Chladný mořský vítr bičoval břehy ostrůvku v severozápadní části Marie. Černé vlny dorážely na písčitou pláž plnou vybledlých zrnek písku. Od hladiny moře se v písku táhla dlouhá široká stopa, na jejímž konci se nacházela pramice. Od ní vedly dva páry bosých nohou směrem k nedalekému městečku. „Dokázali jsme to, Leorel. Támhle je Podvodopádí," promluvil mužský hlas, propukající až v radostný smích.

„Chudáček," přitiskla si plačtivě žena na hruď dítě zabalené v několika vrstvách látek, „nemohl si ani prohlédnout svět, který ho chce zabít."

„Leorel," objal ji muž kolem ramen, „oba víme, co se stane, když se vrátí s námi. Draia je pro něj rozsudek smrti. Při troše štěstí ho zabijí ihned, bezbolestně. V horším případě ho budou mučit, dokud je nezačne o smrt sám prosit. Tohle je jeho jediná šance."

„Maria není o nic lepší. Márové se tváří, že nejsou barbaři jako Drájové, ale mají své vlastní problémy. Bestiani jsou všichni stejní," odplivla si zhnuseně žena.

„Márové mají s Dráji společné pouze to, že se nebojí použít jakýchkoliv prostředků k dosažení svých cílů. Dokud pro ně bude užitečný, nechají ho naživu."

„Můžeme tu zůstat s ním," trhla sebou žena, aby se vysvobodila z mužova objetí.

„Víš, že to nejde, máme své povinnosti. Bylo už tak sobecké zachránit vlastní dítě, když tisíce jiných trpí a hladoví."

Žena sklopila hlavu a podívala se na spící tvář nemluvněte: „Odpusť mi, maličký," pohladila ho po čelíčku, „a ty mi taky odpusť, Gnaureli. To, že mi pomáháš, se nesetká s pochopením."

Gnaurel zakroutil hlavou: „Není to tvá vina. Slib, který mě váže, jsem dal jemu, ne tobě. Jednoho dne by pravda stejně vyšla najevo."

„Najdeme jiný způsob. Nemusíš vzít vinu na sebe-"

„Leorel," okřikl ji, „oba jsme věděli, jak tohle skončí. Všem bylo jasné, že moje oddanost se týká pouze tebe, ne Podhrabství. Kdybych si měl vybrat mezi tebou ostatními, neváhal bych ani vteřinu."

Leorel v tichosti přikývla. Na výčitky bylo pozdě. V náručí tiskla své děťátko, zatímco po jejím boku kráčel oddaný přítel. S východem slunce se však stane obětí ohavného únosu vlastním důvěrníkem, jehož náklonost přerostla v posedlost. Naštěstí se jí povede utéct, načež se Gnaurel stane vyhnancem, kterému jdou po krku i vlastní lidé. On se však se svým osudem smířil ve chvíli, kdy přišel s touto verzí jejich příběhu.

Dvojice došla na okraj Podvodopádí. Z oken sálalo vřelé teplo domova, tu si rodina Márů dopřávala vydatnou večeři, tam se milenci chystali ulehnout, když zhasla svíce. Každý dům měl svůj příběh, každý obyvatel Podvodopádí měl své tužby, přání a sny. Pro dvojici cizinců tato slova znamenala jediné – bezpečí pro narozené dítě. Nepozorováni proklouzli až k bráně s mříží, na níž byla ledabyle připevněna cedule s nápisem: SUCHOZEMSKOU ŠPÍNU TADY NECHCEME!

Nepříjemné mrazení v zádech donutilo Leorel o krok ustoupit. Gnaurel ji pohladil po zádech: „Mám to udělat já?"

„Ne, j-já se chci," vzlykla roztřeseným hlasem, „rozloučit," linuly se po jejích líčkách slzy.

„Jsi si jistá, že to zvládneš?"

Leorel se zadívala do nevinné tváře svého dítěte. Cítila, jak její ruce tisknou spící tělíčko pevněji pokaždé, když pomyslela na to, že ho odloží a nikdy se nevrátí. Věděla, že je to správné rozhodnutí. Znala své povinnosti a osud, který na jejího potomka čeká, pokud zaváhá. Vzdát se ho by pro ni byla smrt, ale kdyby se mu cokoliv stalo, umírala by s každým nádechem znovu a znovu. Políbila jej na čelo a podala ho opatrně Gnaurelovi: „Omlouvám se, že jsem ti nemohla dát rodinu, kterou si zasloužíš. Dám ti místo toho slib – až přijde čas, najdu tě."

Gnaurel otevřel křídlo brány a opatrně kráčel ke dveřím budovy. Střídavě se díval do zhaslých oken a na chlapce v náručí. Celou cestu věřil, že tohle je ta nejlepší cesta, jak dítě ochránit. Když ho však položil na práh, pocítil poprvé nejistotu. Pozůstatek Trojválky v podobě márského sirotčince se zdál jako chabá naděje na dobrý život. Na ostrůvku v městečku uprostřed široširého moře ho ale nikdo hledat nebude.

Z náprsní kapsy vyndal srolovaný kousek papíru ovázaný přízí: „Tvá matka ti dala slib. Tohle je pro změnu od tvého otce. Promiň, malej," neubránil se Gnaurel úsměvu, „snažil jsem se mu to rozmluvit, ale trval na tom," Gnaurel opakovaně zatahal za šňůrku zvonku, „Nezlob," varoval chlapce.

V patře se rozsvítil plamen svíčky. Signál, že je čas jít. Přeběhl zpět k bráně a popadl Leorel za ruku. Aniž by jí dal možnost naposledy se ohlédnout, táhl ji pryč. Věděl, že žádný moment by nebyl pro ni poslední. Zůstala by tam až do posledního okamžiku, ale to si nemohli dovolit.

Skřípání schodiště ustalo, s cvaknutím zámku se otevřely dveře. Ruka pokrytá tmavě modrými šupinami držela roztřeseně lucernu. Rozespalé zelené oči zasazené do protáhlé hlavy se rozhlížely do tmy po neznámém hostu. Pysky pokryté výrůstky připomínající plnovous zamlaskaly. Oděn pouze v noční košili ucítil, jak mu po zádech přejel chladný noční vánek, až se jeho ploutvičky po zadní stranách hlavy zatřepaly.

Dvůr však zel prázdnotou, tak starému Márovi nezbývalo než se vrátit do postele. S hlavou svěšenou si povzdechl, a tehdy uviděl na prahu hromádku látky.

Na vrchu hromádky byl položen srolovaný papírek. Már položil lucernu na zem a rozvinul ho: „Co je tohle? Je to vůbec napsané komunou? Takové písmo jsem ještě neviděl. A-...A-LE...XAN-D...DAR... Alexandar...?" odhrnul cár látky na stranu a uviděl spící dětskou tvářičku, „u Leviatanovy ploutve!" zhrozil se, když zjistil, že je tvář nemluvněte zcela holá. Žádná srst, žádné šupiny, žádná výrazná barva. Bylo to malé růžové holátko staré nanejvýš pár týdnů.

Muž ho vzal do náručí, druhou rukou sebral lucernu a přešel k bráně. Rozhlédl se do prázdné ulice a zakroutil zmateně hlavou. Shlédl k dítě v náručí, které na něj otevřelo svá rubínová očka: „Kéž by tě nechali umřít někde v lese," pokrčil koutky dolů. Koutkem oka zaznamenal ceduli připevněnou na mříži brány. „Špína," procedil otráveně a prudkým pohybem ji strhl z brány.

* * *

Slunce, jež sotva vyšlo, prosvítalo skrze záclonu na knihy rozprostřené po celé podlaze útulné místnosti. Kvůli dvěma knihovnám zakrývající protilehlé zdi se do pokoje vešla pouze dětská postel a noční stole se skoro vyhořelou svíčkou, jejíž knot stále doutnal. Mezi hromadu rozházených knih ležel polonahý čtyřletý klučina, kterému se ve spánku podařilo sundat si spodní díl svého pyžama.

Těžko říct, co se mu zdálo, než ho ze sna vytrhlo bušení na dveře: „Snídaně! Slyšíš mě, ty blbá zrůdo? Běž se nažrat, nebo tě necháme do oběda o hladu."

S námahou rovnající se tlačení balvanu do prudkého kopce otevřel Alexandar oči. Zčásti svíraný v náruči spánku se marně pokoušel postavit. Jeho tělíčko bylo příliš těžké, aby se mohl zapřít o přeležené ruce. Po řadě neúspěšných pokusů se mu to však povedlo.

Zamžoural na pár nohou stojící před ním. Zatímco bojoval proti vlastnímu tělu, chytil ho starší márský kluk stříbrně šupinatou pracičkou za světlé oříškové vlasy: „Jsi neschopnej jako vždycky. Jak dlouho se ještě budeš válet na zemi? Hni sebou!" vytáhl ho za ně nahoru.

S bolestným syčením se Alexandar postavil na nohy: „Tnyo bnyolnyí!"

„Pořád ses nenaučil mluvit? Celý dny trávíš zalezlej v pokoji, takhle se to v životě nenaučíš," vysmál se mu starší kluk, „co tady vůbec děláš? Prohlížíš si obrázky?" podíval se na knihy povalující se na zemi. Tituly obsahovaly slova, která nedokázal přečíst ani neznal jejich význam. Stránky plné textu doplňovaly podivné ilustrace čehosi, co připomínalo rostlinstvo. Otráveně pustil Alexandara ze svého sevření: „Blbá zrůdo," ulevil si, než za sebou zabouchl dveře.

„Jnyá nyumnyím mlnyuvnyit," zašeptal si pro sebe, než začal hledat chybějící díl svého pyžama.

* * *

V jídelně už nezbylo víc než patka chleba a kousek syrové ryby. Kyselá chuť vlažného čaje kroutila Alexandarovu pusu do všech směrů, ale žízeň zahnala. Být u snídaně poslední ale mělo i své výhody – samotu. Druhé nejmladší dítě v sirotčinci je snadný cíl pro kohokoliv, kdo by měl zájem si upevnit ego. Alexandar byl však o něco menší než ostatní děti, jako by mu vždy chyběl kousek, který dorostl až když bylo pozdě. K jeho smůle a snad ironií osudu byl tohle jeho nejmenší problém. Posměšky schytával především za svou vadu řeči. Přestože uvnitř věděl přesně, co chtěl říct, z jeho hrdla nikdy nevyšla ta správná hláska. Každé slovo znělo jako pisklavé žvatlání nesmyslů.

Okusováním kůrky se postupně dostával k měkkému středu patky. Pomáhal si rozmělněním kůrky v ústech zeleným čajem. Ani poté, co snědl každý drobek, se ale necítil plný. Zbývalo poslední sousto v podobě rybího masa, po němž vrhl naštvaný pohled. Vzpomínka na poslední zkušenost, kdy se odhodlal sníst maso, ho stále provázela. Nerozuměl pocitům, které to v něm vyvolávalo, snad protože byl stále dítětem. Udělal si ale jednoznačný závěr – maso je špatné.

Pootevřenými dveřmi nakoukl do prázdné kuchyně. Když se ujistil, že je vzduch čistý, přispěchal k židli. Přisunul ji k lince a vylezl přes ni nahoru. Ve stoje otevřel dvířka skříňky. Přestože hledal krajíc chleba nebo cokoliv podobného, po obličeji ho pohladila vůně skořicových sušenek. Následoval svůj nos a očichával jednu nádobku za druhou. Přibližujíc se výrazné vůni skořice zaměřil svůj cíl. Vzal do rukou keramickou nádobu.

„Co tu děláš?" překvapil ho mužský hlas, který se zasekl vzadu v krku.

Alexandar leknutím upustil nádobu. Mezi střepy se rozsypal sladký obsah. Klučík se vyděšeně podíval do zelených očích otce Wobegonga. Ten si promnul své výrůstky na bradě: „Tady nemáš co dělat, kluku! Kuchyň je pro děti zakázaná, to bys už měl vědět," chytil Alexandara v podpaží a postavil ho na zem mimo nepořádek.

„Mnyěl jsnyem hlnyad. Nnyemnyůžnyu jnyíst rnyybnyu-"

„Nerozumím ti. Říkal jsem ti, jak máš mluvit, kluku."

Alexandar se zarazil, zhluboka se nadýchl a co možná nejhlubším hlasem pomalu zopakoval svá slova: „Měěěl... jseeem... hlaaad," nadechoval se po každém slově.

„Lepší. Přines mi smeták a lopatu z kouta."

Alexandar sebral z koutu za dveřmi dřevěný smeták a lopatku a podal je Wobegongovi: „Neeemůůůžuuu... jíííst... ryyybuuu,... proootooožeee... miii... děěělááá... zleee."

„Jasně, jasně, zapomněl jsem. To už nezbylo nic jiného?"

Dítě zakroutilo hlavou.

„Možná jsi tak malý, protože málo jíš," Wobegong vzal ze země dvě celé sušenky a lehce je ofoukal, „na, to ti musí do oběda stačit."

Rudá očka se rozzářila jako hvězdičky. Ručky se natahovaly po sladkosti jako kněz k nebesům. Bez ostychu je čmajlz a pelášil pryč.

Otec Wobegong za ním zavřel dveře a začal uklízet místo nehody: „Zatracená špína," povzdechl si.

* * *

V sedmi letech již Alexandar přečetl veškeré knihy dostupné v Podvodopádí. Pravda, na tak odlehlém místě jako je Ostrov Plačící hory, výběr literatury poněkud zaostával za zbytkem světa. Drtivou většinu čtiva, které se dostalo do Alexandarových zvědavých ruček tvořila osobní sbírka otce Wobegonga: kroniky, náboženské texty, bestiáře, povídky, deníky, receptáře, návody pro kutily, sbírka zákonů Marie a další, co skromný správce sirotčince považoval za vhodné.

Alexandar znuděně listoval stránkami knihy s názvem „Vzácná flóra Lesokraje". Pompézní herbář popisuje rostliny nacházející se pouze na neoficiálním území orkské rasy. Pakliže se přesuneme více než 300 let do minulosti, žádné zmínky o největším lese na světě nenajdeme. Lesokraj totiž vyrostl takřka přes noc, obrazně řečeno. Historické záznamy z doby Trojválky uvádějí statisíce mrtvých Drájů, Márů a Lévů, ale často opomíjejí životy orkských žoldáků a otroků, kteří byli nuceni zabíjet vlastní rasu pro slávu toho či onoho království.

Na hranicích Marie a Draii vlivem konfliktů vyrůstala nová zeleň a stejně jako plevel prorůstající záhonem růží i tehdy si příroda pomalu, trpělivě, nezastavitelně razila cestu napříč kontinentem. Když začal být vliv Trojválky ostatním patrný, bylo již pozdě. Orkové se chopili příležitosti a jejich mágové ovládající floromancii doslova nechali vyrůst neprostupnou hranici mezi Draiou a Marií. Do konfliktu, který desítky let neměl konce, najednou vstoupil nový hráč.

Orkové ale neměli v úmyslu pokořit zbytek světa. Draia a Maria se opakovaně pokoušely získat zpět zemi, kterou si orkové přivlastnili, nikdo z nich však neuspěl. Dobýt Lesokraj neznamenalo bojovat pouze s orky, ale vést válku proti lesu, proti přírodě samotné. Na to Draia ani Maria po letech ustavičných bojů neměly prostředky. Nezbývalo než uzavřít příměří a brát Lesokraj jako bariéru mezi suchozemci a rybáky.

Navzdory temné minulosti místa mu nebylo nic uzmuto na kráse. Flóra zde nabrala nevídané tvary a velikosti. Vedle nejjedovatějších trnů rostly keře slaďoučkého ovoce. U kořenů stromů, které převyšovala pouze Věž, se schovávala jemná poupátka. Vše se navíc zdálo propojeno způsobem, jaký mohl pochopit jedině ork. Na první pohled nesourodé rostlinstvo v noci zářilo všemi barvami za doprovodu poletujících světlušek. Unikátní pohled na magickou přírodu byl stejně čarokrásný jako nebezpečný.

Kromě orků mezi obyvatele Lesokraje patřili také Divocí, potomci vojáků Draii a Marii, kteří zůstali uvězněni v zeleném labyrintu, dokud je les nepřivedl k šílenství. S každou generací zapomínali Divocí na svůj původ, řeč i na to, že kdysi bývali jejich předkové členy civilizace. Stala se z nich zvířata řízena prapůvodními pudy žrát, bojovat a pářit se. Staly se odpovědí na otázku, na níž se málokdo odvážil zeptat: „Civilizace je postavena na přivlastňování darů přírody. Co se stane, když se příroda rozhodne si je vzít zpět?"

Tentokrát poněkud oddechovější kapitolka, a už teď můžu slíbit, že nebude ani zdaleka jediná svého druhu. Proto se pohodlně usaď, napiš třeba komentář, nahoď hvězdičku a nech se unášet proudem slov k další kapitole. Bon voyage.