⚔Frosty⚔

To volání o pomoc nemohlo patřit nikomu jinému než Anje.
Souboj s příšerami už byl skoro u konce, takže jsem se ani necítil provinile, že ostatní opouštím, když jsem se rozběhl za jejím hlasem.
Pche, ta holka mě měla omotaného kolem prstu. Já bych za ní běžel, i kdyby byl boj v plném proudu, jelikož bych nesnesl pomyšlení, že se jí snad něco stane.
Vyrazil jsem směrem, odkud se hlas ozval a v hlavě se mi promítaly ty nejhorší scénáře, jaké se jí snad mohly stát.
A když jsem uviděl mezi stromy modravé, pableskující světlo, měl jsem chuť zasténat. Jak nám mohla utéct? A měl jsem nepříjemný pocit, že Anjino volání o pomoc souviselo právě s touto příšerou.
V ruce jsem si připravil dvě ledové dýky, připravený je pro zariakovi-té obrovské, bleskové kočce-hodit.
Nakonec to ale nebylo třeba. Jakmile se mi před očima objevila celá ta scéna, udiveně jsem si všiml Teresy, která se pohybovala kolem zariaka jako rozmazaná šmouha a kočka se jí marně snažila zasáhnout.
Anja stála u jednoho stromu a sledovala Teresu, ve tváři čirý děs. Pak, jakoby došla k nějakému vnitřnímu klidu, se drze usmála-tak, jak jsem to na ní zbožňoval-a zvedla ruku. Z prstu jí vyletěla růžová střela srdcovitého tvaru a zasáhla zariaka přímo do obličeje.
V tu chvíli se stalo něco podivného. Vypadalo to trochu, jako když Lucas používal svou hudbu na zpomalení a omámení nestvůr.
Zariak si lehl na břicho, nad hlavu mu stoupaly bublinkové srdíčka, která po chvíli praskala a dokonce začal vrnět!
V tu chvíli už jsem neváhal a vyslal jsem jeden mrazivou střelu přímo na zariaka. Zasáhla ho plnou silou a jeho tělo se do pár vteřin celé proměnilo v led.
Anja s Teresou se na mě ještě stačily podívat, než se obě svezly k zemi.
Fajn, asi budu potřebovat pomoc.
,,Justine!" Vykřikl jsem a doufal, že mě uslyší.

✴Nicole✴

Když jsem otevřela oči, první věc které jsem si všimla, byla světla nad mou hlavou. Přimhouřila jsem před jejich jasem oči a když jsem si trochu přivykla, vzepřela jsem se v loktech a pokusila se zjistit, kde to jsem. Hlava mi třeštila a celé tělo mě bolelo.
,,Nevstávej" řekl nějaký hlas a já sebou trhla.
,,Waryene?" Zachraptěla jsem a zhrozila jsem se, když jsem uslyšela svůj hlas.
,,Ano" přisvědčil a jeho tvář se ocitla přímo přede mnou. Bylo to zvláštní, ale jakobych nyní mnohem jasněji vnímala každý rys jeho tváře. Měl tak úžasně fialové oči... Jakobych nyní byla citlivější vůči všemu okolo. Dokonce jsem jasně vnímala, že vzduch kolem nás se naplnil elektřinou, když jsme si dívaly do očí, ale jakmile jsem se odvrátila, zmizelo to.
,,Co se stalo?" Zeptala jsem se a musela jsem trochu zakašlat.
,,Všechno ti řeknu" slíbil Waryen. ,,Ale ne teď"
Zamračila jsem se. Chtěla jsem své odpovědi hned.
Uvědomila jsem si, že ležím na lůžku, pod hlavou jsem měla jenom jeden polštář-věřte, musím mít aspoň dva velké polštáře, jinak nejsme schopna usnout. Když jsem otočila hlavu, spatřila jsem další dvě lůžka, která se nápadně podobala nemocničním a vyděsilo mě, když jsem na jednom z nich viděla Anju.
,,Anjo?" Zeptala jsem se, ale spala.
Obrátila jsem se znovu k Waryenovi a přes jeho namítání se vzepřela v loktech, abych se mohla rozhodnout.
Nacházeli jsme se u stěny široké místnosti s poměrně nízkým stropem. Pokud bych jí měla k něčemu přirovnat, tak snad jen k tělocvičně bez oken. Po mém druhém boku byli další lůžka, na jednom z nich byla Teresa, která stejně jako Anja, spala.
Hlavu jsem měla nacpanou otázkami a teď když jsem se přibližně zorientovala, tak jsem si začínala vzpomínat, co se stalo před tím, než jsem upadla do bezvědomí.
Viděla jsem podivné příšery. Waryen a ostatní prováděli magii. Pronásledovala mě divná ještěrka. A i já podle všeho použila magii.
Zatočila se mi z toho hlava a radši si jí položila znovu na polštář.
Jakožto velká milovnice fantasy knih jsem vždycky snila o tom, že se jednou stanu hlavní hrdinkou nějakého z těch úžasných příběhů. Přála jsem si ovládat magii a bojovat s monstry.
Teď se to vyplnilo, ale zdálo se mi to spíš jako noční můra. Ale kdoví, třeba jsem měla jenom hodně silné halucinace.
,,Nemáš hlad?" Zajímal se Waryen.
Hlad? To je to poslední, na co bych pomyslela. A ačkoliv mi zakručelo v břiše, zavrtěla jsme hlavou. Chtěla jsem co nejdřív odpovědi.
Waryen se zašklebil. ,,Abys věděla, já nejsem hluchý. Vsadím se, že radši budeš o hladu, jelikož si myslíš, že odpovědi tě nasytí"
Otevřela jsem pusu, abych něco namítla, ale nakonec jsem se na to vykašlala.
Waryen se nahnul k nějakému stolu a podal mi polévku. Voněla a i chutnala dobře.
Snědla jsem jí co nejrychleji, abychom se konečně dostali k tomu zajímavému. Po polévce jsem se cítila trochu lépe, jakobych doplnila síly.
Posadila jsem se a zabodla svůj pohled do Waryena, který seděl na kraji lůžka.
,,Mluv" přikázala jsem mu a on si rozpačitě promnul zátylek.
,,Co chceš slyšet?" Zeptal se.
Našpulila jsem pusu. Měla jsem hromady otázek a byla jsem si jistá, že jich budu mít ještě víc, když se dozvím další informace. Proto jsem je vychrlila všechny najednou:
,,Co se stalo? Kde to jsme? Kolik je hodin? Proč tu jsou Anja a Teresa? Co to bylo za bytosti? Jak je možné, že ti z ruky šlehaly blesky? Jak je možné, že i ostatní používaly tyhle divné schopnosti? Jak je možné, že jsem tu podivnou magii použila i já?! Jak jste mě našli? A co se teď bude dít?"
Waryen překvapeně zamrkal. ,,No, toho bylo hodně" ušklíbl se. ,,Moc jsem si z toho nezapamatoval. Ale abych ti odpověděl aspoň něco... Jsou čtyři hodiny ráno"
Zamračila jsem se. Zrovna otázka, na kterou jsem zas tak nutně odpověď nepotřebovala.
,,No" začal Waryen váhavě. ,,Tohle bude na dlouho, takže začnu tím jednodušším. Nacházíme se v soukromé tělocvičně mé a mých Zabijáků. To je název té naší party, víš? Tahle tělocvična je pod zemí, přesněji pod budovou tábora"
Zamrkala jsem. Otevřela jsem pusu, abych se zeptala, proč jsme v tělocvičně a proč vůbec mají tělocvičnu, ale Waryen se na mě přísně podíval.
,,Chceš odpovědi na všechny své otázky, nebo ne?" Zeptal se a já přikývla. ,,Fajn, tak mi neklaď další, jelikož odpovídat na všechny je za hranicemi mých schopností" ušklíbl se a pak zase zvážněl. ,,Ty bytosti... Říkáme jim příšery"