Byl první prosincový den. Venku se ochladilo, ale sníh ještě nepadal. Většina studentů trávila volný čas ve společenských místnostech, byli ale i tací, kteří hned po snídani vyběhli ven. Severus Snape ve svém kabinetu právě dodělal lektvar, který měl jemu a Harrymu vrátit podobu. Skvělé, pomyslel si Severus. Teď už jen pět dní nechat lektvar uležet... Snape se ušklíbl. Už ho to celé nebavilo a navíc se obával, že se stane něco, co je prozradí. Severus si sklidil ze stolu přísady a opatrně lektvar přenesl na polici. Poté přešel k oknu a podíval se z něj. Havraspárští právě trénovali famfrpál. Severus si vzpomněl na to, když on sám v podobě Harryho hrál famfrpál. Znovu se ušklíbl. Hloupá hra, pomyslel si. Odvrátil hlavu od okna, došel ke dveřím, vyšel a opatrně dveře zavřel, aby neudělal žádný hluk. Vydal se pomalým krokem do nebelvírské společenské místnosti. Cestou do něho málem vrazil Malfoy, který někam pospíchal.

„Pottere, koukej kam jdeš!" zasyčel Malfoy, nečekal na odpověď a rychlým krokem se vydal dál.

Severus se v duchu usmál. Měl mladého Malfoye rád. Pamatoval si ho už z dob, kdy k Luciusovi a Narcisse chodil na návštěvy a malý Draco létal po jejich sídle na dětském košťátku. Ale v podobě Harryho o něm mnoho zjistil. Nicméně Harry také není žádný svatoušek a Draco má jistê nějaký důvod, proč ho nemá rád, pomyslel si Severus.

Konečně přišel do nebelvírské společenské místnosti. Usadil se do křesla a chtěl se pustit do domácích úkolů. Hned, co ale otevřel sešit, vynořili se odněkud Ron s Hermionou. Mlčeli, sedli si tiše na pohovku a nervózně po Severusovi pokukovali.

„Děje se něco?" nadzvedl Severus obočí.

Hermiona zbledla a vzápětí zrudla. Podívala se na Severuse a nadechla se.

„Harrymusímesipromluvit!" vyklopila ze sebe Hermiona rychle.

„Cože?"

„Harry..." začala již pomaleji Hermiona. „Víš, já a Ron jsme přemýšleli a musíme si promluvit."

Severus trochu znervózněl, zda se nejedná o něco závažného, ale nedal to na sobě znát.

„O co se jedná?" zeptal se.

Hermiona chytla Severuse za ruku a dotáhla ho až na roh společenky. Ron se zvedl z pohovky a líně šel za nimi.

„Řekni to, Rone," obrátila se Hermiona k Ronovi.

„Proč já?"

„Protože ty jsi to slyšel!"

„Ale ty tak hezky mluvíš a vysvětluješ, Hermiono..."

„Celou dobu mluvím já, tak aspoň tohle řekni ty!"

Severus se jejich slovní přestřelce posměšně zašklebil.

„A ty se moc nesměj, Harry!" osočila se Hermiona na Severuse.

„No tak já to teda řeknu," začal Ron.

„Díky," pověděla suše Hermiona.

„No... takže Harry," pokračoval váhavě Ron. „S Hermionou jsme slyšeli rozhovor tebe a Snapea. Snape ti říkal něco o tom, že se s nějakýma Smrtijedama bavil o Ty-víš-kom a Lucius Malfoy si myslí, že se vrátí. A tys mu odpověděl, že..."

„Dost," přerušil ho Severus. „Co se tím snažíte říct, že jste poslouchali za dveřmi?"

„Harry, promiň nám to," řekla omluvně Hermiona. „Ale máme o tebe starost! Zdáš se poslední dobou duchem jinde, večer se věčně ztrácíš pryč a čteš divné knihy..."

Severus se oklepal. Hermiona mu v tuhle chvíli připomínala Lily. Ta mu také kdysi řekla, že má o něj starost, protože čte divné knihy a schází se s špatnými lidmi.

„Harry, seš v pohodě?" ozval se Ron.

„Já jsem, jen mě docela urazilo, že mě z něčeho podezříváte. Brumbál prof... tedy Snapeovi nařídil, aby mi pomohl se zlepšit v... ehm... sebekontrole a v tom, abych nebyl pro Pána zla takovou snadnou kořistí. Takže k němu vždy večer chodím a on se mnou trénuje různé situace a tak. No a knihy o černé magii čtu proto, že se musím dozvědět, co mi hrozí a jaké kletby používají Smrtijedi i samotný Pán zla. Tvrdil jsem vám, že tam chodím na doučování a to ostatně probírám u Snapea také, ale ne tak intenzivně, spíš se věnujeme té sebekontrole a tréninku. Neřekl jsem vám to, protože jsem vás tím nechtěl zatěžovat," vymyslel si rychle Severus.

„Ach, Harry!" vykřikla vesele Hermiona a skočila Harrymu spontánně kolem krku. „Měli jsme o tebe s Ronem takovou starost! Ani nevíš, jak se mi ulevilo, že jsi v pořádku!".

„To teda jo," zašklebil se Ron. „A příště nám to klidně řekni, fakt nás tím nezatěžuješ, jsme přece přátelé."

Severus odpověděl něco v tom smyslu, že je rád, že má tak skvělé přátelé a přidal k tomu ještě několik - podle něj - typicky nebelvírských hlášek, o tom, jak mu na nich záleží a váží si jich. Trojlístek se poté společně vydal na oběd. Severus se musel v duchu pochválit, jak skvěle tu situaci zvládl urovnat. Samolibě se ušklíbl. Pokud mu tato proměna přinesla něco pozitivního, byla to návštěva v minulosti, čas strávený s Lily a potvrzení toho, že je skutečně dobrý herec.