☄Zack☄

Kolem mě byla tma. Jenom tma.
,,Dnes" zašeptal nějaký hlas, který nedokázal určit. ,,Dnes, až bude měsíc nejvýš, zaútočí. Zaútočí obrovskou silou s obrovskou armádou. Popadáte před ní jako suché listí v zimní bouři.
Nesmí získat světlonošku. Jinak budete ztraceni"

Tohle bylo to nejkratší vidění, jaké jsem kdy měl. Ale také bylo to nejhorší. ,,Vstávat!" Zakřičel jsem. ,,Dělejte! Honem, honem!"
Křičel jsem jako splašený, jelikož jsem si uvědomila že za chvíli bude půlnoc.
Vyvolení kolem mě se začali rychle probouzet a zmateně se mě vyptávali.
,,Není čas!" Vykřikl jsem a vymrštil se z postele. ,,Zaútočí dnes! O půlnoci!"
Skoro jsem cítil ty vlny strachu, které ze všech vyzařovaly. Přesto se mu nepoddali.
Okamžitě si rozdělili úkoly-někdo šel upozornit hlídky, jiní šli vzbudit ostatní v jiných částech domu, další šli připravovat zbraně.
Podíval jsem se na mobil.
23:32.
Máme sotva třicet minut. Mísilo se ve mě vzrušené očekávaní s palčivým strachem. Nemohl jsem zapomenout na to, co jsem slyšel.
Obrovská armáda.

✴Nicole✴

,,Přestaňte tady chrápat!" Vykřikla Ruby a já sebou trhla a probudila se. ,,Jde se do boje"
Zmateně jsem zamrkala.
,,Co?" Křikl Waryen vedle mě, ale to už Ruby byla pryč. Waryen se okamžitě postavil, zatímco já ještě rozespale zpracovávala tuhle informaci. Vážně, nečekejte že když se vzbudím a někdo na mě vybafne s tím, že jdeme bojovat, že z toho budu nějak chytrá.
Waryen mě vyzdvihl na nohy. Neprotestovala jsem a rychle se převlékla. V tuhle chvíli každý z nás ignoroval fakt, že jsme ostatním na očích, teď každý myslel jenom na jednu věc. Útok.
Jsem připravená? Položila jsem si v duchu otázku, zatímco jsme spěchali dolů pro zbraně.
Tam už byli všichni Zabijáci, včetně vedoucích. Všichni vypadalo, jakoby právě vstali-a ono to tak opravdu bylo-snad s vyjímkou Anji, která vypadala dokonale upraveně a to i když jsme šli do boje.
,,Dnes, až bude měsíc nejvýš, zaútočí. Zaútočí obrovskou silou s obrovskou armádou. Popadáte před ní jako suché listí v zimní bouři.
Nesmí získat světlonošku. Jinak budete ztraceni" říkal zrovna Zack. ,,To jsem slyšel"
,,A nemohl to být sen?" Zeptal se Thomas zamračeně.
Zack ho probodl tvrdým pohledem, což jsem nečekala. Vždycky to byl takový nervózní kluk. ,,Ne. Spal jsem, ale poznám vidění, když ho mám" řekl. Jeho odhodlaný hlas nedovolil nikomu nic namítnout.
,,Máme výhodu" řekl Waryen, který se okamžitě ujal velení. ,,Jsme v pozici obránců. Můžeme vyjít na střechu a odtamtud zaútočit. A než se příšerám podaří prolomit bariéru, taky jim to bude chvíli trvat. Thomasi, Jacku, Miku a Tereso. Vy čtyři máte schopnosti, které se spíše hodí na boj z blízka. Počkejte tedy, až se dostanou až k nám, protože předpokládám že se to stane. Nicole, neplýtvej energií na ostatní příšery, o ty se postaráme my. Ty se zaměř na Noční můru"
Přikývla jsem, ačkoliv jsem se chvěla nervozitou a potlačovaným strachem. Měla jsem nepříjemný pocit a to se mi vůbec nelíbilo.
,,Kdyby se něco stalo, kdyby to vypadalo že prohrajeme, udělejte cokoliv, abyste Nicole dostali do bezpečí, rozumíte?" Řekl Waryen tvrdě.
,,Ty myslíš jenom na tu svojí holku, co?" Neodpustila si Angela chladnou poznámku.
Waryen jí probodl vražedným pohledem. ,,Pokud jsi neslyšela? Nesmíme jí ztratit. Pokud zemře, nikdy se nám nepodaří portály zničit. A ano, nemám v plánu jí nechat zemřít" řekl a letmo se na mě podíval. V jeho očích bylo tolik něhy, až mě to dojalo.
,,A teď..." Obrátil se zpátky k ostatním a nebezpečně se usmál. ,,Se připravíme na vraždění příšer"

Zabijáci pracovali nesmírně rychle. Všechny zbraně vynesli nahoru na střechu, hlavně ty do dálky, jelikož ty se budou hodit nejdřív.
Já sama jsem neměla moc co dělat, jenom přihlížet, jak se Zabijáci přemisťují z místa na místo, skoro nemluví a s vražednou přesností plní každý rozkaz. Jejich ledový klid mi dodal odvahu. Tohle nebyla jejich první bitva a já byla hrdá, že můžu dnes stát po jejich boku.
Stála jsem na střeše, měsíc stoupal po obloze. U mých nohou seděla Ryen. Pokoušela jsem se jí někam zavřít, aby byla v bezpečí, ale odmítala mě opustit. Jakoby tušila, že se blíží něco zlého.
K mému boku se připojili Teresa a Anja.
,,No" prolomila ticho Anja. ,,Věřili by jste, že někdy budeme stát na střeše, připevnění do boje s příšerami?"
,,Ani v těch nejdivočejších snech" odpověděla Teresa.
Objala jsem je obě kolem ramen. ,,Opovažte se umřít" varovala jsem je.
Anja se ušklíbla, ačkoliv trochu křečovitě. ,,To říká ta pravá"
,,Všechno dopadne skvěle" ujistila nás Teresa. Zněla sebejistě, očividně svému tvrzení velmi věřila. Přála jsem si mít její optimismus.
Tak jsme nějakou dobu stáli mlčky a srovnávali se s myšlenkou, že dnes můžeme zemřít.
Pak jsem zahlédla Waryena, omluvila se holkám a zamířila k němu. Vypadal nebezpečně krásně. Na sobě měl černé oblečení, v pochvě u pasu meč, fialové oči mu nemilosrdně zářily, bílé vlasy cuchal vítr. Když se však podíval na mě, pousmál se, jakobych byla to jediné, co mu na tváři dokáže vykouzlit úsměv. I v takové situaci.
Pevně mě objal a já zabořila hlavu do jeho hrudi. ,,Neumři, jasný?" Zamumlala jsem. Jen při těch slovech se mi stáhlo hrdlo.
Waryen mě políbil do vlasů. ,,Neboj" slíbil. ,,Nenechám se okrást o ten čas, který máme my dva před sebou"
Zvedla jsem k němu hlavu a podívala se mu do očí. Objala jsem ho kolem krku, zatímco on mě držel kolem pasu. Jemně jsem ho políbila.
Nebyl to dlouhý polibek, jelikož na to jsme neměli čas a oba jsme moc dobře věděli, jak se naše líbání většinou zvrhne, ale i tak byl nesmírně krásný.
,,Vzhůru do boje" zamumlal Waryen.
Neochotně jsem se od něj odtrhla a rozhlédla se kolem sebe.
Zabijáci byli připraveni, i vedoucí. Byli připraveni zemřít, položit život za ten můj. Za ochranu lidstva.
Najednou jsem si uvědomila nevděčnost tohoto... Povolání. Mnoho vyvolených zemřelo, umírá a ještě zemře za to, aby chránili lidi, a stejně jim nikdo nevyjádří víc úcty, než mrtvému, pouličnímu psovi.
Vzpomněla jsem si na otcova slova:
,Máte dar. Máte dar pomáhat lidem, ačkoliv většina si to nezaslouží. Ale to už je hold nevděčné povolání dobrých lidí'
Měl pravdu. Ale někdo lidi chránit musí. Tak proč ne my?
Všude bylo ticho, ve vzduchu se vznášelo nehybné očekávání. Měsíc zaléval střechu studeným, bledým světlem a já se dívala dolů, dolů mezi stromy.
A pak se vynořila první příšera.