Stellaris stála na nádvoří, kam ji odvedl poněkud ukřičený mladík. Prodírala se hlučným davem až k malému pódiu, které bylo postaveno u jedné z mnohých hradeb.

Za tu krátkou dobu co zde byla (konkrétně dva dny) se už trochu vyznala v nejbližším okolí. To jí hodně usnadnilo život, zvlášť když se jí ten hoch ztratil z dohledu. Když ale nyní stála uprostřed davu, na nějakého mladíka dočista zapomněla. To, co tady právě viděla jí donutilo zapomenout na vše, pomalu i na vlastní dech.

,,To není možné..." Vydechla nadšeně Stellaris. Ani ne deset kroků od ní stála a usmívala se postava, která nemohla být o moc starší než ona sama. Šedohnědé vlasy se jí vlnily až po prsa, zelezná barva jí zářila z očí.

Stella se snažila prodrat davem blíž k té osobě, aby se přesvědčila o tom, co viděla. Když došla k oné postavě (která ji skoro o půl hlavy převyšovala), poznala, že se nespletla.

,, Nito, jsi to ty!?" Vyvřískla nadšením Stellaris. Mladá felinka se k ní otočila čelem a soustředěně svraštila čelo, jak si usilovně snažila na tu mladou tvář před ní rozpomenout. A pak se jí rozblesklo.

,, Stellaris!" Obvykle vážná a zdrženlivá dívka se hrnula do Stellariina obětí. Stellaris jí obětí sice nenabízela, jen se snažila udržet rovnováhu v bouřlivém davu, když ji ale felinka začala objímat, oplatila to.

Bylo to šťastné shledání. Dívky si už ve Fregey padly do oka a Nita, byť si to nechtěla přiznat, si tu mladou Atrayskou holčinu oblíbila.

Chvíle štěstí ale brzy pominula. V hluku davu nezaregistrovali kdy ta rvačka začala, ale teď už si získala jejich pozornost. Obě nyní couvali do bezpečí od dvou chlapců, nejspíš seveřanů.

Všude byla krev. Ve zmítajícím se klubku soupeřů ale nebylo vidět, který z mladíků je raněn. Pak jeden světlovlasý nalehl na svého soka a...

,, Vždyť on nemá ruku!" Vykřikla Stellaris. Nita, stejně jako zbytek davu, si po jejím křiku tuto skutečnost také uvědomili. Spousta začala zděšeně křičet, jiní se hrnuli na pomoc bezrukému.

Nita vzala věc do vlastních rukou. Vletěla mezi ty dva jak blesk a krev nekrev, ruka neruka, oba od sebe odtrhla. Jako každá feliňanka měla i ona vysouvací drápky, které jim právě teď zarývala do ramenou. Zkrotli jako beránci.

,, Co se to tady děje!?" Konečně dorazil někdo povolaný. Chytil oba hochy za zátilky a otočil si je k sobě. Když je donutil pohlédnout mu do očí, zeptal se nebezpečně potichu: ,, Nebudu se ptát, kdo z vás si začal. Ale jestli se to bude ještě jednou opakovat, nepřejete si mě." Muž měl nejspíš obrovskou sílu, protože oba chlapce jako nic zvedl a hodil do davu. Pak se otočil a odešel.

Nikdo se o zranění kluků nestaral. Kluk bez ruky byl očividně úplně v pohodě, o svou končetinu přišel už dávno. Blonďákovi crčela z nosu krev, ale jinak také vypadal v pohodě. Ještě hodil na bezručku vražedně nenávistný pohled a pak se ztratil v davu.

,, Lidé, Felini, ostrované a Dor Aboreti, oficiálně vás vítáme v Seldoře. Jmenuji se Navaari T'mathae a jsem velitel této základny.

Jsme rádi, že vás letos dorazilo tolik. Někteří přešli celý kontinent, jen aby dorazili sem bez nejmenšího tušení, co se bude dít dál. Dneškem ale vaše nevědomí končí. Byli jste vybráni, aby se z vás stála nová generace jezdců, aby jste chránili své domovy, domovy svých blízkých, zabraňovali válkám a uzavírali příměří. V následujících šesti letech se budeme držet našeho hesla: Mírem k míru!"

V tu chvíli se k muži na stupínku, který přišel nepozorován během rvačky, přidali i další hlasy a zaskandovali Navaariho poslední slova. Mírem k míru se ozývalo všude.

,, A teď trochu organizace. Budou vám rozdány dotazníky ve kterých vyplníte jméno, národnost a příjmení. Bude tam okolo třiceti otázek, prosíme, aby jste vyplnili všechny. Pokud neumíte číst, můžete se přidat támhle k mistrni Daniane, pomůže vám při vyplňování.

Až budete mít hotovo, odevzdejte ho právě mistrni Daniane. Nějaké dotazy?" Po zakončení monologu je začal všechny provrtávat pohledem. Díky tomu si Stellaris všimla, že Navaari má oranžové oči. Řekla tuto skutečnost feliňance, která stála trpělivě po její pravici. Nita jen pokrčila rameny a odvětila, že ,,většina ostrovanů je má oranžové". Dál už se barvami čehokoli nezaobíraly.

Stellaris moc dobře věděla, že většina dětí okolo ní číst i psát umí. Když se hnala za ukřičeným klukem, dokonce o jednoho vášnivého čtenáře málem zakopla. Nevypadal ale že by si vůbec něčeho všiml, tak tento incident rychle vytěsnila z hlavy.

Nic to ale neměnilo na tom, že se teď nutně potřebovala k té mistrni, jejíž jméno zapomněla hned po vyřčení. Nenápadně se snažila odplížit se pryč, ale hustota davu jí to poněkud ztěžovala.

Už byla skoro pryč, když se jí lem kalhot za něco zachytil a ozvalo se nemilosrdné dřřřříííííp. Cesta z davu pak byla daleko snazší, ale nemilosrdné dřřřříííííp dosahovalo nepříjemně vysoko a Stellaris bylo velmi trapně. Rychle se prodrala z davu a snažila se dřřřříííííp nějak zamaskovat, protože pobíhat po místě plném lidí napůl nahá není nic příjemného.

Pak zahlédla mistrni, která stála po boku Navaariho, jak svižným krokem jde k podivnému stanu listově zelené barvy. Stellaris nemeškala a šla za ní, protože uvnitř stanu by mohlo být šero, které by její dřřřříííííp zamaskovalo.

Uvnitř stanu bylo skutečně šero, vlastně téměř tma. Stella si to uvědomila ihned jak vstoupila, protože okamžitě zakopla o lavici. Tiše zaskučela a doufala, že někdo rozsvítí. Jejímu přání ale nemělo být vyhověno, a tak čekala, než znovu někdo odhrne vstupní dílec plachtoviny (aby ho odhrnula sama nepřicházelo v úvahu, protože ve tmě velmi rychle ztratila orientaci), aby do prostor stanu vrhl trochu světla.

,, Stellaris Moontraya?" Zašeptal jí někdo těsně u ucha. Vyjekla a uskočila jak střelený zajíc.

Následující chvíle probíhali dost monotónně. Daniana měla zase nějaký proslov, který Stellaris vůbec nevnímala (a měla podezření, že rozhodně nebyla jediná) a pak ji osoba zahalená v černém hábitu, která dívku šeptnutím vyděsila u vchodu, odvedla k židli s jakousi lucernou bez plamene. Tam s ní (nejspíš) mladík, kterému v duchu říkala Igor, prošel všechny otázky, její odpovědi pečlivě zaznamenával a následně ji seznámil s chodem celé základny Sae'Eldory.

Jedna ze zvláštností, které Stellaris nadchly a vyvedly z míry, byl školní rozvrh. Igor jí řekl, že do školy bude chodit každý den počínaje zítřkem. Na jejím rozvrhu se to hemžilo spousty předměty, od jazyků a matiky po zeměpisné znalosti, teorii a historii magie, hodinu s draky a létání na nich, a ještě pár prázdných políček na volitelné předměty. Dále tady pak každý den ráno byla zvýrazněna hodina písma, na kterou měla Stellaris docházet, aby se naučila číst a psát.

A pak byla ze stanu propuštěna se slovy, že si může dělat co chce.

Hola osoby.
Tak tu máme další kapitolu o 998 slovech, ve které se toho moc nejede. Ale protože mi přijde, že píšu dost monotónně (tj. Stellaris pořád někam jde, litá na drakovi, ...), tak jsem se rozhodla udělat takovou klidnou kapitolu.

Zajímavost na konec- kluk, který si četl a o kterého Stellaris zakopla, když sledovala ukřičeného mladíka, se jmenuje Adurax a je to ten samý kluk, který Stellaris zachránil v bažině před pavími tygry.

Sè onrv svedal svitta hvas.