professorelarablack

Příšerně moc se mi nabízela část s Alicí, protože co si budem, bratři Blackovi a Alice, to prostě patří k sobě :D Ale nakonec jsem se udržela a vynechala z celého vyprávění právě Alici :D Pokud byste někdo chtěl nějakou pěknou část o Siriusovi, Regulusovi, Alici nebo nějakém jiném shipu (či čemkoliv jiném :D), přijímám objednávky kdykoliv a kdekoliv :D

Bylo to přesně sedmnáctého července, kdy Siriusovi došly nervy. Jednou u večeře práskl příborem, až nožem rozřízl vyšívaný ubrus, sebral konvičku s omáčkou, jejíž obsah vylil své matce do klína, a oddupal nahoru po schodech s tím, že už ho tu nikdy nikdo neuvidí.

Jako vhodná reakce by se dalo považovat to, že by se Walburga zvedla a šla za ním. Nebo aspoň Orion. Jenže Walburga si pouze kouzlem vysušila klín, popadla první svíčku a vydala se k rodinnému gobelínu. I kdyby si to Sirius rozmyslel, už by tu stejně nebyl vítán.

"Otče, opravdu se chystá na..." špitl Regulus tak tiše, jak jen mohl, aby se na něj nesesypal matčin hněv. Od teď už ho bude dostávat pouze on v plném rozsahu. Nebyl si jistý, jak moc to bude špatné, ale tak nějak tušil, že dobré už to nikdy nebude.

Orion pevně přikývl a povzdechl si. "Schylovalo se k tomu dlouho, to přece víš," pověděl mu chladně, až sebou Regulus trhnul.

"Ale..." začal protestovat, ale Orion zavrtěl hlavou.

"Veškerý její hněv teď bude na tobě, nedávej jí ještě záminky navíc," pronesl šeptem Orion. Věděl, že by se měl zvednout a jít za svou ženou dodělat s ní jejich práci, ale nějak se k tomu neměl. Snad kdyby Walburga nebyla tak výbušná, snad kdyby ji Sirius tolik neprovokoval, možná by to nemuselo skončit takhle. Aspoň ne před tím, než chlapci dokončí Bradavice.

"Takže to tak necháš?" vydechl nechápavě, překvapeně i zděšeně Regulus. Vždycky svému otci věřil více než matce. To měli se Siriusem společné, aspoň to.

Orion se nevesele ušklíbl. "Jednou pochopíš, že proti tvé matce se protestovat nedá. Její názory jsou správné a tak bys je měl brát. A teď běž, než zapomenu na to, že jsi můj syn a za tahle slova tě budu muset potrestat," vyslal ho pryč mávnutím ruky.

Regulus na nic nečekal, pochopil veškerou tu akci. Orion nebyl jako Walburga. Jejich manželství nebylo dokonalé, jejich názory se v mnoha věcech rozcházely, ale i tak spolu poměrně spokojeně soužili i s dvěma syny. A možná kvůli tomu rozdílu ho měl Regulus vždycky raději.

Chlapci věděli, že otec je má rád jako lidské bytosti. Walburga v nich viděla pokračovatele rodu, ale Orion byl vždycky o trochu více lidský. A ač se vždy postavil na stranu své manželky, nikdy nezapomněl udělat nějakou maličkost, která chlapcům aspoň trochu pomohla. Jako dnes Regulovi.

Regulus vybíhal schody v rychlosti nad tím, že chtěl ještě naposledy pochopit ten čin. Nedělal to rád, jeho hrdost mu nepovolovala klopit zrak, omlouvat se nebo snad vyzvídat či mluvit se Siriusem, ale dnes měla jít hrdost stranou. Je to jejich poslední setkání, kdy po sobě nebudou pálit kletby.

Našel svého staršího bratra v pokoji. Zuřivě nabíral svoje věci a bez jakéhokoliv skládání je mrskal do kufru. Regulusovi bylo jasné, že nepůjde zapnout, ne když do něj Sirius věci takhle házel. Co na plat? Sedmnáct mu ještě stále o kousíček nebylo a kouzlit tak nemohl.

"Hodláš mi taky oznámit, že už nejsem Black? Tak to tě asi zklamu, protože já o to nestojím," ozval se Sirius, neb svůj rodný dům znal a poznal, že za ním někdo stojí.

Regulus se nad jeho tónem nepodivoval, prostě to přijal jako fakt. Sirius byl prostě vždycky svůj a tím také zůstane, nemělo smysl ho předělávat. A ani to vlastně nešlo. Pokoušela se o to Walburga i Orion. Pokoušeli se o to všichni a stejně selhali, tak proč se ještě snažit?

"Nepřišel jsem moralizovat," ozval se Regulus rozhodně. Neměli mnoho času, než se Walburga rozzlobí a vyhodí je všechny. I toho by byla dočasně schopná. A Regulus si až příliš živě vzpomínal na své tresty, které míval převážně kvůli Siriusovi. A to mezi ně zaselo také první sváry.

"Copak ty umíš i něco jiného?" ušklíbl se Sirius a velice krutě kufr zavřel. Vztek s ním lomcoval jako nikdy předtím, přemáhal se, aby do něčeho nekopl, ale to nechtěl. Neměl dát najevo to, že ho to naštvalo. Strach z neznámého, co ho čeká mimo zdi domu na Grimmauldově náměstí číslo dvanáct. Frustrovaně by si povzdechl, ale nakonec se ovládl. Nesmí dát najevo žádnou slabost. V tomhle se od zbytku Blackových nelišil.

"Nebyl jsem to já, kdo moraziloval, když jsme byli malí," vzpomněl si Regulus.

Sirius zaťal pěsti, aby do ničeho nepraštil. Blbý dětství, ušklíbal se. Copak mohl za to, že si všechno začal uvědomovat až později? Že do svých několika let netušil, co je jeho matka zač?

"Tahle část mého života zemřela společně s Ivy," pronesl hrobovým hlasem Sirius.

Regulus se ušklíbl. Sám věděl, jak to tehdy s jejich druhou skřítkou bylo, to, že neměl Sirius ani tušení, nebylo podstatné. Regulus se zařekl, že nikdy nic neprozradí, proto nic neprozradil ani teď. Slíbil jí to. A on sliby plní, na něj ten spoleh je.

"Byla to jen skřítka a přišel její čas," oznámil tvrdě Regulus to, co mu Walburga mnohokrát opakovala. To, co ho Orion učil přeříkávat. Mluvil o tom jako najatý herec, co pouze opakuje svoji předem naučenou roli. Nebyli vlastně všichni v životě takovými herci, co jen říkali, co měli napsáno od někoho jiného?

"Časy se mění, bývalý bratříčku. S moralizováním je konec, žijte si tu, jak chcete," popadl vztekle kufr Sirius a pokusil se dojít ke dveřím. Regulus mu je však zastoupil, takže se Sirius ven nedostal.

"Ustup nebo se neznám," zavrčel na něj naštvaně. Tichý a hrozivý hlas byl mnohem děsivější než obvyklé křičení nebo výhružky.

S Regulusem to ale ani nehnulo. Ne nadarmo byl hrdým Blackem. Ne nadarmo mu klobouk šeptal kdysi dávno slova o odvaze a ušlechtilých činech. Ne nadarmo se on sám musel rozhodnout pro zelenou barvu. Přesně si vzpomínal na ta slova, co klobouk dodal. "Tímhle činem bys do Nebelvíru zapadl ještě lépe, ale budu ctít tvé přání. Ať je to tedy Zmijozel."

"Nevyhrožuj mi, mohl bys špatně skončit," naštval se i Regulus. Kdo ví, jestli ho více naštval Sirius, jeho výhružky nebo svoje přemýšlení o kloboucích. Tehdy mu z toho bylo dost na nic ještě hodnou dobu. Snažil se být správným zmijozelem, což se mu dařilo lépe a lépe. Nechtěl vědět, co by mu klobouk řekl nyní. Jaká slova by zvolil. Možná na to byl Regulus příliš zbabělý, že je nechtěl slyšet. Nechtěl totiž vědět, jak moc z jeho původního charakteru zůstalo. Jestli už se stal skutečným zmijozelským čistokrevným.

"To si mě asi pleteš se sebou, matka se teď zaměří na tebe," posmíval se mu Sirius, neb znal mnohá dětská tajemství svého bratra. On totiž ani Regulus nebyl bez viny, což Sirius moc dobře věděl.

"Bývaly doby, kdy by ses mě snažil chránit před jejím vztekem," zabodl mu pomyslný nůž do srdce Regulus.

Starší chlapec opět postavil kufr na zem a zaťal znovu pěsti. "Jak jsem již říkal, časy se mění," odsekával jednotlivá slova. "Nechráním ty, co si to nezaslouží."

Po tomto prohlášení Regulus odstoupil ode dveří. Nedal na sobě znát jedinou emoci, jen nechal Siriuse vyjít z pokoje ven. Jeho pohled už byl teď jasný. Regulus nemohl prohlásit, že by mu to bylo všechno jedno, ale nemohl říct, že by ho ani trochu neranila ta neochvějnost s jakou Sirius pronesl ona slova.

"A já netrávím čas s těmi, co o mně smýšlí tak, že si to nezasloužím," odsekl mu mladší bratr.

Sirius pouze přikývl. Nestál o jeho pozornost. Nestál o jeho čas. Nestál o něj. I tak ale zaváhal, než zvedl kufr ze země. Váhal i v okamžiku, kdy kolem Reguluse procházel ven z pokoje. Na chodbě onen kufr opět položil a ještě se na Reguluse ohlédl. Vzpomněl si na časy, kdy bylo ještě všechno v pořádku. Tehdy se spolu kamarádili, hráli si a sdíleli svá tajemství. Jenže pak se vše pokazilo.

"Až jednou pochopíš, co je Voldemort zač, udělej to, co chceš ty, ne tvá matka," neřekl naše matka, neb Sirius už ji nějakou dobu za matku nepovažoval. Byla to pouze žena, co ho porodila, nebyla to jeho matka. Těmito slovy si ale dával naději, že snad jednou se všechno spraví.

"Je to taky tvoje matka a vždycky bude, ať už budeš dělat cokoliv," varoval ho Regulus v tom, co Sirius zrovna rozebírat nechtěl. "Ne všichni ze Zmijozelu jsou zlí," dodal mladší bratr, ale Sirius si netrpělivě odfrknul.

"Škoda, že u mého bývalého příbuzenstva se to nepovedlo," ušklíbl se Sirius a znovu popadl kufr. Tentokrát neváhal.

"A ne všichni z Nebelvíru budou stát na tvé straně," dodal skoro šeptem Regulus. Bylo to něco mezi varováním a poznámkou na konci. Kdyby byl věštcem, možná by se řeklo, že šlo o jednoduché nahlédnutí do budoucnosti, ale takhle se může říct jen to, že lidské charaktery znal prostě Regulus lépe než jeho starší bratr.

"O tom, kdo stojí nebo nestojí na mé straně, nech laskavě přemýšlet mě," odsekl mu Sirius a seběhl schody dolů. Zanechal tak Reguluse samotného v patře s tím, že by Sirius měl někdy prvně přemýšlet a pak jednat. Možná, kdyby se té rady držel, nedopadl by, jak dopadl.

Regulus se ještě díval na to, jak Sirius mizí v ulici Londýna. Díval se za ním dlouho a bez špetky odsouzení. Někde uvnitř věděl, proč to udělal. A v ještě větších hlubinách svého nitra za to bratra i trošičku obdivoval. Byl první a jediný, kdo se kdy postavil Walburze. To chtělo hodně odvahy, ale ještě více jí chtělo rozhodnutí zůstat a vydržet.

"Měl bys jít spát," ozvalo se ode dveří rázně. Regulus k nim otočil hlavu a zadíval se na svého otce.

Orion se k jeho údivu maličko pousmál došel k němu. Také se zadíval z okna a mírně si povzdechl. "Nečekal jsem to už letos," přiznal po chvíli, až se Regulus nad jeho tónem zarazil. Byl snad... I trochu smutný?

"Je to odvážné odejít a nevědět, co mě venku čeká," přiznal Regulus, neb cítil, že co neřekne teď, to už si nechá pro sebe až do hrobu. Byla to jedinečná chvíle, která skončí až půjdou spát. Pak už bude vše stejné.

"Je to pošetilé a hloupé," opravil ho Orion.

Regulus přikývl. "Asi ano, stejně je k tomu třeba dost odvahy," vedl si svou. Stejné odvahy, kterou by on nikdy neměl. A možná proto Siriuse poslední roky tak nenáviděl. Chtěl být stejně odvážný, chtěl mít tu vnitřní sílu potřebnou k takovému rozhodnutí. Jenže on nebyl Sirius. Jeho činy budou jednou zapomenuty, kdežto na Siriuse se bude jistě někde vzpomínat. Aspoň to si říkal teď.

"To nepopírám. A teď běž, ten už se nikdy nevrátí," poslal ho pryč Orion, zatímco setrval v pokoji svého staršího syna. Nezůstalo tu toho po něm mnoho. I tak si ale Orion počkal, až bude Regulus pryč, než došel k Siriusovu stolu. Nahlédl do šuplíků, jako by kontroloval, jestli si chlapec něco nezapomněl.

Poštěstilo se mu. Úplně v nejdolnějším šuplíku našel malý kousek papíru, který si ještě pamatoval, když ho četl prvně. Tehdy mohlo být Siriusovi tak pět let, když psal tato slova. Orion je nechtěl číst, proto papírek zmuchlal, ale nevyhodil. Na to neměl srdce ani žaludek.

"Orione? Co tu děláš?" ozvalo se ode dveří ječivým hlasem. Orion se s povzdechem otočil, přičemž papírek schoval do kapsy, aby ho Walburga neviděla.

"Přemýšlím, co s tím, co zbylo," pověděl jí chladně a přešel ke dveřím. "Nejlepší asi bude, když se to tu zamkne," oznámil prostě a udělal to, co řekl. Zamkl dveře, klíč vložil své ženě do rukou a sám rázně odešel do své pracovny. Co s tím udělá jeho žena, to mu už bylo jedno.

Walburga se jen ušklíbla a klíč schovala k sobě. Byl konec. Sirius už nadále nebyl součástí této rodiny. Na gobelínu se skvělo prázdné jméno o ničem a nikom. Někdo jako Sirius Black už neexistoval. Ne v jejich rodě.

Později toho večera, když všichni spali, se Regulus Black vykradl z ložnice ke gobelínu. Prohlédl si obrovský strom rodiny Blacků, až doputoval ke svému jménu. Během dnešního dne se stal jedináčkem. Byla to úleva i bolest zároveň. Vedle jeho jména se skvěl černý kruh, jak si Walburga vybíjela vztek.

"No, hodně štěstí ve skutečném světě, bývalý bratříčku," ušklíbl se nad tím oslovením, co mu dnes Sirius řekl. Snad nezapomene na to, že ne všichni z Nebelvíru jsou automaticky dobří. Stejně jako on nezapomene na jeho radu. Možná ji teď nevnímal, zahrabal do pozadí mysli, ale jednou ji vytáhne na povrch a posvítí si na ni.

Jednou se podle ní bude řídit. Jednou se všechna jejich slova splní. Až se časy změní, Regulus i Sirius pochopí, jak cenný pro ně byl tento rozhovor, jehož si nevážili. Až pochopí pravdivá slova svého bratra, bude už pozdě. Pro Siriuse i pro Reguluse. Jejich hvězdy je také nemohly ochránit přede vším, zvláště pak před jejich zaslepením a nevědomostí.

Jednou bude na rady už pozdě. Pro oba dva.