☸Justin☸

Věděl jsem, že  v tomhle je lepší ona než já, jelikož já se spíš věnoval střelbě z palných zbraní, ale na druhou stranu, já byl ve výcviku u Zabijáků delší dobu. S pohledem zabodnutým do protivníka jsem intuitivně vyrazil kupředu a pokusil se dostat k jejímu pravému boku, kde by se Nicole jakožto pravačka, obtížněji bránila.
Nicole se pomalu otáčela, snažila se stát proti mě čelem. Po pár dalších krocích jsem se rozhodl změnit taktiku. Moje sestra byla příliš ostražitá, než abych se k ní mohl přiblížit ze strany.
Než jsem se stačil rozhodnout jak dál, Nicole předstírala úder k mé pravé noze, jakoby ho chtěla bodnout do kolene, pak ale uprostřed úderu změnila směr, stočila zápěstí a paži, aby mě sekla přes hruď a krk. Cvičné meče byly schválně tupé, aby jsme se nerozsekaly při výcviku na kousíčky.
I když byla Nicole rychlá, já byl ještě rychlejší. Jakmile jsme zaznamenal změnu v jejím postoji, která mi prozradila její úmysly, o půl kroku jsem ucouvl, ohnul loket a švihl mečem vzhůru kolem své tváře.
,,Ha!" Vykřikl jsem, když jsem zachytil meč Nicole svým. Čepele se střetly a pronikavě zazvonily. Nicole se zamračila.
Já jí s námahou odstrčil, ale pak k jsem k ní přiskočil a zasypal jí sérii zuřivých úderů.
Několik minut jsme bojovali. Lehkým úderem jsem zasadil Nicole první ránu do jejího boku a přičinil jsem se také o druhý zásah, ale od té chvíle byl náš souboj vyrovnanější, protože sestra už věděla, jak na mě a začala předvídat postupy mého útoku a obrany. Musel jsem uznat, že s mečem je dobrá, ačkoliv kdyby tu byla Mackenzie, bezpochyby by mou sestru porazila.
Pak mě Nicole zasáhla čtyřikrát v krátkém sledu: jednou do pravého ramene, dvakrát do žeber a naposledy hrozným příčným seknutím přes břicho. Rány bolely, ale díky ztupenému ostří to nebylo nic horšího.
Nakonec jsem sklonil meč a uznal porážku. ,,Fajn, fajn" řekl jsem a Nicole se zašklebila. Věděl jsem, že tohle mi bude připomínat ještě roky.
,,Tak, teď se vrátíme do jídelny a ty budeš uklízet" přikázala mi a já si odfrkl. ,,To určitě" zašklebil jsem se.
Nicole mě probodla pohledem, ačkoliv jí cukaly koutky. ,,Neprovokuj mě" řekla.
,,Nebo co?" Zašklebil jsem se. ,,Vytáhneš své staré dobré šipky?"
Nicole se zamyslela. ,,Hm, to je perfektní nápad" uznala a já zakoulel očima.
Oba dva jsme vyšli z tělocvičny.
Uvědomoval jsem si, že v poslední době jsme spolu skoro nestrávili žádný čas. Cítil jsem se za to špatně, jelikož jsem se zatím nedostal k tomu, abych si s ní promluvil. To byla velká chyba, které jsem litoval. Neuklidnil jsem jí, když se dozvěděla o příšerách, nezeptal jsem se na její názor ohledně ostatních Zabijáků, ani jsem se neujistil, že se cítí v pohodě, poté co zjistila úmysly Noční můry. Jenže jsem byl její bratr a ačkoliv jsme si vždycky byli blízcí, nebyl jsem žádný sourozenec z filmů, který se hrdinsky stará o svou sestru-ačkoliv to ona byla o pár minut starší.
,,Jsi v pohodě?" Zeptal jsem se nakonec.
Nicole se na mě nechápavě podívala a zamračila se.
Neurčitě jsem mávl rukou. ,,No, po tom všem. Moc jsme spolu nemluvili"
Nicole se pousmála. ,,Hraješ si na starostlivého bratra?"
Povytáhl jsem obočí. ,,Pokud vím, tak jsi to vždycky byla ty, kdo vehementně hlásala, že si ničím život a že to nesmíš dovolit"
Nicole se zašklebila. ,,To jsem říkala předtím" připomněla mi. ,,Teď... Teď si asi ničíme život oba"
Šli jsme pomalu, abychom nedošli do jídelny hned. ,,No a... Jak to všechno snášíš?"
Ačkoliv Nicole poznala mou snahu, vynahradit jí ty nevyřčené rozhovory, odpověděla mi: ,,Zabijáci jsou opravdu skvělí. To jsem poznala i předtím, než jsem se dozvěděla o příšerách"
S úšklebkem jsem do ní strčil. ,,Obzvlášť jeden, co?"
Nicole si odfrkla. ,,Říká kluk, který chodí s mou kamarádkou"
,,A ty s mým kamarádem"
,,Hm" byla jediná reakce.
,,No a jinak... Jak bych to měla snášet? Fajn, nadšená nejsem z existence příšer a už vůbec ne z existence Noční můry, ale co bych s tím asi tak měla dělat?" Pokračovala. ,,Musíme věřit, že najdeme ty dvě holky a zničíme portály"
,,Stejně nechápu, jak zničit portály, když Noční můra ovládá tělo Marie" poznamenal jsem a pak jsem si všiml, jak sebou Nicole trhla. No jasně. Pořád byla z téhle malé drobnosti trochu přešlá.
,,Nějak to uděláme" vyhrkla Nicole rychle, jelikož už se o tom nechtěla dál bavit. Pak jsme oba vkročili do jídelny a k naší velké smůle tu bylo pořád co uklízet.

✴Nicole✴

,,Ono furt prší?" Zamručela Anja dalšího rána. Překvapeně jsem se na ní podívala. Nikdy nevstávala tak brzo, to jenom já byla v tomhle divná.
,,Jo, prší" řekla jsem a usmála se. Déšť byl skvělý, nevěděla jsem proč ho všichni tak nesnáší. Seděla jsem v jídelně-která byla úspěšně zbavena všeho nepořádku-a pila čaj, přičemž jsem se dívala z okna a pozorovala, jak na sklo dopadají kapky deště.
,,Máme kafe?" Zeptala se Anja a já se na ní podívala. ,,Odkdy piješ kafe?" Podivila jsem se a Anja pokrčila rameny. ,,Vlastně ani nevím" řekla a zívla.
,,Proč jsi vstala tak brzo?" Zeptala jsem se a Anja se zašklebila. ,,Frosty chrápe"
Pobaveně jsem si odfrkla.
Anja se chvíli hrabala v políčkách, ale když nenašla žádnou kávu, jenom se bezeslova obrátila a odešla, asi znovu spát.
Kdybych byla kdokoliv jiný než vyvolená, asi bych projížděla sociální sítě a nudila se. Teď jsem ostražitě pozorovala svět venku, ve snaze zahlédnout nějaké příšery. Každou noc i den jsme měli rozmístěné hlídky, které se pravidelně střídali. Nechtěli jsme dopustit, aby nás příšery zase zastihly nepřipravené.
Najednou jsem venku u dveří zahlédla pohyb a zpozorněla jsem. V rychlosti jsem dopila čaj, nechala hrníček na stole a vyrazila ke dveřím.
Nadechla jsem se a nasadila si na ruku náramek. Pak jsem opatrně otevřela dveře, připravená zaútočit.
Místo příšery jsem před dveřmi uviděla bílou kočku.
Měla promočený a špinavý kožich a mňoukla jako o život.
,,Božíčku, co tady děláš?" Rozplývala jsem se nad tím ubohým zvířátkem a opatrně ho vzala do náruče. Ignorovala jsem fakt, že jsem nyní byla celá mokrá.
Kočka okamžitě přestala mňoukat a já jí odnesla do koupelny. Musím z ní smýt tu špínu a pak jí dát něco najíst.