Jednou mi někdo řekl, že všechny problémy jsou jen v naší hlavě a že si je tvoříme sami. Kdysi jsem pokývala hlavou a pustila ta slova jedním uchem dovnitř a druhým ven. Přes ty chvíle ve skutečném světě jsem ale doopravdy dospěla. Dnes bych tomu člověku přelomila několik kostí a následně ho ještě nakopla. Tak moc jsem se změnila.

Toho roku jsem pracovala na ministerstvu jako zaměstnankyně v odboru pro mudlovské záležitosti. Nebyl to příliš stabilní obor s výhledem do budoucnosti. Bylo jen otázkou času, kdy naše oddělení zavřou a já se ocitnu na dlažbě jako lovná zvěř smrtijedů. Jméno Vanceová mi nezajišťovalo vůbec nic, a bezpečí už vůbec ne.

Doufala jsem aspoň ve slabou naději, že nepřijdu o všechno. O domov, o rodinu, o práci i přátele, a nejvíce o život. Žili jsme na hraně každého dne, s každou přežitou minutou jsme si mohli gratulovat. A každá další pro nás znamenala možnost nekonečné bolesti či rovnou smrti.

Svět se pomalu hroutil do sebe, svět, který jsem znávala, už neexistoval. Pryč byly časy, kdy jsem procházela chodbami Bradavic. Pryč byla doba, kdy mojí jedinou starostí byl Protiva a paní Norrisová. Zdálo se, že jsme se řítili do temnoty, ze které nás už nic nedostane.

Na ministerstvu to vyřešili jednoduše. Otevřeli brány smrtijedům doslova dokořán. Letaxová síť sloužila jen jim, my ostatní chodili vchodem pro zaměstnance jako ovce na možnou porážku. Procházela jsem atriem pod dohledem chladných očí bez špetky soucitu. Všichni nás sledovali a kontrolovali. A měli to dovolené přímo od ministra.

Mí přátelé z Bradavic se rozprchli na všechny strany. Někteří bojovali proti nemožnému, jiní se přidali. Někteří utekli z Anglie do klidnější Francie nebo Španělska, ale já nemohla. Nemohla jsem tu všechno nechat. Nemohla jsem vlastně nic.

Každá noc byla delší a nebezpečnější, Příčnou ulicí jsem se neodvažovala chodit vůbec. Ve tmách Londýna číhala mnohá nebezpečí, kterým jsme se pokoušeli vyhnout. Ne všichni to dokázali, já ale zatím žila.

Jenže ve světě, co se přibližuje více a více celé ideologii čistokrevnosti a jejich svrchovanosti, jsem nemohla přežít. Mudlové vraždění na potkání, hledání šmejdů a jejich následná bolestivá likvidace, dlouhé obchůzky a kontroly rodokmenů...

A do toho všeho osud vhodil mě jako hadrovou panenku do rozbouřeného jezera. Sotva poloviční čarodějku s nečistou krví, co pracuje na odboru mudlovských záležitostí. Jednou se ta křehká rovnováha přežití musela zhroutit. Jednou musel přijít ten den, kdy na mě přijdou. Jen jsem nečekala, že mu budu čelit tak brzy...