/Tak a začíná nám osm povídek ze světa mé druhé série knih - Some faulting girl. Začneme úplně na začátku, u vzniku života Scarlett Jamesové, bez které by Sfg nikdy nevznikla💓
Tahle povídka je věnována všem matkám, které nemohly býti se svými dětmi a osud jim čas strávený s nimi odebral 💕
Užijte si povídky ❣️/

Odhrnula jsem záclonu od okna, které se nacházelo v obývacím pokoji mého manžela. Věděla jsem, že venku musí být ukrutná zima, ale mě bylo teplo. Krb, který postával jen kousek ode mne, vyhřával celý dům a to jsem měla ráda.

Ale teď jsem pozorovala, jak za oknem padal sníh. Doufala jsem, že se na příchodové cestě ukáže ten, na kterého jsem čekala. Vyhlížela jsem jeho a při tom jsem jemně přejížděla po svém bříšku, které vykazovalo výjmečně klid.

,,Neboj, maličká," šeptla jsem směrem k miminku, když jsem sklonila bradu. ,,Tatínek se vrátí, on se vrátí."

Možná jsem to říkala své dceři jen proto, že jsem tomu chtěla uvěřit já sama. Odvrátila jsem pohled od bříška a podívala jsem se na jídelní stůl, kde se nacházeli dva talíře. Jeden pro mne a druhý pro Toma.

Slíbil mi, že se vrátí. Dal mi své slovo. I přes to ale už kukací hodiny už dávno odbyly sedmou hodinu a on stále nikde. Povzdechla jsem si a zamířila ke svému deníku. Jak jinak zabít čas, že ano?

Psala jsem si deník už od dob, kdy jsem byla ještě dítě. Jenže já si ho nikdy nepsala proto, protože bych si neměla komu postěžovat. Spíš knihy vždycky obsahovaly mé uvažování a pohledy na svět. A přesně tohle číst zpětně mi vždycky připadalo nesmírně zajímavé.

Tak jsem si olízla ukazováček a pokusila se najít stranu, kde jsem nenapsala zápis. Následně jsem do pravé ruky uchopila brk a začala psát všechny moje myšlenky.

24.12. 1959

Milý deníčku,

dnes je Štědrý den, konkrétně můj 21. Štědrý den na této planetě. A na Vánoce se mi vždycky vybaví rodina. Jenže dnes jsem zmatená. Protože moje rodina byla vždycky jedna a ta samá. Máma, táta, moje ségra May a brácha Matt. Jenže teď je všechno mnohem komplikovanější. Od mé rodiny jsem utekla, protože neschavalovali můj vztah se samotným Pánem Zla, a místo toho jsem svůj život vsadila na Toma, se kterým teď čekám dítě.
Miluju ho. Ano, vím, že tohle jsou slova, které člověk říká o sladkostech nebo o něčem naprosto nepodstatném. Jenže já to myslím nejvíc upřímně, jak je to jenom možné. Nechápu, jak se to mohlo stát, ale hádám, že to tak i funguje. Nebo ne? Takhle to básníci popisují ve svých básničkách.
A přesně to teď prožívám. Nazvi mě puberťačkou, ale věř mi, že zrovna jsem se musela postavit tváří v tvář zásadnímu rozhodnutí. Láska nebo rodina? Vybrala jsem si lásku. Já si vybrala lásku a nelituju toho.

Brk mi vypadl z ruky a já se předklonila, protože jsem cítila, jak mě bolí záda. Zaúpěla jsem a chytla se za břicho. V pozadí jsem slyšela, jak z gramofonu vychází ladná hudba v pohodě Silent Night.

,,Ne, teď ne," prosila jsem úpěnlivě a cítila jsem, jak mi po tváři stékají slzy. Pořád jsem si říkala, že musím být silná. Jenže jsem si tuhle chvíli představovala úplně jinak. Měl tu být Tom. Najednou se ovšem cítila, jak mi praskla voda.

Přála jsem si pomoc. Doufala jsem, že někdo přijde a pomůže mi. Doufala jsem, že na tohle nebudu sama. Najednou jsem zaslechla, jak práskly dveře. Pokoušela jsem se přes vrstvu slz zaostřit a zjistit, kdo právě přišel do domu.

,,Elladora Jamesová," pronesl hořkým hlasem Abraxas Malfoy, jeden z Tomových nejvěrnějších. Věřila jsem, že přišel pomoct, avšak jeho hrubiánský hlas mu na důvěryhodnosti nepřidal.

,,K-kde j-je T-tom?" vypravila jsem ze sebe udýchaně a snažila jsem se zjistit, kdo všechno tu ještě je.

,,Pán Zla se s něčím ještě vypořádává," odpověděl další ze smrtijedů.

Znervózněla jsem a své ruce jsem měla přistisklé na svém bříšku. Mezi smrtijedy se protlačila nějaká žena, která na hlavě nosila velký klobouk a pod ním jí koukaly vlasy černé jako uhel.

,,Tak dělej," sykl Abraxas směrem k ženě. ,,Dostaň z ní to dítě."

Žena mlčky přikývla a přistoupila ke mně. Nabídla mi svou pomoc, díky které jsem se dostala na prostorný gauč. Každý krok byl pro mne utrpením. Každým krokem jsem měla pocit, že to nezvládnu.

Pak jsem si ale sedla a věděla, že nastala chvíle, kdy přijde na svět moje dcera. Měla jsem rozkročené nohy, žena podle mnou posedávala a čekala, až se objeví malá holčička. Dlouho čekala. Já křičela snad na celou Anglii a měla jsem pocit, že to nikdy neskončí.

Ale i přesto jsem věděla, že tohle není pro nic. Dávala jsem život novému člověku. Přemýšlela jsem, zda bude mít blonďaté vlasy jako já, či tmavé jako Tom. Těšila jsem se. A konečně potom jsem zaslechla povzbudivý hlas porodní báby, která mi oznámila, že už je vidět hlavička.

V tu chvíli jsem věděla, že už to nebude daleko. Proto jsem zatlačila ještě víc a konečně jsme zaslechla její hlas. Sice to byl spíše křik, ale stejně to byl její hlas. Slzy se mi vyklidily z očí a já mohla vidět svou dceru.

,,Něco je špatně," zděsila se žena a Abraxas zabalil moje malé děvčátko do bílé osušky.

,,Nic není špatně," přesvědčoval ženu jeden ze smrtijedů.

,,Ale ona krvácí," stála na svém porodní bába a smrtijed ji táhl pryč.

,,Svůj úkol si splnila," pověděl jí a vyhnal jí pryč. Srdce se mi rozbušilo strachy a já cítila, jak se mi hůře dýchá. Tep se mi zvyšoval a já mlhavě viděla, jak se perský koberec nasákavá mou krví.

Ta žena měla pravdu, krvácela jsem a tihle mě chtěli nechat zemřít. Moje vědomi křičelo, ale já byla tak vyčerpaná, že jsem nemohla křičet. Jen jsem něco zachraptěla a pozorovala, jak starý Malfoy odnáší moji dceru pryč. Místo něj se před síni najednou objevil Tom.

Viděla jsem tu hrůzu v jeho očí. Byla jsem šťastná, že on bude ten poslední, koho uvidím. Klečel u mě a držel mne za ruku. ,,Ello, Ello, Ello!" třásl se mnou. ,,Neboj, to zvládneme. Hlavně mě neopouštěj."

Jeho hlas slábl a tvář se mu začínala deformovat v zoufalý pohled. ,,T-ty nemůžeš," vypravil ze sebe ztěžka.

,,To je v pořádku," šeptla jsem potichu, protože se mi už zklidnil tep. ,,Dej pozor na Scarlett."

,,Ne, ty neumřeš," kroutil hlavou Tom a já se pokusila o úsměv.

,,Miluju tě," řekla jsem svá poslední slova a já začínala ztrácet vědomí. Ucítila jsem jeho čelo na své hrudi, ale potom nic. Byl konec.

***

Chtěla bych ještě tak nakonec říct, že jsem se nehorázně těšila na psaní tohohle bonusu (stejně jako na Jess a Seva), i když není tak veselý jako ty jiné. A nebojte, už (snad) budou jen ty pozitivní 😂

Tak si užijte druhou adventní neděli! 😍

❄️Sharie