Běžela jsem k Mii co mi nohy stačily a míjela staré domy podél ulice. Hnědé vlasy za mnou vlály. Tady někde by měl stát její dům s číslem popisným 21.

Očima jsem přejížděla z jednoho na druhý a zoufale pátrala po hledaném čísle. 39, 54, 17,... Ale po čísle 21 zde nebylo ani památky. Zbýval poslední dům úplně u lesa na samém okraji vesnice. S očekáváním jsem pohlédla na číslo přibité na brance.

21. Konečně. Radostně jsem přidala do kroku a za chvíli už jsem zvonila na zvonek.

Ozvaly se kroky a za pár sekund se ve dveřích objevila Mia v barevných šatech.

,,Ahoj Kate, co ty tady?"

,,Ahoj, nechtěla by ses se mnou jít projít ven? Jen tak?"

Samozřejmě jsem se po venku procházet nehodlala, jen jsem Miu potřebovala dostat z domu. Chtěla jsem si s ní totiž promluvit ohledně Luckyho a vyptat se jí na něj, co o něm ví.

,,Projít ven? Nechceš jít raději k nám?" Bylo na ní poznat, že mi tak úplně nevěří, že mám v oblibě procházky.

To už však za jejími zády vykoukla teta. Její zelené oči zazářily, když mě spatřila a na tváři se jí vykouzlil úsměv.

,,Jéé. Ahojky Kate, zlatíčko, nechtěla bys jít k nám na návštěvu? Je to už dlouho, co jsme se naposledy viděly. Jak se ti tady líbí? Co škola?"

,,Ehm... ahoj. Jo, fajn." Snažila jsem se o poker face. ,,Jde to."

,,Tak pojď dál, udělám ti něco k pití a trochu si popovídáme."

,,No, víš... povím ti všechno později, teďka bych ale potřebovala na chvíli Miu. Jen jí něco ukázat."

Tetina tvář trošku, téměř nepostřehnutelně, potemněla. Za chvíli se jí však na rtech opět rozzářil úsměv, když odpověděla: ,,Ale samozřejmě, zlato, povykládáš mi to někdy jindy."

,,Skvělé, pojď Mio."

,,Tak fajn, ale doufám, že ta procházka nebude moc na dlouho. Mám ještě několik domácích úkolů."

,,Ne ne, neboj."

Mia si tedy nazula svoje červené tenisky a potom se se svojí mamkou rozloučila.

,,Tak zatím mami. Měj se."

,,Ahoj teto," rouloučila jsem se i já.

,,Ahoj Kate, nezapomeň někdy přijít. Budu se těšit." A zamávala mi.

Zamávala jsem nazpět a s Miou za patama jsem vyběhla ze dveří.

Jakmile mě Mia dohnala, chytila mě za paži a ihned vyhrkla:

,,Co se děje, Kate?"

Pohlédla jsem do jejích zelenošedých očí a prohrábla si vlasy. Nevěděla jsem, kde začít, a tak jsem bez rozpaků spustila:

,,Babička s dědou mají koně!"

Nechápavě a nevěřícně zároveň na mě zírala, takže o něm nejspíš vůbec nevěděla.

,,To není možné Kate, něco bych o tom musela vědět. Žijeme s babičkou a dědou ve stejné vesnici a určitě bych si ho u nich na zahradě všimla."

,,Ne, nemají ho na zahradě. Poslouchej mě. Všechno ti vysvětlím."

A pustila jsem se do vyprávění. Začala jsem setkáním s neznámým koněm, pokračovala jsem vyslechnutým rozhovorem mezi babičkou a dědou a skončila jsem domněnkou, že ten opuštěný hřebec, se kterým jsem se potkala cestou ze školy by mohl být Lucky.

,,No a tak mě napadlo, že bychom se mohly vypravit do té stáje, ve které je ustájen ten hřebec a vyptat se někoho, komu ty stáje patří, jestli se opravdu jedná o babiččinýho Luckyho. Třeba se ještě něco dělat dá, aby nebyl utracen." Dokončila jsem svoje vyprávění a s prosbou o pomoc v očích jsem na ni pohlédla.

Mia na nic nečekala, objala mě a pošeptala mi do ucha: ,,Neboj, nějak Luckyho zachráníme a vymyslíme, co se dá. Třeba se najde nějaký jezdec, který by si s ním poradit dokázal."

Odtáhla jsem se a přikývla.

,,Snad jo, ale teď už pojďme, ať ve stájích ještě někoho zastihnem."

***

Pomalým krokem jsme kráčely k osamělé budově, která stála na konci vesnice. Teď už mi tělem proudily vlny nejistoty na rozdíl od Mii, která vypadala naprosto bezstarostně a klidně. Ruce se mi lehce třásly, když jsme kráčely po příjezdové cestě, která se klikatila přes rozlehlou, květinami posetou louku.

Před vstupní budovou do areálu stájí bylo štěrkem vysypané malé parkoviště. Byla zde zaparkovaná dvě osobní auta. Díky tomu jsem usoudila, že ve stájích někdo ještě nejspíš bude.

Mia přidala do kroku a otevřenou vstupní bránou vešla do rozlehlého dvora. Ostýchavě jsem ji následovala plná narvozity a nejistoty.

Mile překvapena jsem spatřila krásné zrekonstruované menší stáje tak pro zhruba deset koní. Ze tří postranních okýnek vykukovali koně. Když nás spatřili, nastražili zvědavě uši a zavětřili nozdrami.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a moji pozornost upoutala útulná sedlovna. Otevřenými dveřmi jsem vstoupila dovnitř nádledovaná Miou.

,,Páni," vydechla. ,,To je nádhera!"

Já jsem neměla slov. Tolik nádherných sedel a uzdeček. Očima jsem přejížděla po jmenovkách koní. Gebora, Nugget, Jack a konečně Very Lucky Jacs. Ano, to musela být Luckyho uzdečka. Hned pod ní bylo na podstavci pověšené krásné anglické sedlo zařící novotou, nebylo čemu se divit, když na něm nikdo nejezdil.

,,Mio, to je úžasné. Přece nemůže babička s dědou zahodit něco tak dechberoucího!"

,,Kate, uklidni se, myslím, že už někdo jde."

V ten moment se ozval klapot koňských kopyt následovaný lidskými kroky.

,,Tak, doufám, že se ti dnešní jezdecká hodina líbila. Uvidíme se za týden," ozval se příjemný mužský hlas.

Vyšla jsem ze sedlovny a spatřila velkého grošovaného koně. Vedle něj stála malá, nejspíš pětiletá holčička v jezdeckém oblečení. Koně držel za otěže postarší muž, se kterým jsem se již potkala. Ano, jednalo se o muže, který mě načapal v Luckyho ohradě. Šedé vlasy měl protkané bílými nitkami a jeho kulatému obličeji dodávaly přísný výraz hranaté brýle.

,,Jo, hodina byla super. Mějte se skvěle pane Rave," odpověděla spokojeně plavovlasá holčička, zamávala mu a vyběhla z areálu stájí, kde na ni u brány čekali rodiče. Divné, předtím jsem si jich vůbec nevšimla, asi proto, jak jsem byla zaujatá stájemi.

,,A co vy tady?" Obrátil pan Rave pozornost k nám.

,,Dobrý den, jmenuji se Kate Mossová a moje babička vlastní koně. Jmenuje se Lucky. A myslím si, že je ustájen tady v těchhle stájích. Nevíte, jestli je tady v areálu ještě majitel těchhle stájí? Pozřebuju s ním něco probrat."

,,Ano, kůň jménem Lucky je tu ustájen a vlastní ho paní Mary Mossová a pan Anthon Moss. Jedná se o tvoji babičku a dědu, jestli se nepletu?"

,,Ano, moje babička se Mary jmenuje."

,,Skvělé. Pokud tedy cokoli ohledně tohoto areálu potřebuješ, jeho majitelem včetně stájí jsem já."

Chvíli jsem na něj zírala jako opařená, než jsem se vzpamatovala. Fajn. Tak tohle je majitel stájí.
,,No, víte, ohledně Luckyho, slyšela jsem, že má být ze zbytečného důvodu utracen. Chtěla bych se zeptat, jestli se na jeho záchranu nedá něco udělat. Třeba jen nějaká maličkost. Prosím."

Pan Rave se na mě a povytaženým obočím podíval. Mia, která byla doposud zticha se ke mně přidala.

,,Víte, já jsem Kateina sestřenice a musím přiznat, že babička Mary o Luckyho záchraně nachce nic slyšet. Pouze děda se ho zastává. Prosím vás, poraďte nám."

,,Jediný způsob, jak Luckymu pomoct je sehnat mu zkušeného jezdce, se kterým by si rozuměl," řekl pan Rave.

,,Ale nikdo na něm jezdit nechce, protože se ho bojí," doplnila ho Mia.

,,Ano, to znamená, že jsme v nekonečném kruhu, ze kterého nevede východisko," ukončil to celé pan Rave.

,,To je ale ošemetná situace. Babička s dědou chtějí Luckyho utratit, jelikož jim nevynáší žádné peníze a úspěchy, protože na něm nikdo nejezdí. A žádný jezdec na něm nechce jezdit proto, že se ho bojí. To znamená, že šance na Luckyho záchranu je téměř nulová," shrnula to celé Mia.

Najenou mi v hlavě začala pulzovat myšlenka. Tenhle nápad se mi v hlavě zrodil už dříve. Nikdy jsem ale neměla tu odvahu vytáhnout ho na povrch, natož ho vyřknout nahlas. Nikdy, až doteď.

Kdy se zdálo vše ztracené.

Kdy už neexistovalo jiné východisko.

A kdy se ocitl Luckyho život v mých rukou.

,,A co kdybych se Luckyho jezdkyní stala já?"