzlech jsem nebyla tak zběhlá. Pokusila jsem se vyprostit prsty z jeho sevření, ale Avery zavrtěl hlavou a zle se na mě zašklebil.

Soustředil svoji pozornost na můj marný boj. To byla má šance. Zatímco jsem měla levou ruku uvězněnou, tou pravou jsem sáhla za záda, abych nahmatala špičku hůlky. Při tom jsem se pokoušela tu levou vyprostit, aby se Avery soustředil na ni.

"Má za zády hůlku!" vykřikl některý z mých spolupracovníků. Jistě, jak by také ne? Vždyť se zalíbí těm, kdo tu teď vládne. Nedokázala jsem ho odsoudit. Možná má ženu a děti, možná to musel udělat pro vlastní přežití. Kdysi bych ho možná odsoudila během vteřiny, ale dnes jsem měla chvíli, kdy mi došlo, že je konec. Došla jsem na konec své cesty životem, právě jsem byla prozrazena. Budu se rvát, ale jen s pramalou nadějí.

"Tak ty takhle?" vyštěkl po mně Avery a silně mi zmáčkl prsty levé ruky. Vyjekla jsem nečekanou bolestí, co mi vystřelila až do zápěstí v malých jehličkách. Avery ale nečekal na moji reakci a prudce mi vytrhl hůlku, co jsem měla v zadní kapse. Namířil ji na mě. Do hrudi mi mohlo každou chvíli narazit kouzlo z mojí vlastní hůlky a moji kolegové, přátelé, se jen dívali, co se mnou udělají. Pokud vám něco změní pohled na svět a lidský charakter, je to chvíle bezmoci, kdy čekáte na smilování náhody a osudu, protože nic jiného vás nezachrání.

Podívala jsem se na svoji kamarádku Alison. Ta jediná mi z mých kolegů přirostla skutečně k srdci. O pár let starší dívka jemně zavrtěla hlavou. Blond vlasy jí spadly přes obličej, ve kterém jen marně skrývala slzy. Raději běž klidně, budeš to mít lepší, říkal její pohled.

Jenže já nehodlala sedět a čekat, kam mě vsadí. Ve kterém vězení mě hodlají mučit. A místo, kde zemřu, jsem si stále chtěla vybrat sama. Zhluboka jsem se nadechla a poraženě vydechla. Sklopila jsem hlavu a přikývla. Avery se ušklíbl. Povolil z ostražitosti, ze sevření a z držení hůlky.

Tohle byla ta chvíle. Prudce jsem vykopla dopředu a podrazila překvapenému Averymu nohy. Takhle mě to před dávnými časy učila Marlene. Jenže kde je jí teď konec. Stejně tak ostatním. Byla jsem na všechno poprvé v životě skutečně sama.

Natáhla jsem se pro svoji hůlku a doslova ji Averymu z rukou vyrvala. Nestihl ji zachránit. Hůlka byla moje. Jenže k čemu mi byla, když jsem se stejně nemohla přemístit. Smrtijedi to zakázali, ministerstvo uvalilo kouzlo. Musela jsem se dostat ven jako obvykle. Musela jsem proběhnout kanceláří, oddělením, atriem až k východu. A pak bych se musela dostat z Londýna. Bylo to nemožné. Jenže já chtěla žít.

"Pouta na tebe!" vykřikla jsem a svázala vyjeveného Averyho. Byla jsem na ministerstvu první případ, co se bránil. První po tom, co se stalo Masonovi. Stále jsem měla před očima jeho tělo, co bylo vystaveno v atriu před pár týdny. Zdálo se mi to jako věky.

Nikdo se mě nepokoušel zastavit. Tak moc se zase zalíbit nechtěli. Mít krev na rukou nechtěl nikdo. Jenže zkuste si projít válkou bez jediného krvavého škrábance, jediné skvrny na duši. Zjistíte, že je to nemožné. Naše duše se budou dělit. Všechny a všech.

Naposledy jsem střelila pohledem po Alison. Ty jsi čistá, tohle ti nehrozí, vysílala jsem k ní. Jednou jsem kývla. Nepomohla mi. A znovu by to udělala jistě stejně. Přijala jsem to, ale nezapomenu na to. Jenže pro mě tu nebyl nikdo, kdo by se obětoval, ani Alison.

Proběhla jsem do chodby oddělení. Stál tam ten, kdo volal na Averyho. Jistě všechno viděl, musela jsem se ho zbavit. Vrazila jsem za roh, abych se s jeho pohledem střetla. Vysoká postava v černém plášti, znala jsem ji z atria stejně jako jiné. Blond vlasy a chladný pohled. Lucius Malfoy v celé své aristokratické kráse.

"Pouta na tebe!" vyjekla jsem rychle a odhodila ho tak na zeď. Proběhla jsem kolem něj a prudce vrazila do dveří. Těmi jsem propadla do další místnosti. Ta byla plná lidí. Pracovníků ministerstva i smrtijedů. Musela jsem se dostat ke schodům. Musela jsem projít místností.

"Pouta na vás!" mávala jsem hůlkou jako šílená a pálila jedno kouzlo za druhým. Neměla jsem šanci, ne proti nim. Ale já to nehodlala vzdát.

"Protego!" vyjekla jsem, když do mě málem narazilo kouzlo jednoho z nich. Nebylo zelené, nemohlo být od smrtijeda. No, ne všichni si báli ušpinit ruce. A ospravedlnit se mohl tak, že mě nezabil, jen mě předal jim. Smrtijedům. Jemu. Voldemortovi. Jim všem.

Ukázkově jsem přeskočila tělo jednoho z nich a jen tak tak se vyhnula kletbě, co by mě jistě poslala na věčnosti. Sklonila jsem se právě včas.

"Pouta na tebe!" vypálila jsem naslepo kamsi dopředu. "Omlouvám se, Gerede," zašeptala jsem spíše pro sebe, když jsem trefila nesprávného. Je mi to líto, ale nemůžu jinak. "Pouta na vás!" vyskočila jsem do vzduchu a konečně trefila smrtijeda, co mě málem zabil.

Zoufale jsem namířila hůlkou na dav lidí, co se pomalu rozestupoval. "Rychleji!" štěkla jsem a vyběhla vpřed. Ke schodům jsem se dostala jen díky davu. Smrtijedi si potřebovali zachovat aspoň nějakou tvář, proto nemohli naslepo pálit do davu pracovníků ministerstva. Ne všech, ne těch čistých, když mezi nimi byli špehové. Sítě jejich vidění byly všude.

Schody jsem sbíhala po čtyřech či pěti. Na tohle nebyl čas. Čtvrté patro, třetí, druhé... Já to snad dokážu, myslela jsem na to, že se mi právě po dlouhých dnech vynořila naděje prakticky odnikud.

Rozrazila jsem velké dveře do atria. V obrovském prostoru už čekali. Věděli všechno. Nemohla jsem se zamíchat do davu, musela jsem bojovat. Sama proti všem.

Jako první jsem zvolila Protego. Zachránilo mě jen o chloupek. Pohybuj se tak, aby to nečekali, šeptal mi mozek. Uskočila jsem doleva. Vpravo ode mě se roztříštila kamenná zeď, jak do ní narazila čtyři kouzla.

Pokračovala jsem v běhu a probíhala otevřeným prostorem. Bylo to riskantní, neměla jsem chránění, ale věděla jsem, že to ode mě nečekají. Chtěli, abych se plazila u zdi, abych před nimi padla na kolena. Já ale ještě víc přidala.

Nestalo se to jako ve špatných filmech. Já nezakopla. Doběhla jsem až na konec atria. Kouzlem jsem otevřela dveře a vyrazila do telefonní budky. Za sebou jsem dveře zavřela a okamžitě se rozjela nahoru. Přes sklo jsem ještě viděla, jak se mým směrem rozeběhly čtyři postavy. Nepoznávala jsem je, neznala jsem jména. Ta ale nebyla důležitá. Svoboda byla důležitá. Svoboda, kterou jsem možná právě získávala.

Budka zastavila, cinkla a já z ní bez rozhlédnutí vyskočila. Otočila jsem se na dveře, jež se zavřely a plnou rychlostí při tom narazila do mužského těla. Následně mě zarazila prudká bolest v obou zápěstích. To mě onen útočník popadl a vykroutil mi hůlku z prstů. Ta dopadla neškodně na zem.

"Kohopak to tady máme?" zavrněl člověk, jehož jsem znala až příliš dobře. To on stál za zvěrstvem, co se dříve jmenovalo Mason. Nešťastně jsem polkla a olízla si rty. "Že bys nám utíkala? Ale to bys přece neměla," vrněl dál a mačkal mi zápěstí, až se mi prsty bolestně zkroutily tak, jak zřejmě chtěl.

"Dolohov," plivla jsem to jméno a prudce vydechla, když mě muž přitáhl zády k sobě a zkroutil mi ruce, abych se nemohla hýbat. Užíval si to, pochopila jsem jeho pomalé pohyby, kterými mě nutil pomalu vzdát svoji svobodu a boj za ni.

"Zdálo se mi to nebo jsi měla na spěch?" ušklíbl se a skopl mě na zem. Koleny mi projela bolest, jak jsem dopadla na dlažbu. Dolohov mezitím přešel k mé hůlce a sebral ji ze země. Byl konec.

Svěsila jsem hlavu, aby nikdo neviděl slzy, jež se mi draly z očí. Aby nikdo neviděl, jak si mi poslední myšlenka na svobodu nenávratně vytratila. Aby mě nikdo neviděl ztratit naději. Tohle byl totiž ten den. Den, kdy si mě odvedou a dokonají to, co měli s lidmi jako já v plánu. Polovičně mudlovská od mudlovské šmejdky, v tomto systému jsem nemohla přežít dlouho.

"Neuteklo vám zvířátko, chlapci?" ozval se znovu Dolohov, když znovu cinknul výtah z ministerstva. Za ramena mě popadly těžké paže, bez slitování mě zvedly ze země.

"Tos neměla," to bylo to poslední co jsem slyšela. Drsný hlas oznamující mi konec mého snažení. Pak všechno zčernalo a já ztratila vinou majitele toho chraplavého hlasu vědomí.