|EREN|
"A jak je na tom pan Smith v osobním životě? Nerad s ním mluvím no a... Po onom incidentu..." Znejistím. Vůbec nevím, proč se na to Leviho vlastně ptám. Jsem snad magor? Samozřejmě. Kurva jsem fakt debil. 

"Nevím, nezajímá mě. A jestli s ním nechcete mluvit nebo něco mít, také by neměl." Řekne Levi a je vidět, že hypnotizuje pomale jedoucí sedačku. Jen si povzdechnu a znovu se zavzpomínám.

~~~

Nakloním se nad záchod a vyklopím ze sebe snad celé dnešní jídlo. A co bylo horší, žaludek se mi pořád svíral a chtěl vyvrhnout i sám sebe.

"Zas tak přehnaně jsi reagovat nemusel." Odfrkne si Erwin ve dveřích kabinky, ve které právě zvracím. Vyděšeně se na něj otočím, ale to už se mi do pusy nahrne snad várka už ze střev, kterou rovnou vrhnu do záchodové mísy. Otřu si pusu hřbetem ruky a se slzami v očích se na něj podívám. Znovu už nechci... 

"Hele můžeš s tím přestat? Docela to bolí abys věděl." Zakroutil Erwin hlavou a přiklekl si ke mně. "Jsi v pořádku?" Zeptal se se starostmi.

"J-Já... T-To... O-Omlouvám se." Vydám ze sebe a popotáhnu.

"Nuže? Co přesně tě na mých slovech rozplakalo?" Zeptá se poměrně smutně.

"Ono... Já... Ch-Chtěl jsem je slyšet... Od jiné osoby..." Znovu se rozbrečím a schoulím do klubíčka. Je to tak trapné.

"Smím se zeptat, od koho?" Položí otázku a já semknu rty. Držet to v sobě už tak dlouho neskutečně tíží mé srdce... Neví to dokonce ani Armin... Možná bych to někomu měl říct... "Neboj, neřeknu mu to." Usmál se povzbudivě, když jsem dlouho mlčel.

"Ta-Tak fajn..." Popotáhnu a s uslzenýma očima se na něj podívám. Tehdy jsem ještě nevěděl, že Erwinovi nemohu věřit a že to byla obrovská chyba mu to říct. "J-Je to p-pan Ackerman... Je to Levi..." Sklopím pohled. Erwin dlouho mlčel, ale pak beze slova odešel. Podíval jsem se za ním a nechápal, proč to udělal. Otřel jsem si slzy a cítil se snad ještě hůř než předtím. Rozběhl jsem se domů a doufal, že už se nikdy nic takového nestane.

~~~

V očích jsem ucítil slzy. Nevěřil bych, že mě ta vzpomínka po tolika letech opět tolik rozesmutní. Nevím, jestli mě rozesmutnila více tato část, nebo ta, která přišla dalším dnem. Ale jedno vím jistě. Čím déle budu s Levim, tím více budu zase zranitelný a opět mu absolutně propadnu. Pamatuje si vůbec důvod, proč jsem se zamiloval? Pamatuje si vůbec, že mě tehdy zachránil? Jsem v jeho očích stejně nicotný jako dřív, nebo snad po tom dni ještě horší? Tolik otázek, na které by mi dokázal dát odpověď. Stačilo se zeptat... Ale na to jsem neměl sílu. A nikdy ani příležitost. Až to teď.

Jako boží dar se náhle lanovka zastavila uprostřed cesty. Všichni studenti před námi a na naší sedačce jen já a Levi. Takovou příležitost si nemohu nechat ujít. Ne, když mi ji Bůh přímo naservíroval. Nemohu promarnit šanci. Když si i ten nahoře, který řídí dění světa, myslí, že bych s ním měl promluvit, musím to udělat.

Lehce si odkašlu, abych Leviho opět upozornil, že jsem stále vedle něj. "Víte... Chtěl bych se vás ještě zeptat... Na jednu věc, která se stala kdysi... Já nevím, možná si to ani nepamatujete, ale právě proto se vás chci zeptat..." Začnu nejistě. Levi se na mě velmi otráveně podívá a já v tu chvíli dostanu strach. Nasucho polknu, zavřu oči a dodám si odvahy.

"Pamatujete si, kdy jsme se potkali poprvé?"

Tak a máme tu další kapitolu. Omlouvám se, že nevyšla včera, měla jsem práci se školou. To víte, maturita za dveřmi a maturitní projekt ani ne z půlky hotovej XD Učitelka trošičku prudila, abych jí dala alespoň něco. Tsch.
Každopádně by měla dneska vyjít ještě jedna kapitolka, tak se uvidíme tam.