Počet slov: 1003
Rok 1977

Pomalu, ale jistě se blížil říjen. Venku bylo stále příjemné a slunečné počasí. Většina studentů se z něj radovala. Někteří však měli starosti, které jim radost nedovolovaly. A mezi ně patřil i Severus Snape

Dnes po dlouhém rozjímání konečně našel odvahu udělat krok, který už dlouho odkládal. Zatímco na něj Lily s úsměvem na rtech čekala ve velké společenské místnosti, on poklesle kráčel chodbou směrem k ní. V duchu si přehrával, co všechno jí řekne.

Jakmile však dívku spatřil, jako by všechno zapomněl. Tohle si nikdy neodpustí. To tušil už teď.

„Seve, to je skvělé, že už jsi tu!" zářila Lily štěstím. Společenskou místnost měli celou pro sebe.

Posadil se vedle ní na pohovku. „Ano."

Stále se na něj sladce usmívala. „Musím ti něco říct."

Zarazil se. „To já také."

„Tak začni."

Hleděla na něj svýma zelenýma očima, z kterých vyzařovala radost.

Ještě chvíli si chtěl hrát na šťastný pár.

„Ne, začni ty."

„Dobře," pověděla Lily. „Myslím, že bychom měli naším přátelům konečně oznámit, že spolu jsme. Lucy a Kate se mi včera snažily dohodit nějakého mrzimorského sedmáka a musím ti říct, cítila jsem se v tu chvíli opravdu rozpačitě."

Posmutněl. Také se cítil rozpačitě. Po téhle informaci se budou jeho slova jevit ještě horšími, než ve skutečnosti byly.

„Co ty na to?" pokračovala Lily.

Už to bylo tady. Nebylo cesty zpět.

„Nemyslím si, že by to mělo cenu."

Lily podivil jeho hrubý tón. Stalo se snad něco?

„Proč myslíš?"

„Už s tebou nemohu být."

Zalapala po dechu. Čekala všechno možné, jen toto ne. „A... máš pro to nějaký důvod?"

Přikývl.

„Ráda bych ho slyšela," špitla.

„To nejde."

Znovu ten neústupný tón.

„Proč by to nešlo?" Lily začala docházet trpělivost.

„Ublížilo by ti to."

Vstal a měl se na odchod. Dívka jej však pevně chytila za ruku a snažila se ho stáhnout zpět na pohovku. Vyprostit se z jejího sevření bylo takřka nemožné a proto se po několika sekundách znovu rezignovaně usadil.

„Prosím," pověděla tiše Lily.

Severus na ní poznal, že si jeho slova příliš nepřipouští. Patrně si myslela, že jeho problém půjde nějak vyřešit a ona tím jejich vztah zachrání. Nevzdávala se, stejně jako on, když se ji snažil získat. Jak moc mu bude chybět.

Přikývl. Dívka na něj vděčně pohlédla a čekala, co řekne.

„Slib mi, že si mě vyslechneš. A že hned neodejdeš, jakmile uvidíš, co ti ukážu."

„Ano," odpověděla.

Bolestně zkřivil obličej, jako by bojoval sám se sebou. Natáhl svou ruku před sebe a pomalu začal stahovat rukáv. Na předloktí se mu táhl ostře viditelný had, který prolézal lebkou. Rychle si rukáv znovu narovnal a sklopil oči k zemi. Nestrachoval se ani tak se Lilyiných slov, jako jejích pocitů a mlčení.

Ještě před chvílí tak veselá dívka nyní začala tiše vzlykat. Neměl odvahu na ni pohlédnout. Nakonec však aspoň na vteřinu vzhlédl k jejímu obličeji. Skelné oči plné smutku a zklamání hleděly kamsi před sebe, bez potřeby vyhledávat konkrétní cíl. Třásl se jí dolní ret a po tváři jí pomalu stékala první slza.

Netušil, jak dlouho bylo v místnosti ticho. Pár vteřin, minut, nebo hodinu? Ztratil pojem o čase a jen mlčky seděl vedle dívky.

„Proč?" špitla nakonec. Její slova pro něho byly záchranou. Ticho jej postupně ubíjelo a byl si jist, že kdyby se někdy dostal do Azkabanu, vybavila by se mu tato vzpomínka na mučivé čekání odpovědí.

„Myslel jsem, že mě nenávidíš," dostal ze sebe.

V němém úžasu na něj zírala. „To byl podle tebe dostatečně dobrý důvod na to, stát se stoupencem toho vraha?"

„Kromě tebe už nic nemám," zamumlal a lehce se zamračil, protože si uvědomil, jak hloupě to zní.

„Jsi sobec," obvinila jej dívka.

Mlčel.

„Doufám, že jsi teď šťastný," pokračovala roztřeseným hlasem.

„Ne, to nejsem - já - nechtěl jsem, tedy nechci už - "

Věnovala mu pohled plný znechucení.

„Jak jsi o tom mohl vůbec uvažovat? Copak si neuvědomuješ, že teď je už pozdě?"

„Uvědomuji," vydechl.

„Aspoň že tak," reagovala bez emocí a zvedla se z pohovky. Odcházela z místnosti, zdálo se, že na něj už ani nepohlédne, ale jakmile stála u dveří, na vteřinu se otočila a on si v duchu nadával, že si ji alespoň na chvíli přál vidět. Její oči na něj hleděly tak cize, až se mu zdálo, jako by to nebyla ona. Minula dveře a její kroky, které se ozývaly z chodby, pomalu utichaly. Byla pryč.

Zničený krutou realitou stále seděl na pohovce a přes všechnu tu bolest byl rád, že tento krok uskutečnil. Lily si zaslouží někoho lepšího a on - on už má o své budoucnosti rozhodnuto.

Seděl tu ještě několik minut, k odchodu se musel přemáhat. Kdyby neměl povinnosti, zůstal by tu klidně i po zbytek svého života.

Stejně jej už nečekalo nic lepšího. Jeho slunce nyní uhaslo a nastala věčná tma. Představil si sebe a Smrtijedy v čele s Voldemortem, jak pálí domy a zabíjí mudly. Představil si mudlovskou dívku, jejíž smrti byl svědkem.

Rychle zatřásl hlavou, jako by se snažil tyto myšlenky zahnat. Nepomohlo to. A fakt, že ho podobné pocity budou svírat po celý zbytek života, mu na pozitivní náladě opravdu nepřidal.

Pomalu odcházel do zmijozelské společenské místnosti. Po chodbách běhali veselí prváci, většina studentů spolu živě hovořila a profesor Křiklan právě s úsměvem na rtech cosi odpovídal jednomu mrzimorskému chlapci. Zkrátka všichni měli zřejmě lepší náladu než on. Venku svítilo slunce a ze stromů padalo barevné listí, jež poletovalo oblohou. Ušklíbl se. Jak ironické. Zrovna teď, když se mu rozpadl vztah, se ostatní radují. Jako by mu to dělali naschvál.

*****

Večer znovu nemohl spát. Už si zvykl. Pravděpodobně to takhle bude mít po zbytek svého života. Až do dvou do rána se převaloval, pálilo ho v krku, mokrý pot mu nedovolil se odkrýt, ačkoliv mu bylo teplo.

Netušil, že Pán zla právě získal deset nových Smrtijedů do svých řad.
Netušil, že Albus Brumbál to ví, stejně jako to věděl při minulém náboru.
Netušil, že Lily také nespí a s hlavou ponořenou do promočeného polštáře myslí na něj a jeho neuvážené rozhodnutí.

Bylo tolik věcí, které mu nedošly. A přesto si myslel, že je bitva předem prohraná.

*****

Jsem tu zase s novou kapitolou a pomalu odpočítávám dny do prázdnin. :'3
Moc děkuju všem, kteří čtou tento příběh, už jsme spolu došli k šedesáté kapitole. ^^
Nemůžu tomu uvěřit! :D ♡
Kari *-*