Tak dnešní přání věnuji soutěži "Žít sen", která má samostatnou knihu na mém profilu. Ale protože tohle je takový malý příběh ze světa mojí alternativy, nemohl se neobjevit i tady. Pokud se vám bude příběh líbit, můžete ho podpořit i v "knížce" - Výzva "Žít sen" a moje šílená díla v této soutěži - a já vás už raději nechám číst :D

Seděli na astronomické věži. Nebylo těžké uhodnout, kam se dívají. Věž poskytovala rozhled po celé krajině, ale ta obvykle nikoho nezajímala. Všichni se totiž dívali jen nahoru. Tam, kam by nejraději vzlétli a už se nikdy nevrátili do tohoto světa, co se jim nejspíše stane osudným.

Dvě siluety, co seděly možná až maličko moc blízko u sebe, dvě rozdílné duše, co se spojily jenom pro tento okamžik. Neznámý pozorovatel by si jistě nevšiml slabého jiskření, co procházelo jejich spojenýma rukama, ale oni si ho uvědomovali velmi dobře. Bylo to jejich jiskření, jejich láska, co procházela od srdce až k srdci toho druhého.

Lidé, co se nikdy neměli spojit, ale přesto je osud našel a spojil dohromady. Osud, co si zahrál příliš krutou hru, se ale nezodpovídal ze svých činů. Spojoval si, jak se mu zachtělo, ale už mu bylo jedno, jestli způsobuje jen bolest. Když spojil lidi, kteří nikdy nesměli být spolu, rozhodně jim lámal srdce.

Dvě srdce, jedno ledové jako zmijozelské sklepení a druhé vřelé jako teplo krbu, co plápolá v nebelvírské společenské místnosti. Teplo plamenů pomohlo roztát ledu a led zase zchladil plameny neusměrněné vášně. Ta teď byla jen pro jednoho člověka v Bradavicích.

Dívka nevzlykala, nepřišlo jí to správné v poslední večer jejich přítomnosti. Chlapec naproti tomu neměl k pláči daleko. Ale ani on by neukázal slzy. Ne před ní. Pro ni chtěl zůstat takovým, jakým býval vždycky.

"Nemuselo to takhle skončit," začala dívka, ale chlapec jen zavrtěl hlavou.

"Pšt, teď nemluv," zašeptal něžně. Pak vzhlédl k obloze, na níž zářily hvězdy jasným světlem. Nehledal tu svoji, stejně pro něj nic neznamenala. Nehledal ani jednu z těch, co znával. Nehledal ani pásy mléčné dráhy, nepotřeboval je. Potřeboval jen ji. Tu, co neměla hvězdu.

"Ale já chci mluvit a chci mluvit teď," ozvala se znovu dívka.

Regulus si povzdechl a stočil pohled opět k ní. Byla tak nádherná. Nikdy neměla být jako ostatní, byla předurčena k tomu být jiná, byla předurčena k dokonalosti, které nikdo jiný dosáhnout nemohl. Jen ona na to měla školu hvězd, slunce i měsíce. Ti všichni ji jistě učili, jak zářit.

"Nechci, aby to takhle skončilo. Co na tom, že opouštíme Bradavice?" rozhodila rukama, přičemž omylem rozpojila jejich soukromé jiskření. Okamžitě trhla rukou, která najednou neměla něco velmi cenného, zpět a opět ji spojila s tou jeho.

"Alice, už jsem ti to vysvětloval," povzdechl si Regulus znovu a zadíval se do jejích očí, co pohlcovaly snad veškeré světlo z okolí. Ledová modř nebyla tak ledová, jak se mohla zdát. Byla jako jezírko uprostřed hor, které vypadá studeně a chladně, ale uvnitř je horké, protože do něj vtékají podzemní prameny. Alice měla více vřelosti než kdokoliv, koho kdy Regulus poznal.

"Já vím, ale co když to nepřijmu? Co když odmítnu tenhle konec?" tentokrát už poprvé vzlykla. Nedokázala se udržet, i když se za ten vzlyk nenáviděla.

"Pak to ber jako fakt. Rozcházíme se z dobrého důvodu. Navždy a až dál, ale ne v téhle době. Ne, když tě to ohrozí," zašeptal a přitáhl si ji do objetí.

Alice se nebránila a druhý vzlyk utlumila už do jeho ramene. Nemohla tušit, že i Regulus má na krajíčku. Poprvé a naposledy.

"Tvá strana s tebou počítá, chceš ji snad zničit?" apeloval na její smysl pro povinnost.

"Není to fér," plakala dívka. Co bylo fér na válce, co je měla rozdělit? Co bylo fér na boji, co měli podstoupit? Pro koho se měla obětovat? Pro svět? Pro lásku? Pro dobro? Ušlechtilé cíle, odfrkla si hořce. Co pro ni znamenaly? Co pro ni měly znamenat?

"Život není fér, to jsem se naučil už dávno," pověděl jí to, co říkával vždycky. Nebylo fér nutit ji odejít z Bradavic bez něj. Nebylo fér nutit ji bojovat proti němu. Nebylo fér rozvracet lásku. Jenže Voldemort nehrál fér a v téhle válce neměla láska, co dělat. Ať si Brumbál říkal, co chtěl, Regulus nemohl Alici vystavit hněvu matky.

"Ale mně je to jedno! Já prostě neodejdu. Schovám se tu a budu navždy v Bradavicích. Propadnu, nechám se přeřadit o ročník níž," vymýšlela si, ale věděla, že už je pozdě. Ne, když už má sbalené kufry a připravené je za pár hodin hodit do vlaku. Naposledy.

"Udělal bych cokoliv, aby nám to vyšlo. Jenže osud chtěl jinak. Osud a má matka. A já tě nenechám zemřít pro lásku, na to jsi příliš důležitá," mluvil k ní něžně a s citem ale důrazně, jako by snad byla dítě, co nemuselo uposlechnout.

"Příliš důležitá? A pro koho snad? Pro druhou stranu, co se mě pokusí zabít, jakmile vylezu z vlaku? Nebo pro ty, co si říkají mí přátelé?" zasmála se Alice krutě a chladně. Regulus ale věděl, že je to jen dočasný rozmar. Alice by se pro své přátele rozkrájela na kousíčky, skočila by do cesty kouzlu smrti, ale momentálně s ní cloumal vztek.

"Představ si, jak jsme si mohli žít. Odešel bys jako Sirius nebo Narcissa," poukázala na další postavu, co pro lásku změnila všechno. Pro pravou lásku byla schopna odejít od rodiny a začít žít jako představitelka dobra, ne zla. Tak proč to nedokázal Regulus? Proč to nedokázal pro mě, ptala se sama sebe Alice.

"Šli by po nás. Po tobě. Na mně už nezáleží, moje duše už je stejně dávno zničená, ale ty musíš přežít do konce války. Musíte vyhrát," šeptal jí sladká slova vzdoru proti Tomu, jehož jméno se neříkalo už nějakou dobu.

"K čemu mi bude dlouhý život bez tebe?" špitla potichu.

"Vrátím se. Po válce tě najdu. Projdu pro tebe Azkabanem i Nurmengardem, najdu tě, jen musíme počkat na správnou chvíli," sliboval hory doly, i když věděl, že lže. Lhal už jenom tím slovem Po válce. Slova, jež pro něj neměla existovat. Regulus totiž věděl, že zemře. Cítil to v kostech, něco uvnitř něj mu slibovalo brzkou smrt. Jako by snad jeho hvězda měla vyhasnout, proto už ji nevídal na obloze mezi ostatními.

"Dobře," naposledy vzlykla. "Zničíme Voldemorta a získáme lásku. Za to stojí bojovat," přikývla.

"Jak jen přežiješ, že další dny nebudeš Blacková?" zasmál se Regulus, aby odlehčil své duši z tíhy, která ji svazovala. Jenže smích nepomáhal. Ani ten Alicin, co zněl jako tisíce zvonečků zavěšených ve větru.

"Miluju tě," zašeptala Alice.

"A právě proto mě to tolik mrzí," souhlasil potichu Regulus. Neříkal jí ta slova. Nikdy jí je neřekl z jediného prostého důvodu, slova byla pouze slova. A pokud Alice věděla, co pro něj znamená, proč by jí to měl zbytečně připomínat? Měl být snad jako tisíce jiných, co si to musí říct každé ráno i každý večer? Co na sebe řvou přes celý hrad, jak moc pro ně jejich láska znamená?

"Svítá," špitla dívka tiše.

"Já vím."

"Nechci odejít," opět vzlykla.

"Já vím," zopakoval Regulus temně, jak chtěl zničit všechny, co jim zničili život. To kvůli nim nemohli být spolu.

"Ještě než odejdeš..." začal Regulus a rozpojil jejich ruce. Alice se pod tíhou těch slov zatřásla. Možná to ale bylo tou absencí dotyku. Jako by měly jejich ruce přirůst k sobě, jen na to nikdy nedojde. Kvůli smrtijedům, uvědomil si Regulus. Kvůli lidem jako byli jeho rodiče. Nebyli dobří, to s Alicí pochopil.

"Neodejdu navždy, jen na chvíli," prohlásila Alice pevně.

Regulus musel zatnout zuby nad tím, jak ji obelhal. Skutečně mu věřila, že se opět shledají. Ale on neměl v plánu jí tu iluzi kazit.

"Samozřejmě," prohlásil a naposledy Alici políbil.

Odtrhli se od sebe až ve chvíli, kdy je první sluneční paprsky zalechtaly na tváři. Alice přešla ke dveřím a naposledy se otočila. Pak prostě kývla a do pohledu dala všechna slova, co měla v srdci. Jen na chvíli, neodcházím navždy. Pak za sebou prudce zabouchla dveře.

Regulus ještě chvíli stál na věži a zíral na vycházející slunce. Nemohl ta slova neříct. Teď nebo nikdy. Co na tom, že už ho Alice neuslyší? Stejně to věděla.

"Než odejdeš, chci, abys věděla, že tě taky miluju."