Stellaris se nudila. Na pokoj se jí nechtělo, protože tam byla Reykellie, a ta toho moc nenamluví. Teda, ona byla hodně ukecaná, ale Stellaris neuměla znakovou řeč a tak s ní komunikovat nemohla.

Chodila venku a bloudila po hradě. Pozorovala denní šum a přemýšlela o totálních pitominách, jak už to lidé dělají když se nudí, až najednou zjistila, že stojí na kraji propasti. Nějak jí nešlo do hlavy, že by stavitelé tuhle část pevnosti zapomněli zahradit a tak si sedla a čekala, jestli jí něco nenapoví účel.

Napovědělo. Po asi pěti minutách uslyšela známé bouchání křídel a hned v zápětí spatřila hnědého draka, jakého ještě neviděla. Měl malá široká křídla, středně dlouhý baculatý krk a stejně baculaté nohy, které byly hodně krátké a ocas s palcátem na konci. Dívka to nevěděla, ale právě se setkala s přímo učebnicovým drakem země.

Nu, a tento drak těsně před místem bez hradeb plně roztáhl křídla a naklonil je proti směru letu, takže výrazně zpomalil a měl šanci se svýma nohama zachytit za okraj do propasti. Pak se mocným zabráním svých svalů na nohou vyhoupl celý na malé nádvoříčko, které se za mezerou v hradbě rozprostíralo a přitáhl k tělu křídla jak nejvíc to šlo. Jezdec, kterého si Stellaris všimla až teď, hbitě seskočil z pěti metrů, které dělili dračí sedlo od země a odváděl si draka kamsi do útrob pevnosti.

A pak se ozvali zvony. Stellaris to nepřekvapilo, za ty dva dny co tady byla si už zvykla, že zvonem se svolává na jídlo. Horší bude ale se vymotat ze spleti uliček a nádvoříček až k hlavní budově pro výdej jídla, což se při Stellariině orientačním smyslu ukázalo jako dost těžký úkol. Procházejících po chvilce začalo přibývat, takže se mohla jen vést s davem a doufat, že je to banda hladových krků.

Když už konečně byla v jídelně a hrdě nesla svůj chleba s máslem tvořící její večeři, spatřila přicházet kapitána téhle základny. Věděla, že by jeho jméno měla znát, ale na pamatování jmen byla hodně slabá. Ostatní v jídelně jeho přítomnost zaregistrovali také, takže se za ním otočila každá hlava v místnosti.

,, Zdravím." Začal poměrně nenuceně Navaari T'mathae, jak se onen kapitán jmenoval. ,, Jak jistě víte, máte se stát jezdci. A jezdec by měl mít draka... Daňo, kde mám ty papíry na proslov?"

Daniana, která seděla u jednoho ze stolů a jedla večeři se ani neohlédla. Jen polkla a ukázala na štos papírů u jedné ze stěn s posměšným hledej. Navaari se netvářil zrovna nadšeně, ale jinak to přešel.

,, No, tak asi tuhle část přeskočíme. Ještě než se pořádně najíte vás zavedeme do jedné síně s vejci, protože by se vám mohlo udělat blbě. Tam si vytvoříte pouto s vejcem a můžete jít dlabat. Ještě někdo něco?" Navaari se opět zahleděl ke stolu, kde seděla Damiana a zbytek učitelského sboru. Když si všiml, že stůl je už téměř prázdný (vlastně úplně, kdybychom nepočítali zakrslého chlupatého dědulu, který nejspíš vůbec netušil co se děje), jen si povzdechl a obrátil se spět k dětem.

,,Tohle bude ještě dlouhý." Povzdechl si.

~*~*~

Seděli v pracovně. Mikari něco škrábal na papír a téměř všichni v místnosti čekali, až konečně odpoví na otázku.

Téměř všichni. Aldlir, Mikari i Navaari odpověď znali, ale Navaari i Aldlir se rozhodli, že ve vysvětlování nechají Mikariho samotného. A on to samozřejmě věděl.

,, No, eh..." Ozvalo se od něj zdrženlivě. Ještě nedopsal proslov pro Navaariho a už musel vymyslet něco nového? Tohle se mu nelíbilo, stejně jako to, že ho v tom Aldlir i Navaari nechali.

,, Věc se má tak, že nemáme dostatek stínovců na očarování, takže obřad s vajci budeme muset rozkouskovat." Navaarimu se zželelo Mikariho, takže odpověděl místo něj. Věděl, že když Mik něco píše, nedokáže se soustředit na nic jiného.

Ještě by býval pokračoval, kdyby se nesměle Shiloh nezeptala: ,, Pardon, očarování?"

Celá místnost nyní očima vězela na mladé mistrni, která právě projevila svou neznalost. Služebně zde byla nejkratší dobu a spoutání, jak se doopravdy obřad s vejci jmenoval, zažila jen jako učeň. Nevěděla, jak to celé funguje.

,, No, jo. Očarování." Potvrdil jeden z mistrů. Nepochopil důvod Shilohina zdráhání. A očividně nebyl jediný. V místnosti započal šepot, který se jistojistě týkal právě tohoto malého trapasu.

Aldlir se náhle zjevil přímo za Shiloh a téměř šeptem začal vysvětlovat. Když poprvé promluvil, lekla se a otočila se tak prudce, že svými rozevlátými kadeřemi švihla Aldlira do obličeje.

A tak nyní mistři stojí v hale a sledují předem určené vybírání, které stvoří novou generaci jezdců.

~*~*~

Šedá místnost osvětlená jedinou pochodní nevypadala něčím zvláštně.
Byla tam okna (i když zatažena závěsem), stoly u stěn i s židlemi, na stěnách visely obrazy. Vypadalo to jako běžná pracovna, až na to, že zde byli na stolech a židlích podél stěn vyrovnaná dračí vejce.

Jakmile tento malý a docela nepodstatný detail upoutal vaši pozornost, přestali jste si okamžitě všímat zařazených závěsů nebo chcíplé krysy. Oči jste měli jen pro tu různorodou sbírku vajec.

Stejně jako čtrnáctiletí chlapci a dívky, kteří sem byli zavedeni. Stellaris, která stála na okraji hloučku dětí, se zaujetím sledovala jednu skupinu vajec, která si byla tvarem dost podobná. Těch skupinek s podobnostmi tady bylo více a Stellaris díky tomu došlo, že jsou to vejce jednotlivých druhů draků. S prohlídkou ale musela přestat, protože z učitelského hloučku vystoupil muž Morten a začal předčítat jména.

,, Adurax Therakel Ankanto." Přečetl sebejistým hlasem Morten. Stellaris mohla jen obdivovat jeho hlas, protože způsob jakým Aldanovo jméno vyslovil dodal že chvíli tajemnou a majestátní atmosféru.

Z davu se začal soukat světlovlasý mladík, asi o hlavu menší než Stellaris. Ta si toho všimla jen díky tomu, že sama byla dost malá a udělalo jí dobře, když se mohla na někoho dívat z vrchu.

Adurax prošel kolem ostatních dětí a zastavil se u prostřed místnosti. Pomalu se rozhlížel, až mu zrak padl na žluté vejce s ostrými šupinami. Když se nad tím Stellaris ale později zamyslela, všechna vejce byla do žluta. Teď ale barva nehrála nejmenší roli, protože vejce po Aduraxově doteku slabě zazářilo a trochu zesvětlalo.

Když Adurax odcházel s vejcem v náručí, děti mu uhýbali z cesty a tleskali. Když prošel kolem Stellaris, poznala v něm vášnivého čtenáře, o kterého dnes dopoledne málem zakopla. Pak jen pokrčila rameny, protože Morten začal číst další jméno.

Před Stellaris bylo ještě spousta lidí. Pokaždé, když se vejce rozzářilo, začala tleskat. Když konečně přišla řada na ni, přeběhl ji mráz po zádech.

,, Stellaris Atraya Moontraya."

Bylo to tady. Získá draka a stane se dračím jezdcem. Vratkým krokem vešla do prostředka místnosti a tam se zastavila. V tu chvíli přez samou nervozitu nebyla schopná rozeznat ani drobné rozdíly mezi vejci, kterých si všimla už dříve. Teď jen stála a koukala.

A pak se jí v hlavě ozval ten hlas. Slabý našeptávač, který říkal aby se otočila. Stuhlá nervozitou se pomalu natočila, až jí do zorného pole padlo jedno vejce. Nevypadalo nijak zvláštně, ale její pozornost stejně upoutalo.

Pomalým krokem se tedy začala přibližovat. Čím byla blíže, tím více jí připadalo, že je okolo vejce jakási aura. Když už bylo na dosah, vztáhla po něm ruce a své vejce uchopila.

Před očima měla náhle bílo. Pak v tom světle uviděla obraz, jako kdyby vzpomínku. Věděla ale, že tohle se nikdy nestalo. Byl tam drak letící k zapadajícímu slunci a na pláni pod ním postava v zakrváceném brněním. Pak obraz skončil a Stellaris zase vnímala realitu.

Uslyšela potlesk a věděla, že byl jen a jen pro ni.

Zdravím.
Tak co říkáte? Má někdo nápad co za draka Stellaris bude mít?

Tahle kapitola původně měla být celkově druhá. Celá první část "Pozemská" jak už jsem dříve řekla měla být první kapitola. Myslím ale, že takhle je to lepší.

Zajímalo by mě jaký názor máte na postavy. Je jedno koho si vyberete, hlavní je že máte vůbec nějaký názor. Co si například myslíte o Stellaris jako o hlavní postavě? Líbí se vám, nebo vám není sympatická?

Jsem otevřená všemu co mi chcete říct.
Mějte se dobře a užívejte prázdniny!

Sè onrv svedal svitta hvas.