Cesta probíhala, s občasnými zastávkami, docela dobře. Až na jeden malý háček. Kyo se neustále snažil navázat rozhovor. Saya se s ním zase nechtěla bavit. Místo toho sledovala okolí, jako by doufala že vyskočí z nějakého křoví její táta. Tedy, za ty roky ho tak začala nazývat. Nikdy nevěděla jak přesně ho má oslovovat. Během tréningů byl Mistr a jinak ho nějak neoslovovala. Prostě řekla co potřebovala. Svět sice není takový jak jí tvrdil, ale bylo by fajn ho alespoň jednou, naposledy vidět. Mohla by mu vrazit za to že jí lhal a pak se mu vyplakat na rameni.

Z přemýšlení jí vyrušil Kyo, kdo jiný, že? "Hele, ty máš na hlídání přidělené nějaké děcko z Konohy, že?"
"Jo"
"Co si o něm myslíš?"
"Už jednou skoušku neudělal. Takže můžeš hádat"
"To je normální. Já ji taky neudělal napoprvý. Všichni nejsou géniové jako ty..."
"...a Yui, a asi tak půlka našeho ročníku z akademie...Promiň, nemohla jsem si pomoct. Podle mně to musí bejt nějakej lempl. Má mizernej životopis. Je to sirotek a na akademii nebyl nic extra. Koho jsi schytal ty?"
"Nikoho, hehe"
"Bezva, takže po návratu si užiješ flákání?"
"Budu rozhodčí soubojů"
"Se máš."
A zase bylo ticho. Pomalu se stmívalo.

Po dobrých dvou hodinách se (opět) ozval  Kyo. "Nechceš se už někde utábořit?"
Na odpověď zachrastila krabičkou s červenými pilulkami.
"Potravinový tablety? Ty chceš jít celou noc?!" vyděsil se.
Saya se snažila zabránit si v úsměvu "Cos čekal? Jasně že jo."
"Jen to ne" zaskučel "Já padnu na zem a do rána se nehnu ani o metr"
Rozesmála se "Milý Kyo, jakmile najdeme vhodné místo, zastavíme. Momentálně žádné vhodné místo nevidím."
Udělal nějakou divnou divadelní pózu. Vypadal jako nějaká lady těsně než omdlí "Oh božíčku, tohle mi nedělejte. Pokouší se o mne mrákoty. Áááááách" zanotoval vysokým hláskem.
"Jasně, taky pohni slečinko. Chci spát u řeky. Je to už jen pět kiláků, do hodiny jsme tam."
Vypadal že opravdu omdlí. Saya to tentokrát neprohlásila za vtip.
Tak šli, šli, šli, šli a šli dokud nedošli k mostu. "Půjdeme chvíli proti proudu, u cesty to není moc bezpečné"
Kyo už jen zaskučel
"Nechovej se jako děcko, na to budeš mít dost času doma"
"Vždyť už je noc, měli bychom si lehnout a odpočívat"
"Už jen chvilku"
"Tak jo, dvě minuty. Budu odpočítávat"
Zamířili proti proudu řeky
"120, 119, 118, 117, 116,...."
"Nemůžeš počítat potichu?"
" 110, fajn, 108,.."
Překvapivě na vhodné místo narazili ještě než se dostal k číslu 50. Rozdělali oheň a rozložili si kolem něj spacáky. Rychle snědli něco ze zásob a usnuli. Sayu sice napadlo, že by možná měl někdo hlídat, ale nějak se jí to vypařilo z hlavy dřív než něco řekla. Toho využila postava, která je už nějakou dobu sledovala. Osoba zastrčila Saye do batohu papír s dopisem, najedla se z Kyových zásob a nakreslila mu fixkou zakroucený knír. Pak stejně jak se objevila, taky zmizela.

----Ráno----

Saya se vzbudila jako první. Dopisu si všimla téměř okamžitě, byl trochu provlhlý od rosy. Naštěstí někdo obálku vložil do přeloženého papíru. Rozložila vnější vzkaz a četla
Ahoj Sayo, ten dopis ti přišel po vašem odchodu, vypadá to důležitě, tak jsem prostě musela za vámi. Za tím bylo dopsáno ve spěchu: Co říkáš na Kyův knírek?
Usmála se, to písmo znala. Její úsměv se ještě rozšířil ve chvíli, kdy si všimla knírku. Ještě než otevřela úředně vyhlížející obálku, umyla si v řece obličej, pro jistotu. Pak se zatajeným dechem otevřela dopis.
Vážená slečno Umahebi,
omlouváme se za pozdní ohlášení, avšak den po začátku skoušek budete po 48 hodin hlídat návštěvníka naší vesnice. Během této doby Vašeho svěřence převezme Kyo Amate. Byla jste návštěvníkem výslovně vyžádána. Omlouváme se za komplikace
Jak jako vyžádána? Někdo chtěl abych ho hlídala já? To je blbost, ledaže...

S jemným úsměvem šla vzbudit Kya, musí na místo dorazit před polednem. Mírně s ním zatřásla.