Pohled Sky

Zvedla jsem se z křesla a mlčky jsem odešla do svého pokoje. Dívala jsem se do země, protože jsem se jí prostě nemohla podívat do očí. Neexistoval výraz, který by přesně definoval to, jak jsem se cítila.

Zamkla jsem se, ale na první pokus se mi stejně nepodařilo. Třásly se mi ruce, protože mě vysiloval můj pláč. Dokázala jsem si před mámou hrát na drsnou Skyler, ale když jsem byla sama, nešlo to.

Všechny ty emoce byly hrozně silné a na mně to bylo moc. Nedokázala jsem to ovládnout a spadla jsem se na zem a rozbrečela jsem se.

Byla jsem si téměř jistá, že to moje adoptivní matka slyší a moje hlava si domyslela, že tam v tom křesle sedí a přemítá v hlavě, co udělala špatně.

Po asi půl hodině jsem se zvedla a podívala jsem se na sebe do zrcadla. Měla jsem červené oči a připadala jsem si jako troska. Zavřela jsem oči, z části protože jsem nechtěla čelit tomu pohledu.

Otevřela jsem je a zamrkala jsem. Vedle mě stáli dvě osoby. Oba měli rozmazané obličeje, ale zdálo se mi, že je odněkud znám. Ta žena měla hnědé vlasy a měla na sobě vlněný svetr. Něco na ní bylo tak povědomé a něco tak přátelského.

Pohlédla jsem na druhou osobu. Byl to jakýsi černovlasý muž, který na sobě měl bílý rolák a džíny z osmdesátek. Na chvíli jsem si myslela, že by to mohli být moji rodiče. Když jsem se ale znovu pořádně podívala, zmizeli a v odraze jsem viděla jen sama sebe.

Nerozuměla jsem tomu, co jsem právě viděla. Po chvíli jsem si vsugerovala, že to je jen únava a tohle je jenom moje představa. Vylezla jsem po žebříku na druhou postel, kde jsem obvykle spávala.

Lehla jsme si na záda a zamyšleně pozorovala strop. Během chvilky jsem usnula.

°°°°

Otevřela jsem oči, protože mě probudil prozíravý křik mé nevlastní sestry Katherine. 

,,Sky!" zařvala na mě a já slezla po žebříku dolů. ,,Otevři sakra!"

Odemkla jsem zámek od našeho, bohužel společného pokoje a pustila jí dovnitř.

,,Proč si nebyla ve škole?" zajímalo ji a já si povzdechla.

,,Pozdravit neumíš?" odsekla jsem. ,,Ahoj, Sky. Ahoj, Katherine. Jsi nemocná, chudáku? Ne, jen mi nebylo dobře, díky za optání."

,,Co si udělala mámě, že je jako tělo bez duše?" pokračovala v kladení otázek a já zavřela oči, protože jsem už nemohla sledovat, jak po mě vrhá ty ledové pohledy.

,,Dneska jsem se dozvěděla pravdu," začala jsem, protože jsem uznala za vhodné, když se dozví ode mně než od rodičů. ,,A tobě to řeknu protože doufám, že to vezmeš líp než si představuji."

,,Bože, co si udělala? Potopila jsi Titanic?" pozvedla obočí a já jí prostřelila vražedným pohledem.

,,Jsem adoptovaná."