,,Ach, moji milí Zabijáci!" Zahučel nám v uších hlas, který jsme neomylně poznali-teda ti, kteří už měli s Noční můrou co do činění. ,,To jste pořád nepochopili, že odpor je marný?"
Podívala jsem se kolem sebe, ale nikde jsem jí neviděla.
,,Nahoře" zašvitořila Noční můra a já zděšeně zvedla hlavu.
Noční můra se vznášela na pozadí úplňku, temná a děsivá. Ale vypadala jinak, než když jsem jí viděla naposledy, úplně jinak. Kdybych neslyšela její hlas, nejspíš bych nevěděla, kdo to je. Vypadala jako krásná, hrozivě krásná žena s dlouhými, bílými vlasy. Na sobě měla fialové, obrněné šaty, které vepředu byli useknuté jako sukně a vzadu naopak dlouhé. Z hlavy jí trčely zakroucené rohy a držela se ve vzduchu pomocí velkých, rudočerných křídel. Měřila si nás červenýma očima.
,,Pokud vím, vždycky jsme tě porazili!" Vykřikl Waryen. ,,Proč bychom si měli myslet, že odpor je marný?"
Noční můra k němu obrátila chladný pohled. ,,Kdybych chtěla, mohla bych vás porazit hned první den, co jsme se setkali. Neměli byste sebemenší šanci. Ublížit mi nemůžete" zasmála se.
,,Já jo!" Řekla jsem odhodlaněji, než jsem se cítila.
Noční můra mávla rukou. ,,To platilo možná kdysi" řekla posměšně. ,,Ale teď už ne"
Luskla prsty-které konečně měla-a vedle ní vystoupal daler, který v pařátech svíral bezvládnou Marii. Měla roztrhané oblečení, byla bledá a špinavá, ale jinak byla naživu, nebo jsem to tak aspoň soudila.
,,Marie!" Vykřikly jsme s Teresou, Anjou a Ruby jednohlasně.
,,Jak vidíš, už mám své vlastní tělo a kdybych tuhle holku k něčemu nepotřebovala, okamžitě bych jí zabila" řekla Noční můra. Začala jsem pomalu zvedat ruce, připravená na ní vystřelit paprsek světla.
,,Ale ačkoliv jí potřebuji, myslím že nebude vadit, když jí třeba vyříznu oči nebo useknu ruku, co říkáte? Takže okamžitě přestaň zvedat svojí ruku, drahá Nicole" zavrčela a chladně se na mě podívala. Ztuhla jsem a koutkem oka viděla, jak daler zatnul pařáty hlouběji do masa Marie a ona tiše zasténala. Zmateně zvedla hlavu a podívala se mi přímo do očí.
,,Marie!" Zvolala Ruby a blondýna na ní obrátila nechápavý pohled. Pak se zhrozeně podívala kolem sebe, jakoby si konečně uvědomila, co se děje. A začala křičet.
,,Zmlkni!" Zavrčela Noční můra a daler dívkou zatřásl. Marie se zajíkla, ale zmlkla.
Pěnil ve mě vztek, když jsem viděla jak Noční můra s Marií zachází.
,,Povyšujete se nad příšery a říkáte, že jste lepší, že chráníte lidstvo" začala Noční můra svůj proslov. Moc dobře věděla, že nás má v hrsti. Jestli se o cokoliv pokusíme, ublíží Marii. Příšery pod námi a na střeše přestaly bojovat a poslouchaly Noční můru.
,,Pche" odfrkla si Noční můra. ,,Proč se vůbec snažíte o záchranu těch hloupých tvorů? Riskujete životy a oni to ani neví. Krvácíte a umírate pro ně a jediné, čeho se vám dostane jsou pomluvy"
,,O co se snažíš?" Vyštěkl Waryen. ,,Dostat nás na svojí stranu? Vyvolení po boku příšer bojovat nikdy nebudou"
Noční můra se zasmála. ,,O to se ani nesnažím. Ani příšery nikdy nebudou bojovat po boku vyvolených. Jenom vám říkám, že všechny oběti, všechna prolita krev, to všechno bylo úplně zbytečné. Ale pokračujme. Tvrdíte, že jste lepší než příšery. Fajn, dokažte mi, že je to pravda. Vydejte mi světlonošku a já ty dvě zabiju milosrdně a rychle-nic je nebude bolet. Neuděláte-li to, tady Marii vyříznu oči a Nicole si stejně vezmu. A zabije je obě tou nejhorší a nejpomalejší smrtí. Sám jsi to viděl, Waryene"
Waryen si odplivl. ,,Myslíš, že tě necháme jen tak jít s Marií a Nicole? Že nebudeme bojovat za jejich záchranu?"
Noční můra si netrpělivě povzdechla. ,,To jsem mohla tušit" řekla. ,,A pak, kdo je tu horší"
V tu chvíli rozpažila ruce, ze kterých jí vytrysklo obrovské množství černých šlahounů. Nikdo nestačil nic dělat, pevně se kolem nich omotali, i kolem mě.
Noční můra smutně zavrtěla hlavou. ,,Jste hloupí" řekla lítostivě. ,,Nabídla jsem vám přijatelné řešení. Ale jak chcete. Aspoň se pobavím"
Zabijáci se vzpíraly těm šlahounům, viděla jsem jak používají všemožné schopnosti, ale nedaří se jim.
A pak začali křičet.
Zděšeně jsem vytřeštila oči, když jsem si všimla stružek krve, které odkapávaly na zem. To provazce temnoty ještě povzbudilo.
Odmítavě jsem zavrtěla hlavou a probudila ve svých rukách světlo. Provazce se jako hadi se syčením stáhly a já klesla na kolena.
Noční můra se na mě podívala a vystřelila po mě další obrovskou, temnou střelu. Tak tak jsem natáhla ruku a z dlaně mi vyletěl zlatý paprsek, který se srazil s tím temným. Výbuch, který způsobila srážka dvou střel mě odhodil o něco dál.
Vystřelila jsem další paprsky na provazce, které se chystali omotat kolem mých nohou. Najednou jsem si něčeho všimla. Noční můra se nemůže hýbat, když ovládá provazce. Kdyby ano, určitě už by to udělala.
Viděla jsem, že jeden vyslala k Marii a ten se jí začal omotávat kolem těla. Začala křičet, ale jeden ze šlahounů jí vlezl do pusy a spolehlivě jí umlčel.
Stejně tak jako se začali tišit výkřiky Zabijáků. Vjel do mě vztek.
Postavila jsem se na nohy a odrazila všechny provazce temnoty, které po mě Noční můra vyslala.
,,Nemůžeš se mi bránit!" Vykřikla rozzuřeně.
,,Můžu!" Odmítla jsem a v rychlosti přemýšlela, co dělat. Nenapadlo mě nic jiného, než zaútočit na Noční můru přímo.
Vytvořila jsem v rukách obrovskou světelnou kouli a tu vyslala na Noční můru. Ta si kolem sebe vytvořila štít z neprostupné temnoty. Poklesla jsem na mysli, ale nevzdala jsem se. Vrhala jsem na ní jednu světelnou střelu za druhou, ve snaze jí aspoň jednou zasáhnout. Kdykoliv předtím jsem se jí totiž dotkla světlem, zmizela. K tomu jsem upínala veškerou svou naději.
Začaly mi docházet síly, ale nepřestávala jsem útočit. Slyšela jsem, jak moji přátelé vzadu pořád neúnavně bojují s provazci temnoty, ale nemohli nic dělat.
Ani to nebyl boj. Noční můra svázala temnotou až moc lidí na to, aby byla schopná se ještě bránit.
,,Zastavte jí!" Vykřikla, když jsem znovu vyslala jednu světelnou střelu.
Silaj, který stál nedaleko se na mě vrhnul, ale to nečekal, že se na něj vrhne rozběsněné, bílé klubko chlupů. Neměla jsem čas přemýšlet, jak je možné že Ryen trhá silaje s podivuhodnou lehkostí na kusy. Vrhly se po mě další příšery.
Jednu z ničeho nic zasáhl blesk, nad druhou se objevila srdíčka, třetí se uprostřed pohybu proměnila v kámen.
Rychle jsem se ohlédla. Zabijáci sice nemohli bojovat s provazci temnoty, které je svazovaly, ale stále dokázali střílet po příšerách, které útočili po mě, ačkoliv neměli moc sil. Střetla jsem se s Waryenovým pohledem, ale rychle jsem se odvrátila a shromáždila v sobě co nejvíc světelné síly. Bublal ve mě vztek.
Na střechu se najednou vyšplhalo obrovské množství příšer a Zabijáci je nestačili ničit, už jen proto že se nemohli hýbat.
Ignorovala jsem je a zavrčela jsem. Pak jsem natáhla obě ruce před sebe a z nich vyletěl ohromující, bílozlatý paprsek, který byl skoro tak široký jako auto. Okamžitě jsem se zhroutila na zem, před očima jsem měla mžitky a cítila jsem, jak mi srdce nepravidelně bije. Ta únava byla nesnesitelná.
,,Ne!" Slyšela jsem výkřik Noční můry a viděla jsem, jak všechna temná vlákna zmizela. Noční můra spadla na střechu a já si zděšeně uvědomila, že se nevypařila jako vždy. Šaty a vlasy měla ohořelé a vypadala, jakoby se měla za chvíli rozpadnout.
Přesto natáhla prst a vystřelila jeden z temných paprsků po Waryenovi.
Srdce mi vynechalo úder, když ho zasáhl a on se zhroutil na zem.
Noční můra namáhavě vstala a nemilosrdně přikázala příšerám: ,,Světlonošku zajměte. Ostatní zabijte"
Pak se snesla ze střechy a odletěla do noci.
Já jsem nic nevnímala, jenom jsem se připlazila k Waryenovi. Kolem nás zuřil boj, Zabijáci krváceli z mnoha ran, které jim způsobili temné provazce a byli vyčerpání-přesto se nevzdávali a bojovali do posledního dechu.
,,Nicholasi!" Vykřikla jsem při pohledu na Waryena. Ztěžka dýchal a na tričku se mu šířila černá skvrna. Blonďatý vyvolený ke mě přiskočil tak rychle, jak jen dokázal se svými vlastními zraněními. Vytřeštil oči, když to viděl.
,,Co to je?" Vykoktala jsem. Černá skvrna postupovala dál.
,,Já nevím" řekl Nicholas vytřeštěně a natáhl ruce nad Waryenovu hruď. Jeho léčivé kouzlo však neudělalo vůbec nic, ani nezabránil skvrně se šířit.
Začínala jsem cítit děs a paniku, když jsem zahlédla jak kůže na Waryenově krku tmavne.
,,Musíme něco dělat!" Vykřikla jsem zděšeně. Nicholas si vztekle mumlal a stále kroužil zářícíma rukama nad Waryenem, jenže se nic nedělo.
V očích mě pálily slzy, ale jen jsme je naštvaně setřela. Otočila jsem se na ostatní. ,,Pomozte někdo!" Zakřičela jsem naléhavě. Několik Zabijáků se otočilo, ale nemohli nic dělat, jelikož příšery stále přibývaly a přibývaly.
,,Nicole..."
Ten chraplavý šepot mě donutil, otočit se k Waryenovi. Oči měl pootevřené, jakoby ho i to stálo velkou námahu.
Setkala jsem se z jeho pohledem.
Zlatá narazila na fialovou.
Nic jiného najednou neexistovalo, jakoby se celý svět kolem zamlžil a jediným jasným obrysem byl on. Přesně jako poprvé. Přesně jako když jsme se na sebe poprvé podívali. Když jsme poprvé ucítili, že jsme si souzeni, že ten druhý je naší spřízněnou duší.
,,Nicole" zopakoval Waryen už trochu silněji. ,,Poslouchej..."
,,Nemluv" zavrčela jsem. Špatně jsem přes slzy viděla. Svíral mě palčivý strach, strach o jeho život. ,,Akorát se vyčerpáš"
Waryen se unaveně pousmál. ,,To už je jedno"
Vytřeštila jsem oči. ,,Nech si ty depresivní řeči!" Vyštěkla jsem. ,,Už jednou jsem ti říkala, že odmítám něco takového poslouchat"
Úsměv, který mi věnoval byl jen pouhým odrazem těch jeho krásných úsměvu, které měl vždycky schované jenom pro mě. ,,Kdo je tu vůdce?" Zeptal se chraplavě.
Černá skvrna už se dostala až ke krku.
,,Stejně jsem nikdy neposlouchala" zašeptala jsem. Jasně jsem cítila, jak mi po tvářích stékají slzy.
Waryen se namáhavě natáhl, při tom skřivil tvář bolestí, až mě to zasáhlo a palcem slzy setřel. ,,No tak" zamumlal.
Zamračila jsem se na něj. ,,Ty... Ty se uzdravíš!"
Waryen si povzdechl. ,,Nejsem si tím tak..." Zakašlal. ,,Jistý"
Chtěla jsem se rozhlédnout kolem sebe a zjistit, jak jsou na tom ostatní, ale nedokázala jsem odtrhnout pohled od Waryena.
,,A teď mě poslouchej" řekl Waryen chraplavě. Jeho hlas už byl tak tichý, že jsem se musela nahnout blíž k němu. Slzy mi tekly proudem, ale nesnažila jsem se je zastavit.
Waryen si zapletl ruce do mých vlasů a dychtivě přitiskl své rty na mé. Polibek jsem mu váhavě opětovala, nevěděla jsem, jestli ho to náhodou nebolí. Cítila jsem své vlastní slzy a zároveň jeho neodolatelnou chuť.
,,Někdo by mohl říct" zašeptal Waryen mezi polibky. ,,Že člověk se nemůže zamilovat do někoho po dvou měsících"
Odmlčel se. ,,To není pravda. Miluji tě a nelituji toho. Nelituji toho, že jsem tě poznal, že jsme spřízněné duše. Jediná věc které lituji je... Že jsme neměli víc času..."
A pak to bylo pryč.
On zemřel a s ním i můj svět.