Ken

,,Kene! Vstáváme!" Budí mě milý hlas. Nejspíš Touka, která chce už začít natáčet, aby jsme měly aspoň něco zajímavého natočeno. Moje oko však nespatří Touku, ale vždy vysmátou Vil, která svítí baterkou, aby vůbec něco viděla.

,,Co...Co?!" Vylekaně se na Vil podívám a ona se jen pousměje. Všude okolo mě je tma. Když musí být ještě noc!

,,Kriste pane...Kolik je hodin?" Zeptám se ospale.

,,Za pět minut čtyři. A buď maličko víc potichu! Touka ještě spí a nechci ji probudit," odpoví mi. Už mi začíná lézt na nervy. A to je teprve druhý den! Proč mě sakra budí ve čtyři hodiny ráno?! Je normální?

,,Proč mě budíš  tak v nelidskou hodinu?" Zeptám se naštvaným tónem a jediným možným pohybem se postavím z postele.

,,Chci ti ukázat tuhle vesničku a nechci, aby nás točily na kamery. Jó, Touka je sice sympatická, ale tuhle chvíli bych si chtěla nechat jen pro nás. Jestli mi rozumíš," začíná mě děsit. Doufám, že mě nechce znásilnit někde za křovím. Ale teď se bojím i odpovědět. Když řeknu, že s ní půjdu, tak mě může znásilnit někde za stromem...Ale když řeknu, že nechci, tak co mi udělá? Znásilní mě doma? Teď hned?

,,No...Já..."

,,Neboj. Neznásilním tě ani nic jiného. Chci ti jen ukázat tu krásu, o kterou půlka lidí, co tu bydlí, přichází," Jen se sladce usměje. Mám ji věřit...? Miluju Bakuga a věřím mu, člověku, kterýho jsem potkala, když křičel na nějakou babičku a vypadalo to, že jí chce zabít...Asi nemám na vybranou.

,,No dobrá...Půjdu," povzdechnu si a Vil na mě hodí moje oblečení.

,,Tak se oblékni" Poručí mi a já na ní koukám jako kdysi na Bakuga, když mi řekl první lichotku, která zněla: 'Aspoň jsi lepší než ten nerdovskej idiot Deku'.

,,Co se děje? Se stydíš?" začne se smát a já se zamračím. Hodím ji zpět své oblečení.

,,Ano, stydím se. Jako normální člověk se nebudu svlékát před ženskou, kterou znám půl dne," Zavrčím. Spletla jsem se. Tohle nebude dovolená. To by byl život až moc lehký.

,,Tak já se otočím," podá mi moje oblečení zpět a otočí se. Jen si povzdechnu a začnu se svlékát. Noční košily si odložím na postel a obléknu si podprsenku. Chci si obléknout co nejrychleji triko ale všimnu si že to není mé triko ale někoho jiného. Jestli tohle udělala schválně tak ji zabiju!

,,Vil. Sakryš. Dalas mi špatné triko. Tohle není mé," Řeknu jí a zezadu ji opatrně podám to triko. Vil, beze slov, odejte s tím tričkem pryč, ani jednou se na mě nepodívá, zač jsem strašně ráda. Po chvíli se vrátí s mým trikem v ruce a zavřenými očima. Hodí to triko na postel a zároveň se málem přizabije. Musím se nad tím pousmát. I když jsem na ni pořád naštvaná a pořád mi přijde jako ten největší podivín na světě, je vážně milá a drží svůj slib. Doobléknu se a poručím Vil aby otevřela oči. Ona tak provede.

,,Okey. Pojď za mnou,"  Pobídně mě Vil a rozběhne se ven a já samozřejmě s ní. Opatrně zamkne aby to neslyšela Touka. Jdeme po cestě a vykládá mi nějaké historky. Já ji ale neposlouchám protože se koukám na tu krásu která vládne okolo nás. Všude okolo mě jsou všelijaké kytičky a stromky z nich půlku ani neznám.

,,Héj, posloucháš mě vůbec?" Uchechtne se Vil a já konečně začnu vnímat ten její otravný ale přesto milý hlas.

,,Oh...Promiň. Co si říkala?" Vil si jen plácne do čela. Právě teď mi určitě řekla celý její zajímavý a dobrodružný život a já ji neposlouchala. Ale když se chystám něco namítnout na svoji obranu, Vil spojí naše ruce v jedno a táhne mě na nějaký kopec kde mě bude chtít sto pro zabít či znásilnit. Už to vidím! Jak to pak asi vysvětlím svému příteli? "Hej, Čau, Bakugou! Znásilnila mě moje bývalá manželka ale to je v poho!"

,,Co..- Co to děláš?!" Vykřiknu a odstrčím její ruku. Vil okamžitě zastaví a já do ní skoro nabourám, protože přes tu tmu moc nevidím.

,,Co asi? Chci ti ukázat to místo kvůli kterému sem vůbec jdeme," takže to ještě není konec? Ještě tu bude krásnější místo než které tady bylo?

,, Hmpf...Já se ale lekla! Musíš mi říct než mě začneš tahat někam do neznámá," uchechtnu se a nabídnu ji mojí ruku aby mě tam mohla dovést. Ona jen lehce přikývne,chytne ji a utíkáme spolu na kopec. Vím že kdyby mě nevedla tak bych se určitě ztratila. U normálních okolností bych s ní ruku v ruce nikam nešla a ani s jiným cizím člověkem, ovšem... U této mladé ženy je to jiné... Je šílená, možná blázen, možná úchyl, možná dokonce horší než Bakugou a jeho úchylky (7W7) ale stejně s ní utíkám na nějakej kopeček a připadám si v naprostém bezpečí i když mám někdy jisté pochybnosti. Proč? Možná proto že je Vil holka? Netuším...

,,Jsme tady!" zastavíme na velikém vrcholku. Uz chápu proč mě Vil budila takhle brzy. Zrovna vychází slunce. Vil si sedne na mokrou trávu a pomalým pouchanym několikrát o zem naznačuje ať si k ní taky sednu. Já tak udělám a společně se díváme na východ slunce. Vil měla pravdu. Je to překrásný pohled. Do čista zapomenu na své problémy s okolním světem, na problémy a hádky s Bakugem a jen si vychutnávam tu chvíli která za chvíli skončí. Každá z nás mlčí. Nemáme slov.

,,Hele...Kene?" Ticho prolomí Vil která se už nedívá na východ slunce nýbrž na mě která sedím vedle ní.

,,Ano?" Taktéž se podívám na Vil.  Naše obličeje jsou čistou náhodou blíž než by si kohokoliv z nás uvědomoval. Probleskne se mi hlavou že možná téhle chvíle budu litovat. Když si už konečně uvědomím co chce vlastně Vil udělat zčervenám na tolik že vypadám jako rajská polévka. Vážně tohle chci udělat? Není to chyba? Jen hlasitě polknu a připravuju se na nejhorší.

,,Chceš se stát na chvíli modelkou?"

,,Co...CÓ?!" Vylítnu šokovane ze svého sedu a nevěřícně se dívám na Vil. Co to k sakru?!

,,Huh...No...Víš ... Jsem fotografka. A já jako fotografka mám vyfotit do časopisu nějaké modely s oblečením. A když jsem tě viděla poprvé hned mi došlo že ty pro to budeš perfektní. Ale jestli nechceš tak nemusí-,"

,,jdu do toho," přeruším ji . Ale doopravdy to vůbec nechci. Nenávidím focení a ještě víc nenávidím módu! Ale jakobych to vyslovila automaticky. Mluvil za mě snad mozek?

,,Oh...Vážně? Ježiši, díky moc! Jsi vážně zlatíčko!" obejme mě a tiskne mě tak silně že si myslím že se za chvíli udusím. Vil mě pustí a jen se maličko zčervená.

,,Kdy to začne? To focení?" Zeptám se  a podívam se na slunce.

,,Klidně i dnes. Jen by bylo dobré kdyby nás při tom netočili,"

,,To nějak domluvím s Toukou. Ona to určitě pochopí," jen se sladce pousměju. Všechno dopadlo dobře. Poněkud...

,,Měly by jsme se asi už vrátit domů. Už je skoro pět," řekne Vil a já přikývnu. Spolu se vydáme tu stejnou cestou zpět do mého nového domova. Vil mi vykládá zase nějaké historky ale já ji neposlouchám.

,,Ty jsi malířka, že?"

,,Jop. Proč se ptáš?" otočí se ke mně a já se zastavím abych do ní nenabourala jako nějaké auto na D1.

,,Mohla bys mi nakreslit nějaký obrázek? Něco mě napadlo,"  přikývnu i když nechápu proč ten obrázek chce. Po chvíli přijdeme do domu. Vil opatrně otevře hlavní dveře. Vylekám se když uslyším psí štěkot.

,,Pss! Buďte zticha! To jsme my!" Vykřikne na ně naštvaně Vil. Psi se uklidní když si všimnou že nejsme lupiči ale jejich páníčci. Upřímně jsem překvapená že s nimi tak dobře vycházím za tak krátkou dobu. Obvykle mě zvířata nemají moc v oblibě. Vydáme se spolu s Vil do svých pokojů kde si následně zavřeme před nosem. Co se právě teď stalo? Lehnu si do postele a konečně začnu o dnešním ránu přemýšlet. Možná není Vil až tak špatná. Jen je hodně divná...

Vil

Spadnu do své postele kterou mám teď jen pro sebe a začnu přemýšlet. Ano. Je to asi nezvyk ale já umím přemýšlet. Z nevysvětleného důvodu si teď vzpomenu na naší poslední hádku s Wolfií. Byla docela krutá. Hádaly jsme se o tom že jí prý podvádím či ještě budu podvádět. To mi vážně nevěří? Měla jsem na ni neskutečný vztek. Ale upřímně teď Wolfii docela chápu. Skoro každý den jsem přicházela déle než obvykle a byla jsem strašně unavená. Vím že jí stačí i klidně cizí chlup na pohovce a začne se kvůli tomu hádat. Tehdy jsem ji nezabila jen kvůli Tery která mě zastavila. Teď ale rozhodně neusnu kvůli tomu. Co budu dělat? Nakonec se rozhodnu vzít notebook a pustit si pár dílů anime než budu muset vyjít z postele. Uteče to jako voda a já budu muset vstávat. Postavím se a notebook si odložím na stůl. Chci se převléct ale najednou mi někdo zaklepe na dveře. Zakřičím dále a z dveří se vynoří Ken s kávou v ruce.

,,Doufám že piješ turka protože jsem jiné kafe nemohla najít," uchechtne se a podá mi hrneček ještě s teplou tekutinou. Napiju se. Normální kafe jako každé jiné. Doufala jsem že bude nějaké speciální jako to bývá ve filmech ale nic.

,,Jojo ..Je to dobrý. Díky," zasměju se a odložím si hrneček na vedlejší stolek.

,,Tady máš ten obrázek. Inspirovala jsem se tím tajným výletem," Položí přede mne obrázek s krásným a mohutným stromem s růžovou korunou který panuje přesně uprostřed papíru. Je nakreslen velmi lehce ale zároveň překrásně a fascinovane, nejspíš roky zkušeností. Malé a tenké čárky modrou pastelkou naznačují kapky deště, které jsou tak drsné a zároveň jemné, bohužel se zdá že už přestává nadále pršet. Ve větru vlajou narůžovělé kvítky které si hrajou s okolím a dešťovými kapkami. Je to krása která nejde popsat ani slovy. Vážně něco takového nakreslila nebo to někde vytiskla? Tuhle myšlenku ale hned vymažu.

,,Nemám slov. Díky!" vezmu to mistrovské dílo do rukou. Počkat-..Kde vlastně vzala pastelky a papír? Já ji nic nedala.

,,Počkat...Kdes vlastně vzala ten papír a pastelky?" Zeptám se troufale.

,,Nó..Ehm...Pro jistotu mám v kufru vždy kousek papírů a pastelek. Po jednom incidentu...Eh...." zakašle Ken a já se jen zasměju. Přemýšlím o jaký incident by mohl jít. Snad třeba že  staré  babičce  která neslyší a ani moc nevidí na písmenka nakreslila nákup? Nebo dokonce ji třeba došel papír na záchodu a musela použít její obrázek? To vždy zůstane záhadou v mé hlavě.

,,Okey. Půjdeš to říct Touce? O tom focení?" Přikývne a odejte do ubýváku. Převléknu se tedy konečně, vezmu foťák který mám položení elegantně na mém pracovním stole a jdu za nima. Uvidím ospalou Touku s Kenem které si povídají. Jsem strašně ráda za Touku. Jinou kameramanku bych si nemohla přát.

,,Touka říká že to přijímá. I když není moc ráda protože nemáme žádné užitečné materiály pro natáčení. Tak doufáme že aspoň u Bakuga je to  nějak lepší," uchechtne se a já se musím zasmát. Tím co nám Ken vyprávěla o svém příteli to tam musí vážně být zajímavé. Bakugou katsuki, agresivní a docela přitažlivý týpek podle fotek které nám ukazovala Ken a Wolfie, debil, který se hádá jestli jsem ji omylem nezabila slimáka když jsem venku pracovala. Podle mě nás vybrali jen kvůli nim a my jsme jen taková náhražka.

,,U-huh..Já si nějak umím podle tvého vyprávění představit jak to u nich vypadá," zasmějeme se spolu. Ken se vydá pomalými kroky k kuchyňské lince kde nám začne dělat svačinu. Já si připravuju do práce jak fyzicky tak psychicky. Neříkám že ta práce je hrozná jenže..Někdy je to tam vážně na zabítý a to říkám já, která je sama tak strašně otravná jako malé děcko kterému nechcete dát hračku.

,,Tak. Jsme hotovi. Můžeme tedy vyrazit?" Zeptá se Ken a já jen přikývnu. Ken se nejspíš domluvila s Toukou že zůstane doma a bude hlídat naše psy. Vyrazíme ven kde na nás čeká moje auto. Ano, dámy a pánové, mám řidičák. Tedy...*Kašel* měla jsem ale to nikdo nemusí vědět že?

,,Oh! Ty máš auto? Jsem si ho ani nevšimla jak je...Malé," uchechtnu se nervózně. Přiznávám, není to zrovna to největší auto pod sluncem. Dobře...Je hodně malé ale vejdou se tam tři lidi takže co si víc přát? Lepší než jít pěšky, že?

,,Nojó...Tak lepší než žádné ne?" Zasměju se a společně si nasedneme do auta. Zastrčím klíčkem, pootočím jim, nastartuju auto a...Nic? Pootočím jim ještě jednou a pořád nic ? To mi neříkejte že mi došel benzín! Ale benzín mám plný...Že by baterka?

,,Ehm...Pojedeme nebo tady budeme stát a čekat?" Zeptá se Ken a já se na ní otočím.

,,Přestalo mi fungovat auto. Asi se v něm něco rozbilo. Podívám se na to zítra,jestli na to nezapomenu. Ale teď musíme jít pěšky" říkám pošetile. Pamatuji si tu cestu už vůbec ? Když ještě Wolfie měla práci jako já a neválela se doma jako prase a nic nedělala tak jsme spolu vždy šly do práce pěšky. Pro ni to vždy byl strašně romantický okamžik, však pro mě to bylo utrpení. 5 kilometrů?! 5?! Takhle chodím tak maximálně ve hrách a ne v reálu!

,,Kolik to je...?"

,,5 kilometrů...Eh...Ale můžeme se svést nějakým autem jestli zastaví." Je vidět že Ken je vážně naštvaná. Už se vůbec neusmívá, jen mračí.

,,Měla jsem zůstat doma." odfrkne si a vyjdeme z auta. Rozejdeme se spolu na nějakou cestu vedle silnice a beze slova jdeme vedle sebe. Očividně je Ken na mě naštvaná. Najednou, jako zázrak před nás zastaví nějaké auto. Otevře okénko a objeví se tam moc dobře známá tvář.

,,Ahoj Vil. Nechceš hodit do práce?" Panebože! Díky že mám tak úžasné kolegy!

,,Čau Viktore. Jasně, moc rády," Odpovím mu a zasednu spolu s Kenem do jeho luxusního auta z Ruska, z kterého pochází i on sám.

,,Tys už vyměnila Wolfii?" Zasměje se a já jen zavrtím v nesouhlasu hlavou. Nastartuje auto a my se rozjedeme plnou rychlostí. Když se ale podívám nenápadně na Kena, je maličko červená. Ona snad zčervená kvůli každé blbosti.

,,Tery nás přihlásila do Výměna manželek a tohle je výsledek." Během cesty si povídáme. Viktor je super. Patřil mezi známé krasobruslaře ale nakonec toho nechal a stal se fotografem.

,,Proč vlastně jede s tebou do práce?"

,,Chci ji nafotit do toho nového časopisu. Myslím si že se přesně tomu hodí." Zastavujeme před velkou budovou. Následně společně vystupujeme, já si beru svoji tašku s věcmi a Viktor zamyká auto. Spolu vejdeme do budovy kde se to celé odehraje.

2410 slov