"Vstávej ospalče, sluníčko svítí, ptáčkové cvrlikají a my jdeme nakupovat koření"
Pootevřel oči zalepené spánkem "Už ti někdo řekl, jak jsi po ránu krásná?"
"Nesnaž se. A teď pohni, musíme se připravit."
"A když ti někdo složí poklonu, jsi zlá"
"Nejsem zlá, už nás dohnala i pošťačka. A donesla mi skvělé oznámení. Jelikož jsem byla vybrána abych hlídala jednoho návštěvníka. Tak ty budeš dva dny hlídat milánka z Listové. Vlastně ani ne, první test ho budu mít ještě na starost já a ty na druhý, prostě ho zahodíš do lesa"
"To jsi mně uklidnila. Ale proč zrovna ty?"
"Ten člověk chtěl přímo mně."
"Co? Proč?"
"Copak já vím? Seber se, jdeme"

Sbalili si věci, nasnídali se, vyrazili, to vše v rekordním čase, hlavně díky Saye. Kyo si dvého knírku nevšiml. Kdyby věděl, kdo byl ten pošťák, umyl by se jako Saya. Yui totiž milovala kreslení na spící tváře.

Bohužel během cesty se Kyo loudal. Potkali několik skupin lidí, většina se smála dokud nezmizela z dohledu. A Saya se potichu smála s nimi.
Když už asi po desáté někoho rozesmál, nevydržel to a zeptal se "Čemu se pořád všichni smějí?"
"To nevím, mimochodem, hezkej knírek, to je určitě Yuina práce"
"Co? Proč jsi mi to neřekla dřív?" hledal nějakou možnost jak se umýt, naštěstí pro nás, nic nenašel. Tak šli dál, na místo dorazili chvíli před polednem, takže čas na přípravu byl...spíš nebyl. Stihli jen schovat své batohy.

"Takže...klasické přepadení?" zeptal se
"Jo."
"A nějaké společné znaky?"
"Hlavně žádná výrazná poznávací znamení, nějak takhle. Přeměna!" udělala pečeť a během chvíle tam místo ní stál maskovaný muž v šedém oblečení.
"Přeměna!" následoval ji Kyo. Byli od sebe k nerozeznání.
"A teď rychle schovat."
Nemuseli čekat dlouho. Ve chvíli kdy se na obzoru objevil první vůz. Jak se přibližoval, bylo možno rozeznat, že strážci, kteří ho měli hlídat si od něj udržují docela velký odstup. Vypadalo to, že se bojí něčeho v tom voze. U druhého a třetího to bylo stejné. Ani kočí nevypadali moc šťastně. (Co proboha vezou?) problesklo Saye hlavou. V jednu chvíli se na vozy vyřítilo asi dvacet zahalených postav. Devět z nich mělo pod nosem nakreslený zelený knírek. Většina strážců se rozběhla pryč. Jedna postava chytila prvního kočího, který chtěl taktéž utéct, jeho kolegové už byli pryč.
"Bohu dík, nechte si to, já už se k těm vozům ani nepřiblížím."
"Proč?"
"Kytky z pustin...voda...už nás tu nemůže držet!" mužík se vysmekl a upaloval co mu síly stačily
"Chápeš to?" zeptal se stínový klon vodního
"Docela jo, možná budeme muset jejich šéfíka vysekat z pěkně hustý džungle."
A taky že ano, v posledním voze byl člověk v bezvědomí omotaný horou šlahounů. Takže převáželi semena těch rostlin kterým k růstu stačí jediná kapka vody. Smůla je že jsou to masožravky a klidně i lidožravky. Jedna docela velká žužlala tomu člověku hlavu. Jeden z klonů ho vysvobodil a odnesl dál od tohoto místa. Další prohledali ostatní vozy. Už nikoho nenašli, nastal čas to všechno zlikvidovat. 
"Vyhodíme to do vzduchu?" Kyo už byl zase jen jeden a vypadal normálně...a kníratě.
"Nechceš si prvně vzít jednu v květináči domů? Přece jen, místo obchodníků s kořením tu máme zeleň na kolečkách" zasmála se Saya "Vím proč jsem tu já, klidně se o to postarám, ty vezmi ospalého chlapíka a mažte někam kam moje technika nedosáhne, ani jeden z vás přece nechce skončit jako rampouch, ne?" čekala
Ve chvíli kdy byli oba dost daleko, Sayiny klony vytáhly každý svazek zápalných pečetí a lepili jich na vozy kolik mohly. Pravá Saya mezi tím skládala ruční pečetě. Když skončila, měla ruce spletené do podivného tvaru. 
Nádech, výdech
Vozy vybouchly. Klony se rozprskly. Saya se začala znovu nadechovat. Jako by jí se vzduchem proudilo do těla i všechno teplo z okolí. Její fyzická schránka se nebezpečně přehřívala zatímco okolí se pokrývalo jinovatkou. Vdechla všechen žár výbuchu. Nádech. Výdech. Prudce vydechla. Bílo-zlatý paprsek rozmetal zbytky vozů na miniaturní třísky a s nimi i rostliny které nezmrzly. Vydechovala dokud její tělo nemělo opět normální teplotu. Rozpojila ruce. Jinovatka v okolí už roztávala, kdežto z míst, kterými prošel paprsek se přímo kouřilo. S lehkým úsměvem se vydala za těmi dvěma. Byla sice unavená, ale to spraví potravinové tablety. A pokud nebudou dělat přestávky, mohli by být doma už zítra kolem poledne. Toho chlápka odloží v prvním stavení které potkají cestou. 

"A pak budu spát dokud nepřijedou geninové z listové" dodala nahlas ke svému plánu.









A tak se i stalo. Cesta proběhla tak rychle a nudně že není třeba ji popisovat a stejně tak i co následovalo když dorazili. Následující den Saya prospala dokud ji nevyhnal z útulného místečka ukrutný hlad. Po jídle složeném ze sušených potravin chvíli studovala svitky ke 'Konožskému lemplovi' a 'Návštěvníkovi' jak nazývala ty dvě osoby jež bude v příštích několika dnech hlídat.