,,Cože? Zbláznila ses Kate? Co ty víš o koních?" Reagovala ihned na moji vyřčenou otázku Mia. Zaraženě jsem pokrčila rameny a sklopila oči. Nejspíše jsem byla rudá jako rajče.

,,Noo, nic. Nevím o nich vůbec nic," přiznala jsem nakonec po chvilce ticha. Nehodlala jsem se však vzdáti bez boje. ,,Ale mohla bych se vše potřebné doučit, ne?" Dodala jsem rychle a podívala se s nadějí v očích na pana Rave, který doteďka náš rozhovor pouze poslouchal.

,,Samozřejmě, že mohla," odpověděl rozvážně. ,,Naučit se jezdit můžeš kdykoliv. Klidně až ve čtyřiceti."

,,Jenomže já se nechci učit jezdit až ze mě bude stará scvrklá babka, to už Lucky žít nebude!" Vyhrkla jsem zoufale.

,,Pokud půjdou události tak, jak si to naplánovala tvoje babička s dědou, nebude žít už za dva týdny. Proto bys na něj měla zapomenout a přestat se ho snažit zachránit," oponoval Rave.

Do očí se mi náhle nahrnuly slzy. Musela jsem se rychle odvrátit směrem k výběhům, ve kterých se nevinně pásli koně.

Tmavého hřebce, jež mi život zpřeházel vzhůru nohama, jsem nemusela hledat dlouho. Zatímco jiní koně se vesele popásali, on stál ve stínu vysoké jabloně nahybný jako socha. Pouze sem tam švihnul ocasem, aby odehnal otravné mouchy, kterých bylo ve stáji a jejím okolí nesmírně mnoho.

Pomalu jsem se otočila tváří zpět směrem k Mii. Upírala na mě nicneříkající pohled. Pan Rave se nenápadně ošil: ,,Hele Kate, také se mi zdá Luckyho osud smutný, ale opravdu si nemyslím, že by na tebe babička s dědou dali."

Počkat! Kolikátého dnes je? Není náhodou 10. května? Rychle jsem vytáhla mobil z kapsy a zapnula ho. Ano, 10. května! To znamená, že za tři dny je 13. května. A právě před osmnácti lety jsem se v tento den narodila!

Mia na mě nevěřícně zírala s pusou mírně dokořán. Pan Rave tázavě pozvedl jedno z obočí.

,,Pane Rave, pokud by se mi povedlo babičku s dědou přesvědčit, aby si Luckyho nechali, učil byste mě prosím jezdit?" Pohlédla jsem na pana Rave prosebně, jakmile jsme mobil opět schovala do kapsy a v hlavě se mi už pomalu začínal rýsovat nápad na Luckyho záchranu.

Pan Rave vypadal zmateně. Bylo poznat, že mé domněnce o ušetření Luckyho života nevěří, jenomže se se mnou nejspíš nechtěl hádat.

,,Proč ne? Pokud se ti to skutečně podaří, nevidím v ničem problém," odpověděl poněkud váhavě s pochybnostmi v hlase.

,,Jáj. Moc děkuju!"

,,Nemáš za co! A teďka koukej jít domů, ať o tebe ještě nemají strach."

,,Jasan, už běžíme. Viď, Mio?"

,,Jojo. Vždyť už jdu," mručela Mia, která doposud zřejmě nechápala moje rozčarování.

,,Tak na shledanou pane Rave."

,,Ahoj Kate, budu držet palce, ať se ti babi s dědou podaří přemlivit."

,,Věřím, že jo. A ještě jednou moc děkuju," zahulákala jsem naposledy zpoza velkých vrat.

Mia běžela kus přede mnou, jelikož se začalo pomalu stmívat a ona musela být doma do devíti hodin.

,,Pohni Kate, ať nemám výprask od mamky. Přeci jenom mám ještě pár domácích úkolů na zítra," popoháněla mě.

,,Vždyť jo," ohradila jsem se unaveně. ,,Taky toho do školy ještě několik mám."

,,Hmm," zamručela na souhlas a mlčky běžela dál.

Slunce klesalo k západu, když jsme konečně kráčely Miinou ulicí. Naše stíny se s každým dalším dunivým krokem prodlužovali, než jsme zastavily před domem 21.

,,Radši se ani nebudu ptát, co tě napadlo za další potřeštěný nápad. Nejprve chceš zachránit Luckyho, potom se nabízíš na místo jeho jezdkyně a po tom všem ještě prosíš pana Ravea, aby tě učil," řekla a podívala se na mě.

,,Zatím nemám v plánu to nikomu říkat. Je to takové menší tajemství," utla jsem ji. ,,Asi už půjdu. Tak zatím."

,,Tak čau," rozloučila se se mnou a potom se usmála. ,,Ať máš v plánu cokoliv, doufám, že to vyjde." A objala mě.

Chvíli jsme jen tak stály v objetí, potom jsme se však ještě jednou rozloučly a já se vydala domů za prarodiči. V břichu mně nepříjemně lechtelo z nervozity, která mnou proudila z nadcházejícího rozhovoru s nimi.