Dnes ráno se Severus probudil ještě brzy před snídaní. Potichu vstal z postele, vyšel z pokoje a namířil si to přímo ke svému kabinetu. Harry ještě pochrupoval. Snape si ho nevšímal a přistoupil blíže k lektvaru. Dnes večer se ho už napijí a vrátí se do své podoby. Když si na to Severus vzpomněl, rázem měl omnoho lepší náladu. Odešel z kabinetu a vrátil se do postele, kde se ještě čtvrt hodiny převaloval, než měli jít na snídani.

S Ronem a Hermionou se nakonec vydal do Velké síně. Vonělo to tu jako vždy všemi různými jídly. Severus si sedl za stůl a pohlédl na místo, kde by měl sedět Harry. Nebyl tam. Severus nervózně polkl. Stalo se snad něco?

Po snídani měla následovat hodina přeměňování, ale Severus se Ronovi a Hermioně vymluvil, že musí ještě něco zařídit a odběhl pryč, ignorujíc Hermionin vyčítavý tón, že zmešká hodinu. Severus tušil, že by bylo lepší se jít podívat, kde je Harry. Vešel do kabinetu a uviděl Harryho, jak leží v nepřirozené poloze na zemi a u ruky mu leží jakýsi nakousnutý koláček. Zřejmě to byl vtípek nějakých studentů. Severus si povzdechl. Vytáhl z police lektvar na minimalizování bolesti, nadzvedl Harrymu hlavu a nalil mu trochu do pusy. Poté ho zvedl na postel a hlavu mu podložil polštářem. Už se chystal jít na hodinu, když uslyšel jakési sýpání. Harry se snažil něco říct.

„Kdo vám to dal?"

„Našel jsem to přede dveřmi," zachraptěl Harry.

„Uvědomte si, že já nejsem Lupin," ušklíbl se Snape. „Mně by studenti dárky s dobrým úmyslem nikdy nenosili."

„Já jen, že..."

„Zvládnete to tu sám? Musím na hodinu."

„Jistě."

Severus se tedy vydal na hodinu. Samozřejmě přišel pozdě.

„Pottere! Kde jste se zdržel?" zeptala se profesorka McGonagallová přísně, jakmile Severus vstoupil do učebny.

Severus přemýšlel. Proč si u Merlina nevymyslel výmluvu?

„Čekám, Pottere."

„Já... Protiva mě otravoval."

„Posaďte se."

Severus se podivil, že to nějak víc neřešila. On sám pozdě příchozím studentům strhával vždy alespoň deset bodů!

„Kde jsi byl?" sykl Ron.

„Weasley! Soustřeďte se!" křikla McGonagallová a nevědomky tím Severusovi ulehčila trauma, co odpovědět.

Den utekl celkem rychle a venku se už pomalu stmívalo. Bylo už po večeři a studenti odcházeli do svých společenských místností. Harrymu se udělalo trochu lépe, bylo dobře, že dnes ale nemusel učit, to by ještě nezvládl. Na večeři také nebyl. Seděl u stolku v kabinetu a četl si Denního věštce. Stále se tam psalo o Siriusovi Blackovi. Harry nechtěl věřit tomu, že by Sirius utekl z Azkabanu, natož tomu, že by se tam kdy dostal. Harry si Siriuse pamatoval jako čestného člověka a nedovedl si představit, že by kdy někoho zabil. Harry se naštval, zmuchlal noviny a hodil je do krbu.

„To jste nemusel, já je ještě nečetl," ozval se hlas příchozího. Severus Snape vešel do místnosti a zavřel za sebou dveře.

„Nebylo stejně tam nic zajímavého."

„Něco zajímavého tam být muselo. A zjevně se vám to nelíbilo, když jste je hodil do ohně."

„Psalo tam o Siriusovi."

„Znovu?"

„Ano. Nevěřím tomu, co se tam o něm píše."

„Já..."

„Vím, že vy asi ano. Ale já jsem ho znal jako kamaráda."

„Znal jste ho ubohých pár dnů, já jsem jeho přítomnost musel trpět sedm let."

„To je také pravda," připustil Harry. Nechtěl se hádat, ale myslel si svoje.

Severus pomalu beze slov přešel k lektvaru, polovinu nalil do jedné sklenice a polovinu do druhé. Jednu sklenici podal Harrymu. Za dvě minuty měla být půlnoc.

„Za dvě minuty to vypijeme," pověděl Snape Harrymu a ten přikývl.

Konečně jsem se dočkal, pomyslel si s úsměvem Harry.
Už bylo načase, pomyslel si úšklebkem Severus.

Byla tu půlnoc.

Harry se Severusem se napili lektvaru. Chutnal celkem dobře a při polknutí příjemně zahřál v krku. Oba dva ho vypili na ex. Harry se začal cítit po vypití trochu malátně a sesunul se na zem. Severus byl ještě v pořádku, tak si sám lehl na zem, aby později nespadl. Za chvíli se začal cítit dost unaveně. Pohlédl kolem sebe, vše se pomalu rozmazávalo a on upadl do bezvědomí.