Když jsme šly na snídani, zarazilo mě, když si Waryen i ostatní z jeho party sedli k nám. Jakobychom patřily k nim. Nevím, jestli mě to potěšilo, nebo znechutilo.
Samozřejmě že znechutilo! Vyštěkla jsem na sebe v duchu. Přece nechceš, aby si někdo myslel, že patříš k nim!
Ono ale bylo těžké, nenávidět je tak stejně, jako dřív. Samozřejmě jsem je nemohla za jeden den zbožňovat, ale taky jsem začala uvažovat, jestli jsou opravdu tak hrozní. Nikdo z nich se hlavně nechoval jako grázl, strašící děti ze spaní. Tak například Nicholas, ten si Mackenzie chránil tak, až to bylo roztomilé. A stejně tak Aaron s Kassandrou. Nebo Leo, to byl sice takový menší ďábel v lidské podobě, jak bylo potvrzeno včera s tím alkoholem, ale svou povahou se podobal Anje, kterou jsem měla ráda.
A samozřejmě Waryen. O tom jsem nevěděla, co si mám myslet. Dlouhou dobu jsem ho nenáviděla a určitě ho pořád nesnáším. Aspoň trochu.
Ale bylo by mnohem snazší ho nesnášet, kdyby byl zlý a hrubý, ne klidný a přátelský. Teda, přátelský v určitém slova smyslu. Jak jsem včera podotkla, držel si od své party trochu odtažitý odstup, snad s výjimkou Frostyho. Nevěděla jsem, čím to je. A jak je možné, že Waryen se očividně chtěl bavit zrovna semnou, když nemá úplně důvěrný vztah se svým nejbližším okruhem lidí.
A taky jsem samozřejmě nezapomněla na své otázky. Chtěla jsem vědět, proč vedoucí říkali o nějakém roztrhaném a spáleném míči zrovna Waryenově partě.
Zatímco jsem hloubala nad těmito otázkami, skoro jsem zapomněla, že mám jíst. Potřásla jsem hlavou a pobaveně sledovala, jak Anja drží v ruce konev s čajem. ,,Dá si někdo?" Zeptala se znuděně.
Musela jsem se podívat jinam, jinak bych vybuchla smíchy. Anja byla skvělá služka, opravdu.
Na to měli očividně stejný názor i ostatní, obzvláště Frosty, který si myslel, že když se s ním Anja včera líbala, že je mezi nimi něco víc. Jo, ten se musel o Anje ještě hodně co učit, jestli chce, aby mezi nimi něco opravdu bylo.
Anja pleskla Frostyho, který jí chtěl obejmout kolem pasu a to už jsem fakt vyprskla smíchy. Bylo vtipné sledovat, jak si Frosty myslí, že má na Anju nárok.
Vybuchl smíchy i celý stůl.
,,No tak, klidně se!" Okřikla nás Cassidy a my jsme se po chvíli konečně uklidnili. Všimla jsem si, že ke mě, Marii a Terese zabloudila tázavým pohledem a že Waryen nepatrně pokrčil rameny. Přimhouřila jsem oči. To se mi nelíbilo.
,,Po snídani jděte rovnou do klubovny. Jelikož bude pršet, budeme vyrábět trička. Nebo takhle, spíš na ně kreslit fixy na textil. A věřím, že vás to nebude bavit, tak buďte aspoň ohleduplní vůči dětem a dělejte, jaká je to sranda" řekla Cassidy. Líbilo se mi, že je upřímná.

Do oběda jsme strávili čas vymýšlením obrázku na naše čistě bílá trička, která jsme si měli přinést z domu.
Když jsme konečně vymysleli znak, který bude dostatečně jednoduchý, aby ho zvládli i ti mladší, začaly se hromadně půjčovat fixy na textil. Já osobně neměla ani jeden, ale Teresa s nimi nešetřila. Měla dokonce pět odstínů červené!
Sedla jsem si vedle ní a znuděně kreslila na tričko erb Zmijozelu, v tom nejjednodušším provedení, jaké mohlo být.
Teresa do mě lehce strčila a trhla hlavou dopředu. Nechápavě jsem sledovala její pohled a pak jsem uviděla Waryena, který pomáhal sedmiletému Rickymu z jeho tričkem.
,,Počkej, já ti pomůžu" nabídl se, když se Ricky snažil nakreslit hada ve středu erbu.
Užasle jsem to sledovala a nemohla uvěřit svým očím. A Waryen vůbec nevypadal znuděně, jako kdyby ho do toho nutili. Dělal to z vlastní vůle.
Radši jsme odvrátila pohled zpátky ke svému tričku.
,,Neříkej, že to není roztomilé" usmála se Teresa.
Něco jsem zabručela, ale cítila jsem, jak mi hoří tváře, aniž bych věděla proč.
Je možné, že jsem se ve Waryenovi opravdu mýlila? Ale proč teda vede partu lidí, kteří dělají špatné věci?
Otázek bylo čím dál víc a odpovědi naopak nebyly žádné. Začínalo mě to štvát a ještě silněji jsem se zapřísahala, že zjistím, co se tady děje.

Tohle všechno vymýšlení a kreslení nám zaplnilo čas až do oběda.
Museli jsme se vrátit na chatku v dešti, což mi vůbec nevadilo. Milovala jsem déšť. Milovala jsem samotné temné mraky, byla jsem nadšená i z obyčejné, šedé oblohy, ačkoliv ty černé byly nejlepší. A déšť v lese... Pak všechno kolem vždycky tak krásně vonělo. Jo, asi jsem byla divná.
Takže zatímco všichni spěchali na chatky, já si užívala procházku v dešti. Nepršelo zas tak moc, ale ani málo. Prostě dokonalé.
,,Víš že prší?" Ozval se vedle mě nějaký hlas. Ani jsem se nenamáhala na něj podívat, jelikož jsem poznala jeho hlas stejně snadno, jako třeba od Anji. Trochu mě to znepokojilo.
Pokrčila jsem rameny. ,,Déšť mi nevadí"
,,Vážně?" Zeptal se Waryen pochybovačně.
,,Tobě jo?" Řekla jsem, zatímco jsem kráčela přes trávník. Kdybych chtěla, tak bych mohla být v chatce za pár vteřin, ale teď jsem to záměrně zdržovala.
,,Ne" řekl Waryen. ,,Déšť je vlastně skvělý. Ale bouřky ne"
Tázavě jsem se na něj podívala a ušklíbla jsem se. ,,Bojíš se bouřek?"
,,Když jsem byl malý" řekl Waryen, což mě zarazilo. Čekala jsem klasickou klukovskou odpověď: Já se ničeho nebojím! Ale to on neřekl.
Byla jsem v pokoušení se zeptat proč, ale nakonec jsem to neudělala. Místo toho jsem řekla: ,,Bouřky jsou ještě lepší, než déšť"
Waryen se zašklebil. ,,No, s tímhle nemůžu souhlasit" řekl. ,,Déšť uklidňuje, bouřka děsí"
Nehádala jsem se s ním. ,,Proč nemáš rád bouřky?"
Už jsme byli přímo u chatek a on se mi podíval do očí. Znovu jsem cítila to divné zachvění.
,,Jednou ti to možná řeknu" odpověděl pouze a pak vyrazil do svojí chatky.
Zmateně jsem za ním hleděla, ale pak jsem se rychle obrátila a vešla do naší chatky.
Jednou ti to možná řeknu...
To znělo, jakoby se semnou chtěl bavit i v budoucnu.
Sakra, ne! Tohle je přesně to, co jsem nechtěla aby se stalo! Jednoduše mě oblblo to, že je hezký. Ono je docela těžké nesnášet něco hezkého. Ale věděla jsem, že to není jediný důvod. Zatím jsem nebyla schopná prohlásit, že bych se úplně zbavila nenávisti, kterou jsem vůči němu cítila, ale i za ten krátký čas, jsem si dokázala všimnout naprosto jiné povahy, než jakou jsem čekala.