Tik-tak
Tik-tak
Tik-tak
Jak-pak
Tak-tak
Tik-tak
Odtikávaly hodiny, místnost byla celá černá a až na Sayu v ní nikdo nebyl. Žádné dveře, žádná okna, jen palčivý tikot zabodávající se jí do hlavy jako kopí
Tik-tak
Pojď-už
Tik-tak
Objevilo se něco nového, stíny se stáčely jako obří had, plazily se po zdech, odkudsi z dálky se ozývalo syčení
Tik-tak
Už-jdu
Tik-tak
Vrať-tak
Se-tak
Tik-tak
Stíny ji omotávaly, temnota byla příjemně teplá, jako objetí. Rozzářily se nad ní žluté oči.

Probudila se, musela usnout když četla informace. Informace o Návštěvníkovi dala stranou. Nyní ji zajímal hlavně K.L. Dívala se na fotku bělovlasého kluka s culíkem. Kulaté brýle vytvářely dojem šprta, podle jeho známek z akademie jím ale rozhodně nebyl. Jak smutné. Možná s ním nebude moc práce, mohla by vyzkoušet svou taktiku. V nejhorším by mohla přejít na plán číslo 3, ten obvykle funguje. Zvedla se a šla se převléct. Zespodu skříně vyhrabala oblečení jaké nosí normálně dívky na akademii. Přesně to co potřebuje.

Nyní se přesuneme k mladíkovi jdoucím se svým senseiem a dvěma spolužáky po blátivé cestě. Mírné mrholení jim nepříjemně promáčelo oblečení. Chlapec navíc hůře vidí, protože jeho brýle jsou plné kapek. Jde ale dál. Během hodiny dorazí do opevněné vesnice. U brány sensei nějakou dobu rozmlouval s ninjou zahaleným v dlouhém plášti. Přibyli další dva stejní jako ten první. Chlapec si připadal spíše jako ve vězení když je zavedli do ubytovny. Ani na chvíli je nespustili z očí. A on se těšil, že si prohlédne město. Když jejich eskorta odcházela, poslední ninja v plášti se srazil ve dveřích se............světe div se...........asi tak jedenáctiletou holkou.
"Co to vyvádíš Sayo?" zeptal se maskovaný
"Ale strýčku, máma mi dovolila vzít někoho na prohlídku města....sice jenom jednoho, ale dovolila. Změnila názor. Ty víš že to zvládnu."
Po chvíli zaraženého ticha maskovaný odpověděl "Doufám že víš co děláš. Vem si třeba toho brýlatého, vypadal zklamaně že to tu nepoznal líp."
"Jasně strýčku" děvče se vehnalo dovnitř a chytlo bělovlasého chlapce za ruku. "Chceš si prohlídnout okolí, že jo?"
"Pozdravit by neškodilo" napomenul ji ještě ten v plášti než odešel.
"Ty jsi mokrý" užasla dívka.
"Ne, jsem Kabuto a ty?"
"Saya.....ale ty jsi mokrý. Jak to? Než půjdeme ven, měl by jsi se převléct"
"Hele, jsi mladší než já, tak mi nerozkazuj" prohlédl si ji. Její rozcuchané krátké hnědé vlasy a pihami poseté tváře nebyly nejkrásnější, ale způsobily, že zvláštně vynikly její neobvyklé oči. Na svůj věk byla docela vysoká, skoro jako on. I tak vypadala svým způsobem roztomile.
"Ale když se nepřevlečeš, onemocníš, a když budeš nemocný, nebudeš moct na zkoušky." konstatovala.
"Fajn." odešel se převléct do suchého.

Když se vrátil, čekala u dveří a držela deštník. "Napadlo mně že jsi byl možná mokrý kvůli dešti"
"Když z nebe padá voda, lidi jsou mokří. To je normální"
"Není" podala mu deštník.
Vzal si ho. "Proč jsi vůbec chtěla někoho provádět?"
Vyšli ven. "Jakživa jsem nevytáhla paty z vesnice, lidé odjinud jsou zajímaví. A taky kvůli informacím"
"Informacím?"
"Jo, jak se jinde učí, jací lidé tam žijí, jak jsou dobří, jestli nejsou zlí, kolik mají jednotek a na jaké úrovni,....mimochodem, kdybychom potkali mámu, tak mi to strýček dovolil, jo?"
"Nedovolila ti to ona?"
"Ne-e, ale to strýček vědět nemusí. Ty taky určitě nechceš celý den trčet na ubytovně."
"To ne, ale neměla jsi jim lhát..."
"Nepoučovat, na to už jsem stará" zasmála se.
Kabuto se zájmem pozoroval dešťové kapky. Padaly normálně ale Saye se z nějakého důvodu vyhýbaly. Uvědomil si, že něco podobného se dělo i s jejich eskortou. Prostě na ně nepadal déšť. "Jak to že se nenamočíš?" Rozpršelo se více než předtím. Bělovlásek v duchu poděkoval Saye za deštník.
"Technika co vymyslela jedna strýčkova spolužačka" pokrčila rameny "Tak co, půjdeme prvně na náměstí nebo do Uličky světel?"
"Co je ta Ulička světel?"
"Jsou tam roztomilé obchůdky a lampiony, hodně lampionů. Proto světel."
"Tak asi tam"
Rozzářila se jako sluníčko "Bude zábava!"

Brýlatý mladík netušil, jak moc mu dá prohlídka s dívkou zabrat, do večera prochodili snad celou vesnici. A že to byla pořádná štreka. Saye pořád ne a ne dojít energie. 

Prohlídku zakončili posezením na střeše jednoho domu, odkud byl solidní výhled na město a všechna jeho světla. 

"Tak co?"
"Co co?" nechápal
"Jak se ti líbí můj domov?"
"Je nádherný, jako t..." zarazil se, chtěl říct 'jako ty', ale vzhledem k tomu že byla mladší, přičemž ji navíc znal teprve den, rozhodl se trochu to pozměnit. "jako tisíc perel" nemotorně dokončil. Nic lepšího ho nenapadlo.
"Proč zrovna perly Kabuto?"
"Ani nevím." pokusil se rozpaky zakrýt smíchem.
"Takže zítra ti začnou zkoušky?"
"Jo"
"Ale předtím spolu zase někam vyrazíme"
"Stoprocentně"
Chvíli mlčeli
"Díváš se někdy na hvězdy?" zeptal se
"Ne, jsou tu mraky"
"Jednou tě vezmu někam, kde jsou nádherné hvězdy"
"Vážně?"
"Jo, ale nesmí o tom vědět tvoje máma" 
Zasmála se "Platí"

Hrůza a děs, a jak dlouho mi to trvalo XD Snad se další část líbila, třeba vydám v dohledné době další