@někomujsemtochtělavěnovat,alewattpadmismazalkomu

Nedávno jsme o tom mluvily, tak jsem se rozhodla oprášit trochu starý příběh a po lehké úpravě je zde :D Mergana jak vyšitá, možná se tu objeví i další shipy, však mě znáte, snad se bude líbit :D

Kdesi nad zemí, mnoho a mnoho úrovní výše, kam by ani tisíc schodů nestačilo, se místem, co by mohlo připomínat ministerské atrium, rozlehly kroky. Nebyly slyšet dlouho, spíše pár minut klapaly, než ona osoba zastavila a počkala si na to, až bude všude ticho. Pak nenápadně pohlédla dolů.

Do skleněné podlahy shlížela dívka, které mohlo být cokoliv od patnácti po třicet let, nebylo to na ní poznat. Nestárla už nějakou dobu, na tomto místě to vlastně ani nešlo. Nakonec se dívka k obrazu i posadila. Kouzelná podlaha jí zprostředkovávala obrazy, jež tolik milovala.

Nedočkavě si přehodila černé vlasy přes rameno, aby se jí nepletly do výhledu. Shlížet na svět pod sebou byla její jediná zábava. Ovlivňování lidí, to byla hra jejího kolegy, ona byla pouhým pozorovatelem, co jen sem tam splnil nějaké to toužebné přání. Dokázala i zavařit lidem, kteří se jí znelíbili. Vzpomínala si na jednoho, kterého na sklonku života proměnila ve švába, jak ji štval. Dostala za to od kolegy pěknou výtku, ale dodnes toho nelitovala.

Zrovna teď se dívala na obraz chlapce snad s desítkou jizviček v obličeji. Toho měla ráda ze všech nejvíc. Přišel jí jiný než jeho přátelé, byl více zamlklý a moudřejší. Přemýšlel, než něco řekl. To ale dívce nestačilo, jí se líbilo hlavně to zlomení životem, co onen chlapec měl v každém pohledu i činu. Jako by mu nebylo sedmnáct ale už přes čtyřicet. A jako každá dívka, i ona půvabná černovláska si ho přála změnit a ukázat mu, že život je krásný. Tedy byl, uvědomila si.

"Morgi, už zase se díváš dolů?" ozval se za ní hlas jejího kolegy, který byl stejně hluboký a sametový jako vždycky.

Morgana překvapeně vzhlédla a kývla ke chlapci, s nímž prožila již několik životů, délkou určitě. Tady na tomhle místě ale ubíhal čas jinak. Ani chlapec nevypadal příliš staře, jako když si ho pamatovala z posledních let skutečného života, měl stejný výzor jako tehdy v Bradavicích.

"Vzpomínáš, když jsme do Bradavic chodili my, Merline?" zeptala se ho a opět kývla k chlapci, co se právě ohlížel za roh, jestli ho někdo nevidí. Morgana samozřejmě znala jeho jméno, jen na něj nerada myslela, protože pak se na lidi příliš vázala.

"Na to se nedá zapomenout, Morgano," ušklíbl se Merlin a došel na místo vedle ní, kde se také posadil a sledoval dění v současných Bradavicích. "Víš, že Remus Lupin nikdy nezíská optimistický pohled na svět? Proč si za oblíbence vždycky vybereš takové tragédy?" vysmíval se jí.

Morgana se zamračila a sjela Merlina pohledem odshora až dolů. "Kdybych si za oblíbence nevybírala tragédy, nebyli bychom spolu," urazila ho. 

Merlin se ale k jejímu údivu rozesmál. Pak se ale zadíval na skleněnou podlahu a hluboce se zamyslel nad svým současným oblíbencem. Stejně jako Morgana jich měl víc, ale tahle dívka byla prostě kouzelná. Nepochopená a dokonalá, stejně kousavá jako Morgana. Merlin byl moudrým mužem, proto si uvědomoval, že mu Morganu připomíná. Právě proto byla jeho oblíbenkyní.

"Nech mi tam jeho, zrovna něco dělal s těmi svými přáteli," vztekala se Morgana.

"Mají na něj stejně špatný vliv. A navíc, já se chci podívat trochu jinam," konečně se obraz zaostřil a Merlin mohl spatřit dívku s blond vlasy, jak si usilovně čte v učebnici, zatímco polohlasně špitá slova. Merlin se zálibně usmál, až se Morgana zamračila.

"Aby ses z ní nezjevil, z husy," odfrkla si.

"Zlatíčko, zjevení se mi nepovedlo už pár set let, proč by se mělo povést teď?" ptal se jí vážně, ale Morganě škubly koutky úst. Nedokázala si představit nikoho lepšího, s kým by mohla trávit věčnost.

"Mně se prostě nelíbí, kolik pozornosti jí věnuješ. Vždycky, když má nějaký problém, tak skočíš a mávnutím hůlky ho vyřešíš. Jak má potom žít? Uznávám, že to má těžké, ale nemůžeš jí pokaždé všechno vyřešit ty," vstala a začala naštvaně přecházet po průhledné podlaze, kde stále byla dívka, co se pokoušela učit. 

"A co mám říkat já? Každou volnou chvíli tu trávíš sledováním toho tragéda, co se neumí přenést přes jediný problém. A ani ho nemusí moc řešit, jen jednou měsíčně," ušklíbal se Merlin. 

"Nech Remuse být, to tvoje Narcissa nemá právo na podporu, vždyť má všechno, dokonalou rodinu, postavení, moc, je chytrá a krásná, nemusí nic skrývat," mračila se Morgana a jako tisíckrát se s ním hádala a ještě si to užívala.

"Tak to ji asi málo pozoruješ," odsekl jí Merlin, protože o Narcisse věděl první poslední.

"A ty zase moc," štěkla po něm jeho dívka.

"Morgi, no tak, copak si nezaslouží trochu štěstí?" domlouval jí Merlin.

"Ne! To Remus potřebuje nějak postrčit, aby si uvědomil, jak je život skvělý, až bude sedět tady na tom místě mezi námi, už bude pozdě," odfrkla si a zhnuseně se podívala po místě, kam na sklonku života zamířila.

"A jak bys to chtěla asi tak zařídit?" smál se jí chlapec, ale pak pohlédl na skleněnou obrazovku a urychleně mávl hůlkou, neb Narcisse se vysypaly všechny knihy na zem.

"Vidíš? Zase jí pomáháš a to je to absurdní banalita," ječela Morgana. Sama si ale všimla, jak Remus míří do knihovny a málem uklouzl na mýdle, co mu tam kdosi nastrčil. Určitě Black, pomyslela si Morgana hořce, neb toho chlapce nenáviděla ze srdce nejvíce.

Proto prudce vytasila hůlku a poslala namísto mýdla jednu z Narcissiných knih. Remus tak zakopl a spadl. Morgana se lehce zamračila, protože to ani v nejmenším neplánovala.

"Vidíš, taková blbost a ty potřebuješ kouzla," smál se Merlin.

"Trhni si," ukončila jejich nesmyslnou debatu Morgana a vyslala další kouzlo, které Narcisse vysypalo knihy znovu na zem.

"No to si ještě jednou zkusíš..." vyhrožoval jí Merlin, ale následně vyslal kouzlo na Remuse, který opět zakopl a spadl přímo do Narcissiných knih.

"No to si necháš líbit, Reme? Znič ji!" volala Morgana a skandovala jméno svého favorita, který začal právě mluvit s Narcissou.

"Narcisso, no tak, tohle přece nemůžeš myslet vážně, vždyť je to tragéd," vztekal se Merlin, když si všiml, že se na Cissiných tvářích objevilo lehké zrůžovění.

"Stejně jako ty," znovu ho urazila Morgana, ale pak jí došlo, proč Narcissa rudne. Stejně jako rudla ona kdysi pod pohledem chlapce, co si říkával Merlin. Před dávnými a dávnými časy, když ještě chodili do Bradavic.

"Myslíš, že jim to může vydržet?" zeptal se zcela vážně Merlin, když se podíval, jak Remus ochotně nese dívce její knihy zpět na místo.

"Nám to vydrželo už víc než pět set let, myslíš, že oni to nedokážou?" zasmála se Morgana a posadila se zpět vedle Merlina. Pak mu položila hlavu na rameno a zadívala se na dvojici jejich oblíbenců.

"Když jim trochu pomůžeme," ušklíbl se Merlin.

"No jo, ty jsi vlastně ze Zmijozelu," zavrtěla hlavou Morgana, ale už teď vyslala matoucí kouzlo na Luciuse Malfoye, co přišel do knihovny hledat Narcissu Blackovou.

"Aby se mrzimorka neozvala," ohradil se Merlin, ale Morgana pobaveně zavrtěla hlavou. 

"Promiň, musím jít, někdo mě volá. Myslím, že ta mladá Fortescueová," zasmála se vesele, neb Alici měla také velmi ráda.

"Nikam nechoď, před chvílí mě takhle volal mladší Black, ty dva teď nechceš vidět," varoval ji, načež si Morgana znechuceně sedla zpět.

"Proč nikdo nebere ohledy na to, v jaké situaci nás volá? To, co vídáme, není vždycky pěkné. Jak pak máme pomoct, když polovina případů je zvolána z pouhého rozmaru?" opět se rozhořčila.

"Neříkej, že jim to nepřeješ, viděl jsem, jak jsi zařídila Fortescueové trest, aby se na hlídce setkala s Blackem."

"A já zase viděla, jak jsi donutil tu zrzku jít kolem Zmijozelu, když tam byl Lestrange. Myslel jsi v tu chvíli vůbec?" navážela se do něj, ale v duchu věděla, že oba dělají to samé.

"Nemyslíš, že už jsme se angažovali dost?" zamyslel se Merlin. Morgana překvapeně pozvedla obočí.

"Chceš mi říct, že ti po pěti stech letech konečně vybyde čas i na mě?" zasmála se s podivem, ale pak zavrněla, jak jí Merlin přejel palcem po tváři. Zalechtalo to, ale nakonec, když se nechala lapit do sladkého polibku, pochopila, že věčnost není dost, aby se ho kdy nabažila.

"Ale už žádné párování," varovala ho rozmrzele, i když to jen předstírala.

"Jenom ti, co se k sobě hodí a potřebují pomoc v hledání druhé polovičky," v duchu myslel na všechny ty, kterým ještě nepomohl. Viděl je spolu, ale s Morganou o tom mluvit nemohl. Už kvůli jejím názorům, které by mu jistě vtloukla do hlavy. Musel zase pokračovat tajně.

"Nic lepšího asi nezískám," zasmála se Morgana.

"Když už o tom mluvíš, všimla sis pohledů té malé nebelvírky, když procházela kolem staršího Lestrange? Nestálo by za to..." začal, až se Morgana zvonivě rozesmála. On se prostě nikdy nezmění.

"Oni si bez nás teď chvíli poradí," vstala a zatáhl za jeho ruku, aby mu naznačila, že se má taky zvedat. 

Zanechali tak pohled na zem a Bradavice té nové doby za sebou. Někdy se totiž museli věnovat i sami sobě. A ať v tu chvíli volal, kdo chtěl, prostě nebyl vyslyšen. Nebyla to kancelář na dělání přání, tohle byla božská párty jen pro Merlina a Morganu. A pár minut, hodin nebo dní se bez nich zem obešla. Však oni ještě neřekli poslední slovo a všechny osudy ještě zamíchají, teď ale nechají jednání skutečně na lidech. Aspoň prozatím...